Noc univerzit

Sice se zpožděním, ale i tak bych se s řídkou komunitou čtenářů tohoto blogu chtěla podělit o silný zážitek z noci 28.2. na Palachově náměstí v Praze.
O co šlo?
Asi všichni už slyšeli o Týdnu neklidu, protestní akci proti plánovaným reformám vysokého školství, která probíhala minulý týden na univerzitách po celé ČR. Upřímně mě překvapilo a potěšilo, že v tom Praha nezůstala sama, jak se často u podobných akcí stává. Dává to protestům větší význam a je vidět, že akademická obec a zejména studenti se dokáží spojit.
Ale k věci. Protestní akce Noc univerzit v rámci Týdnu neklidu na sebe brala mnohé formy podle místa konání. V Praze protestovali studenti a vyučující přednáškami a diskusemi na nejrůznější témata. Po kliknutí na odkaz „program noci univerzit“ jsem byla mile překvapena bohatým obsahem a širokou škálou témat přednášek napříč všemi vědními obory. Ještě více překvapena jsem byla účastí. Na Palachovo náměstí jsem dorazila až po práci, kolem sedmé hodiny a můžu říct, že takhle nabušenou fildu jsem ještě nikdy neviděla, a to ani při dnech otevřených dveří! Atmosféra byla skvělá. Mezi posluchárnami proudily davy, mezi nimi kličkovali fotografové, sem tam se objevila nějaká kamera a do toho mumraje se ozývaly výkřiky divadelníků, kteří performovali na chodbách. Mezi posluchači byli zejména studenti, což je na jednu stranu skvělé, protože je vidět, že mají o dění kolem sebe zájem (na rozdíl od voleb do akademického senátu), na druhou stranu je škoda, že se nepodařilo oslovit a přilákat veřejnost, protože právě podpora veřejnosti je to, co potřebujeme.
K reformě:
1) Školné
S reformou vysokých škol nesouhlasím(e) nejen kvůli školnému, jak by se mohlo na první pohled zdát každému, kdo si večer pustí zprávy. Média totiž o ničem jiném, co v reformě je a není, nemluví. Zjednodušily problém reformy na problém školného.
Samotná spoluúčast studentů na zlepšení kvality výuky na vysokých školách mi z principu nevadí. Však už něco na bázi školného funguje - poplatky za delší a další studium (už se řadím mezi plátce). Nicméně plošné zavádění školného, tak jak je to v reformě povede k zadlužení studentů nebo státu a nikoliv ke zkvalitnění výuky. Z peněz, které by šly, podle návrhu pana Dobeše a jeho bandy, z kapes studentů by VŠ neviděly nic. Respektive, „chudý student“ by byl přinucen půjčit si od banky a stát by zároveň ze svého rozpočtu tuto sumu školám odečetl. Tudíž by si VŠ nijak nepolepšily. Jediný, kdo si pomůže, jsou banky. Na úrokových sazbách by si pěkně namastily kapsy. Nehledě na to, že návratnost takových půjček je (podle zkušenosti zemí, které takové půjčky studentům zavedly) minimální. Takže stát bude stejně platit, ne školám, ale bankám. (taky vám tady něco smrdí?) Dalším argumentem proti školnému jsou zkušenosti zemí (jako Anglie), kde školné před nedávnem zavedli. Z původně malých částek se výše školného vyšplhala (v přepočtu) na půl milionu českých korun za semestr. To je (nejen) v našich poměrech naprosto nepředstavitelné a skandální.
2) Užitečné vs. zbytečné, technické vs. humanitní
Jako studentka humanitních oborů mám samozřejmě strach z toho, že by přílišná orientace na technické a „užitečné“ obory, vedla k úplnému zániku některých „úchylných“ oborů, tedy těch, které se zdají být společnosti orientované na trh, neužitečné a postradatelné. Mnoho moudrých hlav v této zemi však zdvihá výstražně prst (nikoliv prostředníček) a říká pozor! Hrajeme si s ohněm. Bez humanitních oborů a lidí myslících abstraktně, bez filosofů … to nejde. Dovolila bych si citovat pana Halíka, který použil na své přednášce následující přirovnání: „Humanitní obory jsou pro společnost jako balast na španělských lodích. Balast je „nadbytečný“ náklad, který s sebou každá loď musela vozit, aby se nepotopila.“ S tím asi nejde nesouhlasit.
3) Asi nejdůležitější aspekt reformy, který zvedl ze židle i moudré rektory a profesory je v posledních týdnech všemi skloňované spojení „akademické svobody“. Jejich strach z omezování toho, co mají a nemají učit, pramení (pro mnohé z nich) ze vzpomínek na dobu před rokem 89. Profesor Sokol na své přednášce mluvil o třech stěžejních odpovědnostech vysokých škol. Je to odpovědnost (1) studentům, kteří se vysoké škole svěřují a nechávají se vzdělávat a formovat (2) chlebodárci – tedy provozovateli vysokých škol, za to, že plní svou funkci (3) společnosti – za to, že ponesou její kulturní dědictví a znalosti, které nesmí být zapomenuty. A právě tuto odpovědnost společnosti lze vykonávat jen na půdě vysoké školy, která má svobodu myslet.
4) Osobně mi nejvíc vadí způsob komunikace Ministerstva školství s akademickou obcí. Neříkám, že nějaká reforma, která by regulovala počet vysokoškolských studentů, podpořila technické obory a došlápla si na nekvalitní vysoké školy (viz. průšvih na plzeňských právech) by se nehodila, ale Ministerstvo se zatím chová jako slon v porcelánu, které chce všechno hned a nepřemýšlí o důsledcích. Nekomunikuje se zástupci vysokých škol a nebere v potaz jejich připomínkování. Takhle se reforma v demokratické společnosti prostě nedělá.

A jaký je Váš názor? Účastnili jste se některé z akcí v rámci týdnu neklidu?