Klášter Shaolin a jeskyně Longmen

Cítím povinnost se ozvat ještě před tím, než se (zítra) vydáme na delší (týdenní) výlet k Třem soutěskám, hoře Wudangshan a národnímu parku Zhangjiajie, ačkoliv vůbec nemám čas, protože učitelky nás zasypávají úkoly a povinnostmi. Do toho začal v ČR nový semestr a já ještě neodevzdala eseje do toho minulého! uppps... teda: 糟糕!

Minulý víkend byl náročný … S Martinou jsme chtěly využít toho, že je ještě teplo a krásný podzim a rozhodly se, že na celý víkend pojedeme ke klášteru Shaolin 少林寺, kolébce kungfu a vylezeme na jednu z posvátných buddhistických hor Songshan 嵩山.

V sobotu brzy ráno jsme tedy vyrazily. Ke klášteru Shaolin jezdí z Zhengzhou přímé autobusy snad každou půl hodinu, takže nás do jednoho z nich řidič nahnal a my jsme asi za 2 hodiny dorazily k cíli. Všude bylo plno čínských turistů a studentů kungfu různého věku. Areál Shaolin je velký a kromě kláštera, se v něm nachází škola kungfu a Les pagod (jakýsi hřbitov). My jsme však při první příležitosti uhnuly z hlavní cesty a směřovaly po betonovém chodníčku někam pryč, kde nebyly davy lidí … za chvíli nám došlo, proč. Chodníček se proměnil v příkré schodiště, které vedlo na vrchol hory, o níž jsme si myslely, že bude asi jeden z vrcholů Songshan. Řekly jsme si, že když už jsme tu, tak se tam vyškrábeme. Nicméně jsem se později v průvodci dočetla, že šlo o vrchol jiné hory (Wuru Feng). Nevadí ... Cestou jsme potkaly jen pár turistů a několik stanovišť, kde mniši (spíš obchodníci převlečení za mnichy) prodávali suvenýry a vodu. Taky jsme se zastavily u jeskyně, v níž mnich  Damo 9 let koukal do zdi a meditoval a pak se stal (přirozeně) zakladatelem a představeným kláštera Shaolin. Sice bylo celkem hezké počasí, ale ve výhledu nám bránil všudypřítomný smog, takže okolní nádherné kopce jsme neviděly.

Cestou dolů nás zastavil jeden mnich, abychom si prý odpočinuly. Pak řekl něco o mém nosu (asi, že je velký) a chytil mě za ruce … a co si myslíte, že udělal? Začal mě masírovat. :-) No, ale nebylo to ze sympatie, ale protože chtěl, abych něco (peníze) věnovala na oltář (jemu).

Za zmínku stojí ještě kungfu – na závěr naší návštěvy jsme vystály frontu na ukázku kungfu, která byla opravdu famózní. Mladíci předváděli nejrůznější druhy kungfu s nejrůznějšími nástroji (pojmenovat umím ale jen meč, bambusové tyče a železné pláty, které jeden týpek prostě lámal). 

Chtěly jsme sice původně přespat někde poblíž kláštera a druhý den slézt horu Songshan, ale v domnění, že jsme tak už učinily, jsme nastoupily do autobusu a ještě večer odjely do Luoyangu, kde jsme se ubytovaly v jakémsi pochybném, ne příliš čistě vyhlížejícím … ubytovně :-). Byly jsme strašně unavené a hladové, takže když jsme viděly, že náš pokoj má 2 postele, uspokojilo nás to. Sympatický pán nám navíc potvrdil, že má sprchu, takže jsme na to kývly a šly se najíst do protější huiské (muslimské) jídelny. Po návratu na ubytovnu jsme se už jen chtěly umýt a jít spát. Jaké bylo naše překvapení, když jsme viděly, co si pan recepční představuje pod pojmem sprcha - měl na mysli trubku s kohoutkem, která trčela ze zdi kdesi ve sklepě, vodu ohřívala plynová bomba. Bomba! „Koupelna“ vypadala, že ji asi moc často nepoužívají…

Luoyang je velmi staré město, jedno z hlavních měst starověké Číny (celkem zde sídlilo 13 dynastií) a poblíž něj se nachází slavné buddhistické jeskyně Longmen (龙门石窟), které jsme v neděli chtěli navštívit. Jeskyně jsou pod ochranou UNESCA. Škoda ale, že nebyly na jeho seznamu už za Kulturní revoluce, protože tehdy byly téměř všechny buddhistické sochy poničeny – jen málokterému buddhovi tak zůstala hlava na správném místě. Taky zde mnoho soch chybí – odvezli (ukradli) si je totiž cizinci a dnes se nacházejí na místech jako New York, Cansas City atd. Čínští průvodci i tištěné materiály a nástěnky tento fakt velmi intenzivně zdůrazňují. 
U Longmenských jeskyní jsme strávily celé dopoledne a totálně se vyčerpaly, takže z plánované prohlídky Luoyangu a návštěvy muzea po prvním neúspěšném pokusu ho najít, sešlo a my se pomalu vrátily na autobusové nádraží, abychom se vydaly zpět do Zhengzhou a dorazily domů ještě zavčasu a stihly dodělat všechny úkoly. To se nám však tak úplně nepodařilo. V Zhengzhou byla totiž strašná zácpa – všichni se vraceli z víkendu, a tak jsme se ke koleji dostaly až po 4 hodinách jízdy autobusem, po 9 hodině večer (Luoyang je od Zhengzhou vzdálený pouhých 130 km!), úplně tuhé …

V úterý jsme slavili narozeniny mojí kyrgyzské spolubydlící, Peri, v americkém stylu - takže jsme jeli do Pizza Hut, koupili dárky a dort, okolí stolu vyzdobili balónkama a ve chvíli, kdy oslavenkyně dorazila, na ní vykoukli zpod stolu.... Večer to byl veselý, ale to ranní vstávání už méně. (Všechny hodiny tady začínají v 8 ráno.) Kdo nezaspal, úmyslně zatáhnul první hodinu. 

Taky jsem byla na své první hodině taiči, což bylo více než úsměvné, jak pro mě, tak pro přihlížející Číňany a vyzkoušela si jízdu po kampusu na kole. Na tak malém kole, že jsem měla kolena skoro u brady a bolely mě ruce z toho, jak blízko byla řídítka. 

Závěrem bych chtěla poděkovat moc neznámému dárci za balík s kafem a Respektem, který přišel dnes. Udělal mi obrovskou radost – příště se, prosím, podepiš, ať vím, kam své díky směřovat ;) … btw. ta taiwanská pohlednice je asi omyl, že?

Fotky z víkendu zde: http://najahaje.rajce.idnes.cz/Shaolin_a_Longmen/