Co jsme všechno stihli v uplynulém týdnu

Mám pocit, že čas v Zhengzhou tak nějak sám plyne. Minulý týden jsme toho chtěli hodně podniknout – máme přeci celý týden čas! To by ale nesměla existovat prokletá nástěnka v přízemí, kde se většinou s několikahodinovým předstihem objevují nové informace pro studenty.

Tak jsme se například dozvěděli o rozřazovacích testech, které byly ve středu (den, kdy jsme chtěli jet do Kaifengu), nebo o tom, že si máme ve čtvrtek (den, na který jsme přesunuli náš výlet do Kaifengu) v úředních hodinách vyzvednout učebnice. Výlet jsme tedy přesunuli na pátek, ale ve čtvrtek nám řekli, že pro naši úroveň učebnice ještě nemají a že máme přijít v pátek. Tyhle „ztrátové časy“ mě ničí! Ještě, že jsme si s Martinou koupily ten badminton. No a v pátek hádejte co? Učebnice nebyly. Ani lekce jógy. Takže do Kaifengu se jelo v sobotu. Přidala se k nám moje spolubydlící (teď už vím, jak se jmenuje) Pery, její ruská kamarádka Julie, její kamarád Marco a Mike, kterého už taky nebavilo sedět v kampusu.

Nemusím asi ani psát, že sobota byl jediný den, kdy pršelo. Boty jsme měli mokré ještě dřív, ne jsme došli na autobusovou zastávku.

Z našeho kampusu do centra trvá jízda autobusem hodinu a další dvě do Kaifengu, historického hlavního města čínské říše (teda jednoho z mnoho hlavních měst). Má městské hradby, které ohraničují staré a nové město. Kaifeng vypadá na první pohled jako normální čínské město – špína, smog, lidi, mopedy, lidi, klaksony a lidi, ale pak si všimnete, že tu nestojí žádné vysoké budovy. Nesmí se tu totiž stavět mrakodrapy, aby nebyly poškozeny základy starověkého města, což je příjemné. Taky má asi 5 parků s jezírky. My hned po příjezdu zamířili do jednoho z nich. Zlaté a rudé dekorace jsou na takových místech nezbytností, ale už si začínám zvykat. Když jsme park Železné pagody prošli skrznaskrz, vydali jsme se autobusem k další pamětihodnosti, na kterou nám zbyl čas, a to k chrámu Prvního ministra. S nažili jsme si užít buddhistickou atmosféru jednotlivých kýčemi přeplněných chrámů a pak se zas vrátili na autobusák. Ono cestovat ve větší skupině lidí je obtížné na koordinaci, čas a rozhodovací procesy (jako například „Máme hlad, nebo ještě nemáme hlad? Pojedeme autobusem, nebo taxíkem? Co tu chcete vlastně dělat?“) trvají v takovém případě déle. Mnohem déle. Nicméně výlet jsme si užili, kdyby nebylo toho podivného sendviče s ještě podivnějším masem, který jsme si zakoupili u vstupu do kampusu. V neděli jsem se probudila s křečemi v žaludku a skoro celý den jsem pros…pala.

Vskutku produktivní týden.

Fotky z Kaifengu zde: http://najahaje.rajce.idnes.cz/Kaifeng/