Léto - part 2: Istanbul

Asi týden po návratu ze Švédska jsme chlapce nechaly doma a s Martinou vyrazily směrem opačným - na jih, spíš jihovýchod, do Istanbulu. Hlavní ideou cesty bylo "low cost", což se nám skoro podařilo splnit :) Ale znáte to...

Cestu tam jsme absolvovaly vlakem. Dvoudenní jízda se nesla myšlenkou "i cesta je cíl".
Já zkrátka vlaky miluju a tuhle trasu po Balkáně obzvlášť. Trochu adrenalinu jsme zažily při přestupování, kdy jsme jednou záměnou vlaku málem skončily v Sarajevu, jindy jsme zas seděly ve špatném vagonu, což bývá problém, když se vagóny v noci různě připojují a odpojují, nebo když mě Martina nemohla probrat z hlubokého spánku na jedné přestupní stanici... Ale nakonec jsme opravdu (sice s několikahodinovým zpožděním) v pořádku dorazily do cíle - Istanbulu.
Celé upocené, ulepené a spařené jsme jako první ze všeho vlítly do tureckých lázní, což nás přišlo na nekřesťanké (muslimské?) peníze. Za umyvadlo (sice mramorové, pravda) jsem nikdy neplatila tolik (první porušení ideje "low cost")! Ale alespoň jsem se po nich cítily trochu víc jako lidské bytosti.
Večer jsme se potkaly s naším tureckým coachsurferem Omerem.

Coachsurfing je skvělá věc a jsem ráda, že jsem ji konečně poznala na vlastní kůži. Pokud nevíte o co jde, osvětlím. Coachsurfing je komunita lidí na webu, kteří rádi cestují a poznávají nové lidi, jsou otevření a nevadí jim, když u nich doma občas někdo přespí na gauči. Nezůstávají tak jen u elektronického kontaktu. Podstatou je levné cestování a potkávání nových lidí ... Zkrátka, když se chcete někam vydat, kouknete na mapu, jestli se v daném místě vyskytuje osoba (registrovaný uživatel), zkontaktujete ji a v případě, že se vám včas ozve s kladnou odpovědí, se v daném místě potkáte, zajdete na kafe a v tom nejideálnějším případě se u dané osoby ubytujete. Taková setkání jsou velmi obohacující (a to ne jen ve smyslu, že ušetříte nemalé náklady za ubytování v dané lokalitě :)). Potkáte se s místními, což vám umožní opravdu poznat cizí/místní kulturu a někdy (jako v našem případě) si s dotyčnými velmi dobře sednete a zůstanete přáteli i po vašem odjezdu.


Tož, Omer a jeho spolubydlící Ozan sice museli chodit každý den do práce, takže se nám neměli moc čas věnovat před den, ale večer (což obdivuju po celém dni v práci!) nás vzali např. na večeři, šli s náma do baru, do čajovny, diskutovali globální i filosofické problémy a ukázali místa, o která bychom asi jako obyčejné turistky nikdy nezakoply...
Během tří dní, které jsme na Istanbul měly, jsme toho viděly opravdu hodně. Modrou mešitu, katedrálu Hagia Sofia, sultánův palác včetně harému (na což jsme musely vystát hrozné froty v hrozném vedru - v Istanbulu mají totiž spešl fronty pro turisty a VIP fronty pro Turky :)), hrozně moc mešit, hrobek sultánů, obrovský bazar, přepluly jsme Bospor a prošly se po asijské straně, potkaly se Deryou (mojí spolužačkou a kamarádkou z Erasmu), plavily se na lodičce, vylezly na věž , pily tureckou kávu a věštily z kávové sedliny, seděly v tureckém sedu pod věží a spolu s tureckou mládeží a hudebníky a popíjely turecké pivo... a mnoho dalšího.

Nicméně po 3 a půl dnech jsme musely město, kde to žije a které nás překvapilo tím, jak je moderní, opustit. Letadlo zpět do Čech nám totiž letělo z Burgasu v Bulharsku.

Do Burgasu jsme se dopravovaly autobusem. Cesta nebyla moc pohodlná, přestože jsme měli stewardku, která distrubovala menší občerstvení a pití, ale nemluvila anglicky, což způsobilo, že jsme přejely naši výstupní stanici a autobus nám musel zastavit mimo zastávku. Ve 4 hodiny ráno jsme se tak ocitly kdesi v Burgasu, aniž bychom věděly kterým směrem je moře, kde je autobusák atd. Na lavičce v parku jsme se začaly převlékat, protože nám byla zima. Chodila kolem nás nejrůznější individua více či méně opilá. Jeden takový podivně vyhlížející Bulhar mi do ruky vrazil igelitku s neznámým obsahem a pokračoval v chůzi. Nechápala jsem. Ale po 8mi hodinách jízdy a zrovna vytržená ze spánku jsem podivný "dárek" přijala. Odvahu na to, abych se podívala dovnitř, jsem však nenašla a tašku ponechala svému osudu u lavičky.

Inu, našly jsme si terásku na pláži, otevřely si (zubním kartáčkem) červené víno, čekaly na východ slunce a schovávaly se přitom před projíždějícími policejními hlídkami a všelijakými bulharsky mluvícími podivíny.

Když jsem se probudila v písku, vylekala jsem se. Pláž byla už plná lidí v plavkách, mezi kterými jsme (v džínách, dlouhých rukávech s batohy a otevřenou flaškou) vyhlížely poněkud podivně.
Zvedly jsme se tedy a vydaly se na průzkum města. Batožinu jsme si uložily v úschovně na nádraží, které jsme bez problémů našly a vydaly se na nákupy! Ano, Bulharsko je výrazně levnější než Čechy, ale i Istanbul, kde jsme toho krom nějakých suvenýrů moc nepořídily. Když jsme konečně vybraly ty nejhezčí šaty, daly jsme si drink a vrátily se na pláž trochu se smočit v tom jejich Černém moři. Bylo vskutku černé...
Večer jsme ještě našly rodinnou mechanu s přátelskou obsluhou a nechaly se rozmazlovat výborným domácím červeným vínem, šopákem a pečeným balkánským sýrem (to vše jsme musely vyluštit z bulharského jídelního lístku). Nádhera. Po večeři jsme si ještě vyzvedly naše zavazadla a vydaly se na pláž, kde jsme plánovaly přečkat noc. Všechny doklady a důležité věci do spacáku, batoh pod hlavu a dobrou noc. Hlavně, aby moc nežrali komáři!
Za pár hodin mě ale budí Martina výkřikem: "Zuzi, nemáme tu batohy!"
"Cože?" to není možné. Když jsem se rozkoukala, zjistila jsem, že mně nic nechybí, ale Martina byla bez batohu. Sakra! Za pár hodin nám letí letadlo. Co teď? Vylezly jsme ze spacáků a ve tmě, polooblečené-polo...neoblečené začaly zmateně pobíhat po pláži a zjišťovat, co nám chybí a jestli se někde něco nepovaluje.
Za chvíli Marťa našla svou kabelku, ve které původně nic cenného nic neměla, takže v ní nic nechybělo. Po asi půl hodině hledání se nám přeci jen podařilo batoh najít. Byl celý vysypaný a asi důkladně probraný, nicméně jediné, co chybělo byly tenisky a turecký med (!). Úleva! Tak a to už jsme musely pelášit na letadlo, doufaje, že ten jízdní řád autobusů na letiště, který jsme den před tím v bulharštině luštily, opravdu platí a že bude stát opravdu jen 1 leva. Víc jsme neměly. Jo. Všechno dobře dopadlo a prošly jsem i kontrolou na letišti a o několik hodin později už šťastně přistávaly v Praze plné dojmů a zážitků, zejména z poslední noci...

Fotky ZDE.