Z jiného soudku - Úvahy o demokracii

Je na čase to tu opět trochu provětrat.

Vzhledem k tomu, že tvrdnu hezky doma za pecí (rozuměj v Čechách), nebudu se rozepisovat o všech událostech, akcích, cestách ..., které by sice stály za zmínku, ale je jich tolik, že bych určitě na některé zapomněla ... A vůbec - teď si o nich můžeme popovídat nebo je prožít hezky osobně.

Ráda bych pro tuto chvíli změnila tón svých příspěvků. Ačkoliv jsou tyto podzimní měsíce v mnoha ohledech hektické, mnoho podnětů na mě útočí a nutí mě přemýšlet o mnoha věcech z různých úhlů ...
Je to dvacet let od Sametové revoluce v Československu. Jsem si plně vědoma toho, že je to téma, které nám už v tuto chvíli všem leze krkem. Média nám ho chtě nechtě podstrkují na stříbrném podnose už pěknou chvíli. Pro mě je to však záležitost velmi citlivá a ačkoliv jsem v 89 byla pouze roční capart, který na Benešově náměstí v Liberci drobil mamince do vlasů tatranku, bez jakéhokoliv vědomí toho, co se kolem mě děje, mám k Sametové revoluci a událostem s ní související jakýsi zvláštní emotivní vztah. Ne všude ale byly dějiny k osudům obyvatel jiných zemí tak "milosrdné"...

Před chvíli jsem dokoukala dokumentární film Burma VJ, jenž letos vyhrál hlavní cenu festivalu Jeden svět. Je založen na videozáznemech skupiny aktivistů, která si dala za cíl, co nejlépe vystihnout situaci a informace šířit do okolního světa, ale hlavně mezi samotnými občany Barmy.
V roce 1989 došlo v Barmě k velmi podobným demonstracím, jako v témže roce v Československu. Zejména studenti vyšli do ulic a protestovali proti vládnoucí vojenské juntě. V Barmě však neměli stejné štěstí (na neschopnou vládu???) a revoluce tam rozhodně neprobíhala "něžně", jako u nás. Naopak, byla silně potlačena a vláda generálů upevněna. V roce 2003 došlo k dalším masovým demonstracím, které alespoň na několik dnů-týdnů daly lidem naději na změnu. Mnoho z nich, se přidalo k budhistickým mnichům a opravdu vyšlo do ulic. Konečně to vypadalo, že se přestávají bát. Ani tehdy ale neměli mít demonstranti štěstí... Nejprve zmizeli všichni mniši, jejichž těla se v dalších dnech začala objevovat ve stokách a poté došlo i ke střílení do demonstrantů, jejich zatýkání ... Vláda strachu byla opět úspěšně nastolena a hlas lidu umlčen. (Více o Barmě zde)
/Ráda film zapůjčím. Měl by ho vidět opravdu každý./

Afgánistán. Země uvržená do chaosu. Jedno je jisté - jediné, co ji drží jakž takž pohromadě jsou vojenské jednotky NATO.
Povolení ke vstupu do země dostaly americké jednotky za účelem boje s terorismem (v roce 2001), který se, jak je známo, už dávno přesunul z Afgánistánu do jiných oblastí (Pákistán?). Dalo by se tedy říci, že akce cizích vojsk na území Afgánistánu je pro tuto chvíli nelegitimní. Přesto však cizí ozbrojené jednotky musí v zemi zůstat, aby zabránily chaosu a dezorganizaci, která by byla nebyla nastala, kdyby do země vůbec vstupovaly. Země by byla bývala "spokojeně" živořila pod nadvládou Talibanu, o jehož zločinnosti není pochyb (alespoň v našich - "západních" - měřítkách). MY neseme zodpovědnost, za současnou situaci. Snažíme se v zemi, o jejíž připravenosti na přijetí demokracie silně pochybuji, zavádět demokratické principy na západní úrovni a ono to, světe div se, nefunguje. Zmanipulované volby, nízká volební účast, neefektivita státního aparátu, nedůvěra ve zkorumpovanou vládu, nízká aktivita obyvatel, kritická ekonomická a sociální situace a přetrvávající strach z Talibů ... To jsou všechno problémy, kterým v současnosti čelí rekonstrukční týmy v různých oblastech země. Nemám ponětí, jak situaci řešit, jen bych ráda položila otázku: Je vůbec možné někde demokracii "zavádět"? Je možné ji někomu "vnutit"? Přece síla demokracie a vlády z ní vycházející je založena na tom, že vychází od lidí. Lidé musí o demokracii stát a sami o ni bojovat. Tak jako jsme si ji vybojovali my v roce 1989, ale jako si ji třeba už mnohem dřív vybojovali Francouzi ve VFR a vůbec všude jinde, kde (poměrně) úspěšně funguje... Nebo se snad mýlím? Prosím, kdyžtak mě opravte.

A jaká je vlastně situace v Čechách po 20 letech od zavedení demokracie? Já za sebe rozhodně nelituji demokratické tranzice, vycházející ze Sametové revoluce. Velmi oceňuji snahy všech, kdo se na ní podíleli a zejména potom těch, kdo se bez jakýchkoliv zkušeností s vervou a odpovědností pustili do státosprávní činnosti. Že přitom nasekali spoustu chyb je samozřejmé a pochopitelné a bezvýhradně odpustitelné, protože to nebyly chyby úmyslné a tito lidé jednali podle svého nejlepšího vědomí a přesvědčení v zájmu státu.

Situace se změnila. V průběhu oněch 20 let jsme konečně získali ony postrádané zkušenosti s vedením a správou státu, které nám na počátku tolik chyběly. Nicméně spolu s nimi jsme zjistili, že z pozic "nahoře" může být velmi dobrý business, naučili jsme se "tunelovat" a vůbec všelijak stát a jeho občany, promiňte mi to vyjádření, osrávat. Mezi našimi politiky se jednání podle nejlepšího vědomí a přesvědčení v zájmu státu a jeho občanů už snad ani nevyskytuje. Prvorepublikové principy a hodnoty zdají se být mrtvé. Našim politickým špičkám jde čistě a jen o moc. A nejhorší na tom je, že se to už ani nesnaží skrývat. Proč je to to nejhorší? Odráží to totiž stav naší společnosti. Politici se už nebojí hněvu lidu a zcela běžně kalkulují s jeho laxním přístupem. Každý se stará jen o svou vlastní hromádku a tzv. "věci veřejné" jdou k šípku. Takový trend je vidět i mezi námi mladými, jenž jen zřídka projevujeme zájem o aktivní spolupráci v podstatě na čemkoliv (v nejširším slova smyslu).
Ráda bych vyjádřila svoje přesvědčení, nebo spíš utopickou naději, že se jednou (naše politické "elity") šeredně spálí a že jim to natřem. Jen už nechci čekat moc dlouho...
Jestli chceme něco změnit nebo posunout vpřed, měli bychom začít u sebe. To je ale hrozná fráze ... A jak snadno se napíše, co?

Na závěr jeden citát: "Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod."

Ou jé, tak jsem to ze sebe vyplivla. Už ale bylo načase.
Poslední ilustrační foto pochází z průvodu v rámci letošních oslav výročí Sametové revoluce v Praze.
Více fotek z průvodu na rajčeti.