Na počátku všeho byl nevinný inzerát na stránkách cestovatelů "Hedvábná stezka":
V Moskvě jsme se příliš nezdržovali. Během jednoho dne jsme obhlédli centrum a několik památek (ne, na vycpaného Lenina jsme se nešli podívat!) a v parku popili se skupinou Čechů, kteří vyráželi na magistrálu vlakem jen o hodinu dřív, než my.
První úsek (Moskva - Novosibirsk) jsme jeli 2 dny a byla to paráda. Pohodlný spánek v nejlevnější třídě (plackarta), příjemní spolucestující, teplé pivo a studený stakančik (zmrzlina) ve stanicích, samovar, koupání za jízdy na záchodech (Coehlo by čuměl!), poblité okýnko ... Nenudili jsme se.
Po dvou dnech ve vlaku jsme Transsib opustili a vyrazili na jih. Pohoří Altaj byla naše první plánovaná zastávka, ale museli jsme se k němu nejdřív dostat. A zde jsme se dostali do křížku s ruskou byrokracií. Nejprve registrace a o 2 dny později neplánovaný a vynucený výstup z autobusu směr Bělucha (nejvyšší hora). Prý nemůžeme do příhraniční oblasti. Řekli jsme si, ať si teda Běluchu strčí někam a prstem jsme si ukázali na Šavlinská jezera na naší eko-černobílé mapě měřítka autoatlasu. No, co vám budu povídat! Byla to nádhera a užili jsme si to ... intenzivně. K jezerům jsme došli (kupodivu), a to o den dřív, než jsme plánovali, ale pak začalo pršet a "chcalo a chcalo chcalo" ... stoupla voda a my strávili 2 dny ve stanu a pod hnusným igelitem, snažíc se usušit, nebo alespoň vyždímat pohorky nad ohněm. Ty moje to však nepřežily. Během chvilky nepozornosti jazyk olíznul jazyk a namísto romantiky se konal pohřeb ... Čekali jsme, až opadne voda. Po dvou dnech konečně přestalo pršet a dokonce vylezlo sluníčko. Nečekali jsme příliš dlouho, sbalili se a pospíchali zpátky. Tady jsem si opět uvědomila, jaký je voda živel. Mezitím zničila cestu, strhala "mosty", břehy, kusy kopců, spustila laviny a vykácela tak celé pruhy lesa, čímž se výrazně proměnil ráz krajiny. Po třech dnech jsme opět dosáhli "civilizace", umyli se a nastoupili cestu (tentokrát stopem) zpět směr magistrála.
Z Novosibirsku do Irkutsku ("Paříže Sibiře") to byly zase asi dva dny. Naším dalším cílem bylo jezero Bajkal, můj celoživotní sen. Konečně! Bajkal je nejstarší a nejhlubší jezero na zemi. Každý rok se o 2 cm rozestupuje. Na délku má přes 600 km a na šířku 60 km. Ze všech možných oblastí, které lze u Bajkalu navštívit, jsme si vybrali ostrov Olchon a sjezdili jsme ho na vypůjčených kolech. Pro mě to byl jednoznačně největší a nejkrásnější zážitek z celého Ruska. Nádherná příroda, spaní pod širákem, západy slunce, divocí koně, šampaňské, koupačky, "pelmeňos" na pláži, píchlé kolo a šikovní kluci, kteří ho opravili ... Ráj!
V nejlepším přestat. Jsem z toho psaní unavená už já a vy ze čtení určitě taky, takže na příběh o tom, jak jsme dojeli do Vladivostoku si počkejte. Napíšu z Číny. Báj!
Ilustrace k příběhu viz: http://najahaje.rajce.idnes.cz/Transsib_2012/
Během dlouhých večerů, kdy sedíte u obrazovky svého PC a snažíte se soustředit na studium vás prohlížeč svede do nejrůznějších koutů sítě. Zvlášť, když se blíží léto a vám plány jaksi nevycházejí. Kdo by odolal? A tak jsem odpověděla:19. 04. 2012, 11:40:09Zuzka„Zdar cestovatelé!V červenci po státnicích vyrážím na dlouho vysněnou cestu po Asii a hledám parťáky a parťačky na cestu Transibiřskou magistrálou. Trasa jak se dohodneme, moje představa je 1-2měsíce s přestávkami na Bajkale a třeba i nějaké horské treky - př. kolem Beluchy na Altaji nebo vyrazit naopak více na sever - záleží, jak se domluvíme.
Já 29, z Prahy a snad do nepohody, se základy ruštiny, cestovatelskými zkušenostmi a úsměvem :-)Těším se na zprávy!Zuzka…“
Stejným způsobem se k nám přidal Petr (30) a Jirka (22) a o dva měsíce později jsme seděli v kavárně a spřádali plány. Víza, jízdenky, povolení, trasa ... Věcí na vyřizování bylo hodně, a tak jsem si nechala jako motivační stimulátor dát k narozeninám one-way letenku z Vladivostoku do Moskvy. A teď už nebylo cesty zpět, respektive bylo jenom cesty zpět a o zbytek bylo potřeba se postarat. Skutečně to zafungovalo a 4.7. jsme seděli v autobusu Florenc-Moskva ...19. 04. 2012, 17:42:20ZuzkaAhoj Zuzko,to zní skvěle. O Transsibiřské magistrále a Bajkalu (s vidinou nějakého treku) sním už delší dobu. Mám čas celý červenec.Zuzka (23), Liberec a Praha :)
V Moskvě jsme se příliš nezdržovali. Během jednoho dne jsme obhlédli centrum a několik památek (ne, na vycpaného Lenina jsme se nešli podívat!) a v parku popili se skupinou Čechů, kteří vyráželi na magistrálu vlakem jen o hodinu dřív, než my.
První úsek (Moskva - Novosibirsk) jsme jeli 2 dny a byla to paráda. Pohodlný spánek v nejlevnější třídě (plackarta), příjemní spolucestující, teplé pivo a studený stakančik (zmrzlina) ve stanicích, samovar, koupání za jízdy na záchodech (Coehlo by čuměl!), poblité okýnko ... Nenudili jsme se.
Po dvou dnech ve vlaku jsme Transsib opustili a vyrazili na jih. Pohoří Altaj byla naše první plánovaná zastávka, ale museli jsme se k němu nejdřív dostat. A zde jsme se dostali do křížku s ruskou byrokracií. Nejprve registrace a o 2 dny později neplánovaný a vynucený výstup z autobusu směr Bělucha (nejvyšší hora). Prý nemůžeme do příhraniční oblasti. Řekli jsme si, ať si teda Běluchu strčí někam a prstem jsme si ukázali na Šavlinská jezera na naší eko-černobílé mapě měřítka autoatlasu. No, co vám budu povídat! Byla to nádhera a užili jsme si to ... intenzivně. K jezerům jsme došli (kupodivu), a to o den dřív, než jsme plánovali, ale pak začalo pršet a "chcalo a chcalo chcalo" ... stoupla voda a my strávili 2 dny ve stanu a pod hnusným igelitem, snažíc se usušit, nebo alespoň vyždímat pohorky nad ohněm. Ty moje to však nepřežily. Během chvilky nepozornosti jazyk olíznul jazyk a namísto romantiky se konal pohřeb ... Čekali jsme, až opadne voda. Po dvou dnech konečně přestalo pršet a dokonce vylezlo sluníčko. Nečekali jsme příliš dlouho, sbalili se a pospíchali zpátky. Tady jsem si opět uvědomila, jaký je voda živel. Mezitím zničila cestu, strhala "mosty", břehy, kusy kopců, spustila laviny a vykácela tak celé pruhy lesa, čímž se výrazně proměnil ráz krajiny. Po třech dnech jsme opět dosáhli "civilizace", umyli se a nastoupili cestu (tentokrát stopem) zpět směr magistrála.
Z Novosibirsku do Irkutsku ("Paříže Sibiře") to byly zase asi dva dny. Naším dalším cílem bylo jezero Bajkal, můj celoživotní sen. Konečně! Bajkal je nejstarší a nejhlubší jezero na zemi. Každý rok se o 2 cm rozestupuje. Na délku má přes 600 km a na šířku 60 km. Ze všech možných oblastí, které lze u Bajkalu navštívit, jsme si vybrali ostrov Olchon a sjezdili jsme ho na vypůjčených kolech. Pro mě to byl jednoznačně největší a nejkrásnější zážitek z celého Ruska. Nádherná příroda, spaní pod širákem, západy slunce, divocí koně, šampaňské, koupačky, "pelmeňos" na pláži, píchlé kolo a šikovní kluci, kteří ho opravili ... Ráj!
V nejlepším přestat. Jsem z toho psaní unavená už já a vy ze čtení určitě taky, takže na příběh o tom, jak jsme dojeli do Vladivostoku si počkejte. Napíšu z Číny. Báj!
Ilustrace k příběhu viz: http://najahaje.rajce.idnes.cz/Transsib_2012/
Žádné komentáře:
Okomentovat