Mokrý víkend v Killarney (9.-10.8.)

Zase na poslední chvíli!
V pátek večer jsem se snažila sehnat volné místo v jakémkoliv hostelu v některých oblastech "mého zájmu". Bylo to v podstatě nemožné. Nakonec jsem tedy byla nucena zabookovat si místo v posledním volném hostelu, který jsem našla, ale ten byl 5 km vzdálený od města Killarney (jedno z míst, které jsem měla v plánu navštívit). Za chyby se hold platí.
V sobotu ráno jsem se potichu vykradla z domu ještě když všichni spali a v dešti (ale to snad už ani nemusím podotýkat) spěchala na první autobus směr jih. Po dvou přestupech a celkem 4 hodinách jízdy jsem konečně byla na místě.
Městečko Killarney (Co. Kerry) samo osobě moc zajímavé není. Bylo postavené celkem nedávno a to z toho důvodu, že v okolí je nádherná příroda, která už odnepaměti přitahuje zástupy turistů. Mnoho jezer, spousta zeleně, zvířectva a nejvyšší hory v Irsku (konečně hory!).
Nějaký čas jsem tedy strávila procházením se po městě a pak jsem se rozhodla najít svůj hostel. Jela jsem jednu stanici autobusem za město a našla ho bez větších obtíží. Ubytovala se a (tentokrát pěšky) jsem se vydala zpět do města po turistické trase Fossa Way. Až do večera jsem procházela nádherný Killarney national park. Když jsem se vrátila zpět na hostel seznámila jsem se s 2 turistkami z Německé strany Šumavy (Maria a Sofia) a zašla s nimi do nedalekého pubu na Guinnesse. Nebyl to sice tradiční irský pub, ale pivo bylo dobré, s Němkama jsem si příjemně popovídala a protože byla sobota, i o muziku bylo postaráno. Po uchozeném dni jsem se těšila do postele, ale nemohla jsem zabrat, protože hoši z Amériky děsně chrápali.
V neděli jsem vstala velmi brzo (v 7:00 místního času - to je na neděli až až...), abych se vyhnula davům turistů v soutěsce Gap of Dunloe, která je snad hlavním místním lákadlem. Plán mi sice vyšel, ale ne proto, že bych vstala brzy. Počasí to vyřešilo za mne. Ze začátku to sice vypadalo docela slibně, ale jak jsem stoupala výš a výš, pršelo víc a víc. Dokonce jsem poznala co je to vodorovný déšť - to mi napršelo i pod kapucu a protože cesta se pořád různě točila, byla jsem kvalitně "opršená" ze všech stran. Náladu mi to však nezkazilo, protože jsem měla v zásobě hlášky typu: "Kašli na to, vždyť je poslední den..."
Po 4 hodinách chůze (soutěskou vzhůru a údolím Black Valley dolů) jsem došla k chatě Lord Brandons Cottage u jezera, od kterého jsem se chtěla plavit (abych té vody náhodou neměla málo) zpět do Killarney. Musela jsem sice ještě 2 hoďky počkat, než se mi podařilo přemluvit jednoho dobrodince, který mě svezl. Na vysvětlenou: Měla jsem sice zamluvené místo na jedné z lodí, ale ta z nějakého důvodu odpula o hodinu dřív, než podle mého lístku měla (!) Cesta, která vedla přes 3 jezera a řeku, by byla určitě krásná, jen kdyby nepršelo a já nemusela hodinu a půl sedět doslova v kaluži. Vysazena jsem byla u hradu Ross Castle a potom, co jsem se pokusila alespoň trochu osušit na místních záchodcích, jsem spěchala na autobusové nádraží v Killarney. Musela jsem si totiž vyzvednout mou tašku na hostelu. Zpět do Killarney jsem se svezla stopem, ještě jsem v rychlosti něco nakoupila a v 6 p.m. nastoupovala do autobusu směr Ennis.
Musím uznat, že výlet to byl výživný! I místní tvrdí, že takhle deštivo tady už dlouho nebylo...
Rajče už je doslova zahlcené fotkami - nejsou moc probrané, tak to vemte hopem;)