Laponsko

Pobyt v Turku se blížil ke konci. Skoro každý den jsem se s někým loučila. Na našich ranních snídaních nás stále ubývalo... Nejdřív Cécile, pak Hildur, pak Dima...
A tak se stalo, že 29.5. jsem opouštěla Turku i já. Ráno dorazil z Čech Matěj, který rozšířil náš rodinný kruh na terase. Já se po celý den balila a uklízela náš skvostný byteček. Vrátila jsem starting package, klíče a na posledním obědě v Assarinu řekla sbohem (teda spíš "naviděnou") i našim českým kamarádům.

K večeru jsme se vydali na vlak směr Rovaniemi. Cesta trvala celou noc a byla chladná. Brrr... nevím proč pouští v noci klimatizaci. Do Rovaniemi (města u severního polárního ruhu a hlavně u Santa Claus Village ;) ) jsme dorazili v brzkých ranních hodinách a přesedli na autobus směr NP Saariselkä. Na to, že je Saariselkä jedno z největších lyžařských a turistických center (pozor mají tu nejdelší sjezdovku v celém Finsku! Celých 1,2 km dlouhou!) byla pozoruhodně vylidněná. Nakoupili jsme v jednom z mála otevřených obchodů se vším. Nakonec se nám podařilo sehnat i mapu a my mohli vyrazit.
Okolní příroda těžce připomínala Jizerky a Krkonoše. Borovice, břízy, potoky, mokřady, ale ticho, klid a nikde nikdo. Pár "rejndýrů" (raindeer = [eng.»čj.] sob) a kříže na vysokých tyčích značící zimní běžkařské trasy.
První den (spíš tedy odpoledne) jsme ušli asi 15 km a kolem 5 hodiny to zalomili v chatě Luttotupa u potoka (to bylo ale skoro všechno :))
Chaty ve finských národních parcích slouží všem. Jsou otevřené, kdokoliv může přijít, odpočinout si v nich, uvařit si (skoro všechny jsou vybaveny plynovými vařičemi.) Kamna, ohniště a grilovací mříž, popř. opíkáky jsou samozřejmým vybavením. Přespat se dá na dřevěné lavici. U každé chaty najdete také dřevárnu s dostatkem dřeva, které si na zátop musíte naštípat. Sekera i pila se vždy válí někde poblíž ;) Kadibudka je také součástí vybavení. Ptostě luxus, který může fungovat asi jen v nordických zemích... Druhý den se naším cílem stala chata u jezera na druhém konci národního parku Saariselkä - Rautulampi. (21,6 km) Cestou jsme potkali ještě několik dalších chat a odpočívadel, kde jsou v zimě např. fungující kavárny či "infocentra", ale teď "mimo sezónu" jsou úplně prázdné. Naši chatu jsme sdíleli s jedním Finem, který na nás kromě pozdravu nepromluvil a s finskou rodinou, která si postavila stan venku. Chata stála u nádherného, ale ledového jezera, jak jsem při vykonávání hygieny zjistila. Měli jsme štěstí, protože jen co jsme dorazili začal hrozný liják.
Další den jsme vylezli na jeden z nejvyšších vrcholů v okolí, Kiilopä (celých 546,3 m.n.m. :)). Po něm jsme pokračovali do stejnojmenné vesnice, kde jsme si chtěli dát kafe, ale vše bylo zavřené, tak jsme se aspoň naobědvali a snědli borůvkový koláč, kterým nás obdarovala jakási Finka. Asi jsme vypadali hodně hladově:)). No a pak už jsme pokračovali k nejstarší chatě národního parku, Vanha Rumakuru, která se stala naším dalším útočištěm. Protože jsme dorazili včas, prozkoumali jsme ještě okolí a viděli stádo rejndýrů, kteří nás ale posléze ucítili a utekli.
Úterý byl den přesunu z jednoho NP do dalšího. Vstali jsme proto časně, abysme stihli autobus, který nám odjížděl v 7,10 z 5 km vzdálené Saariselky. Přesunovali jsme se do vesnice Inari, hlavního "města" sámské kultury, kde se nachází úžasné muzeum Siida, pojednávající o Laponsku a hlavně o Laponcích a jejich kultuře. Samozřejmě jsme ho navštívili. V plánu bylo pokračovat do NP Lemmenjoki, jenže jsme zjistili, že dětem právě začaly prázdniny, a tak byly zrušeny všechny pravidelné linky tímto směrem.
Vypadalo to dost beznadějně, ale nakonec jsme se domluvili s pošťačkou-taxikářkou-kurýrkou (a bůhví kolik dalších zaměstnání zastávala), že nás sveze do našeho 50 km vzdáleného výchozího bodu, Njurkulahti. Na to, že jsme na místo dorazili v pozdním odpoledni, nás čekala ještě dlouhá cesta (cca 15 km) k první chatě. Na začátku jsme se hned trochu ztratili (aspoň si to myslíme) a taky začalo pršet. Taky jsme řešili problém, jak přejít řeku, na které nejsou žádné mosty. Nakonec jsme ale došli k místu, kde byla samoobslužná loďka přivázaná na laně. Do chaty Ravadasjärvi jsme tak dorazili kolem 10 večerní úplně mokří a vyčerpaní. O to víc jsme byli překvapení z neočekávané obsazenosti chaty. Naštěstí se ale pro nás místa našlo dost - chata měla dokonce 2 od sebe oddělené místnosti. Po rychlém rozvěšení mokrých věcí jsme uvařili, najedli se a zalehli. Naši spolubydlící - sympatický a překvapivě upovídaný finský pár - se ráno spakovali a odešli ještě před námi. Když jsem se ráno odhodlala skočit a umýt se v jezeře, slyšela jsem od osazenstva druhé místnosti nějaké výkřiky o bláznech, ale když jsem z té ledové vody vylézala, vybíhal zároveň jeden z Finů v ručníku ven se slovy: "If you swim, I swim!" ("Když ty plaveš, tak já taky!") a skočil tam.
Náš další cíl byla chata Morgamoja vzdálená jen asi 15 km. My ale měli strach z obsazenosti té další, tak jsme to zalomili už zde. Nutno ale zdůraznit v jak krásném místě to bylo! Až do večera nikdo nedorazil, takže jsme si vychutnávali klid a krásné počasí.
Druhý den byl ale o to náročnější, protože jsme museli ujít to, co jsme předchozí den nechali být. Celkem nás tedy čekalo něco kolem 30 km. Cesta vedla víceméně v lese po břehu "řeko-jezera", takže stále stoupala a klesala. Potom, co jsme ji překročili (opět na loďce ve stejném místě) jsme si vylezli na jeden z vrcholů, Joenkielinen (534 m.n.m.), odkud byl pěkný výhled, nicméně nás tu chytla sněhová přeháňka, a tak jsme spěchali k tzv. Lappi hut, kde jsme si naplánovali poslední noc. Lappi hut je takové lepší TeePee, ale je v něm pěkná zima i když hoří oheň v ohništi. Kombinace "smrádek a teplíčko" je zlá, ale ještě horší je varianta "smrádek a zima"... Pěkně jsme se tu vyudili a vyzmrzli. Ráno jsme se posílili čínskou polívkou a vanilkovou vodkou a pak už spěchali dál, protože jsme měli sraz s naší "taxikářkou" v 7 km vzdáleném Njurkulahti. V Inari jsme se i přes padající sníh občerstvili pivem a zmrzlinou a zašli do kempu požádat o sprchu. Paní nás změřila pohledem a pak si od každého řekla o 4 eura.
Poslední noc jsme strávili v chatce Haapakoski na konci naučné stezky asi 5 km od Inari. Večer dorazili ještě další 2 turisté, a tak jsme se museli trochu uskromnit už v tak malé chajdě.
Ráno jsme si museli přivstat páč nám v 7,20 odjížděl autobus zpátky jižním směrem... Přestupovali jsme v Ivalu, kde jsme museli zabít asi 3 hodiny čekáním na další spoj. Ještě nikdy jsem nenakupovala skoro nic po 1 hodinu v supermarketu. Ale všechno ostatní bylo zavřené a nám byla zima. Potom ale už otevřeli naší oblíbenou "kavárnu" spojenou i s obchodem se suvenýry a bleším trhem, kde jsme strávili zbytek času. Další autobus nás svezl do Rovaniemi, které bylo v sobotu večer opravdu městem duchů. I přes to nás ale na ulici oslovil jeden z finských kandidátů do evropského parlamentu ;) a bavil se s námi i přes to, že mu bylo jasné, že od nás žádné hlasy nedostane. Sympaťák.
Po prohlídce Rovaniemi jsme už jen nasedli do nočního vlaku a ujížděli do Turku.
Sbohem/Nashledanou, Laponsko!
Fotky jsou k nahlédnutí zde.