Novinky z Zhengzhou

Už jsem se dlouho neozvala, ale to neznamená, že se tu nic neděje. Ba naopak. Máme nově zvolené vedení země a z toho důvodu nám tu omezují internet víc, než kdykoliv předtím. Tak třeba v době stranického sjezdu v Pekingu mi nešel ani (g)mail a musela jsem si odhlásit newsletter Human Rights Watch, protože si myslím, že kvůli „klíčovým slovům“ v jejich mailech mi občas blokují schránku. Tak, prosím, když mi píšete, volte vhodná slova a mějte strpení. 

Kaifeng

Od našeho výletu do Pekingu jsem vytáhla paty z Zhengzhou jen jednou – při návštěvě Kaifengu. Ano, pozorný čtenář zde zbystří… v Kaifengu jsme přeci už byly, že? Ale tentokrát jsme se na doporučení naší učitelky jely podívat na město zaplavené chryzantémami, kterých je na podzim ve městě na 1,6 milionu a vyzkoušet kaifengské pověstné 小吃 (přesnídávky/fastfood). Chrysantémy byly opravdu všude, ale bohužel už trochu odkvétaly a na opravdové chutné xiaochi jsme bohužel neměli štěstí – ještě stále jsme si nezvykly na čínský biorytmus: vstávat a snídat za rozbřesku, obědvat v poledne a večeřet nejpozději v 6, a tak většinou nestíháme časy obědů/večeří… Nicméně jsme viděly ukázku čínského loutkového divadla a užily si poměrně pěkné, ač chladné a větrné počasí v trochu jiném prostředí, než je náš kampus.

fotky: http://najahaje.rajce.idnes.cz/Kaifeng_podruhe/

Další víkend jsme navštívily muzeum Henanu, které je v Zhengzhou a prý je to největší muzeum v celé Číně. Těžko posoudit, ale je opravdu poměrně velké (budova připomíná válečný památník či mauzoleum) a překvapivě přehledně a pěkně uspořádané. Ačkoliv je vstupné zdarma, tak tam nejsou ani zdaleka nejsou takové davy, jako v obchodním domě, který slaví 15 narozeniny a hlásí slevy. Nikdy bych neřekla, že mě bude nějaké muzeum tak bavit. Procházely jsme mezi všemi těmi předměty, o kterých jsme se až to teď jen učili a konečně jsme je tedy mohly spatřit na vlastní oči … tak třeba taková zrnotěrka, nápisy na kostech hovězího dobytka, želvích krunýřích, ale i na bronzech, bambusových proužcích a dalších materiálech, nefritové disky, hudební nástroje, porcelán, keramika, kotlíky, … bomba!

pokud vám názvy nic neříkají, podívejte se na fotky: http://najahaje.rajce.idnes.cz/muzeum_Henanu/

Taky jsem si splnila povinnost ochutnat dvě čínské specialitky. Na oboje nás vzal, náš čínský kamarád, Paul. První byla pekingská kachna 北京烤鸭, asi nejlepší (a nejdražší) maso, který jsem tady doposud jedla.

pekingská kachna

Přípravu kachny v peci můžete pozorovat přes prosklenou výlohu už při příchodu do restaurace. Kachnu před vámi obsluha naporcuje velkou mačetou. Část úhledně nakrájených plátků naservírovaných v misce ve tvaru kachny (jak jinak) se pak jí spolu se zeleninou a švestkovou omáčkou zatočené v malých placičkách, další kousky se ještě obalí v těstíčku a osmaží – ty se pak jí v malých pařených bocháncích a z kostí uvaří polévka, která se podává na závěr hostiny. No, nejde se nepřejíst. Taky jsme poprvé (a naposled!!!) ochutnaly ptačí pařátky – nutno podotknout, že ty kachní mají blány mezi prsty, takže jsou ještě nechutnější, než ty kuřecí, ale jak Paul správně poznamenal – kachna si plave ve vodě, takže má určitě čistší nohy, než kuře…

Druhou specialitkou byl kotlík 火锅. To byla zábava. V restauraci se posadíte ke stolu, který má uprostřed zabudovanou plotýnku, na tu se postaví speciální hrnec, který má dvě komory – jednu na pálivou polévku a druhou na obyčejný vývar. Objednáte si přísady a „rozžhnete plamen“. Pak už jen do vroucího vývaru (v kterém mimo jiné plavaly i datle a kustovice) přihazujete zeleninu, listy, tofu, maso, a lovíte hůlkama v divoce bublající polívce nejlepší kousky a jíte, jíte, jíte a jíte, až skoro prasknete.

Některé fotky jsem přidala do alba Jídlo na rajčeti. 

Taky jsem byla poprvé v čínském klubu. To je výborné prostředí pro antropologický výzkum! Bohužel zúčastněné pozorování je spíše iluze, neb pod drobnohledem jste vy, zvlášť, když jste tak různorodá skupinka cizinců, jako my: 2 ruské děvuchy, moje kyrgyzská spolubydla + já, jeden černoch a bohatý, hodně bohatý Číňan, který nejen, že nás vozil z klubu do klubu ve svém černém Hummeru (kdo by nevěděl, jako já, tak to je drahý, hodně drahý auto) ale taky za nás platil veškerou útratu. Ono, přivést s sebou takovou skupinku cizinců, zvlášť když mezi nima převažují baby, tady prý zvedá prestiž.

A teď k mému výzkumu. Obecně platí, že čím blyštivější, kýčovější a rádoby západnější klub vypadá, tím líp. Na pódiu a u DJ se kroutí spoře oděné, na vysokých platformách se kácející Číňanky, všude jsou příslušníci ochranky, kteří bystrým okem sledují dění a jejich jediná opravdová funkce je vyhnat tanečníky z vyvýšeného parketu – pódia - v době, kdy se blíží „performance“(v našem případě šlo o opakující se pěvecko-taneční vystoupení jakéhosi zoufalce v úplém černém koženém kostýmu s ostny na ramenou, který měl na magneťáku nahraný i potlesk a výkřiky z davu a připomínal trochu karaoke).

O salónek se stará jeden až dva číšníci, kteří vám dolévají, připalují cigarety, servírují mísy s krásně nazdobeným exotickým ovocem, zametají a vytírají (s ohledem na to, jaká jsou Číňani většinou prasata) tak v desetiminutových intervalech, přinesou nahřátý ručník, abyste se mohli osvěžit … a v neposlední řadě hlídají vaše místa (za která se tvrdě platí), aby vám nic nezmizelo.

Záchody jsou smíšené a kabinka má zrcadla po celém svém vnitřním obvodu, takže se během vykonání potřeby můžete pokochat opravdu ze všech stran.

Úroveň hudby je prabídná, ale to snad nikoho nepřekvapuje. Na plazmových obrazovkách rozmístěných po celém klubu se nevkusně kroutí spoře oděné ženštiny, ale ve chvíli, kdy se někdo tak bílý jako já, svlékne do tílka, upoutá nepříjemnou pozornost okolí, a tak se zas oblékne zpět do svetru. Ještě větší pozornost pak vyvolává běloška a černoch na parketu ... Noc to byla dlouhá, ale užili jsme si ji, jak se sluší a patří. Na kolej jsme dorazili v 5:50 a museli tak čekat ještě deset minut, než nám správcová konečně otevřela dveře (čínské koleje se na noc zamykají a nikdo nesmí ven ani dovnitř).

V úterý jsem poprvé byla za školou. A měla jsem vážně dobrý důvod. Přijela návštěva! Strašně milá návštěva z Čech, Ruska, Japonska a Koreje!

Zuzka!!!

Zuzka, kterou jsem doprovázela na počátku její roční cesty letos v létě po transsibiřské magistrále, se konečně dostala do Číny a přijela mě navštívit do Zhengzhou. Probraly jsme všechny novinky, ukázala jsem Zuzce kampus a okolí a byla jsem náležitě hrdá na to, když prohlásila, že záchody u naší severní brány jsou ty nejhorší, které v životě viděla. Stává se ze mě asi vlastenec, libující si v nechutnostech! Večer jsme uvařily smažák a připravily chlebíčky, ale pokazila ho nám trochu správcová koleje, která mi nedovolila Zuzku ubytovat přes noc. Musela se teda večer sbalit a jít spát jinam (do bytu učitelky ruštiny, s jejíž dcerou chodíváme občas běhat) . 

učím se hrát čínské šachy a moc mi to nejde

A co dál? Ještě nekončím …. S Číňany jsme se učily hrát čínské šachy a byly jsme pozvány na čínskou 晚会， tedy párty, což byla taky příležitost pro antropologický výzkum. Podělím se s vámi o video, pokud se mi ho podaří nahrát… O co šlo – Číňani se rozdělili do skupin a zpívali (většinou falešně, bez rytmu, čtouc slova z obrazovek svých chytrých telefonů), případně něco předváděli, přičemž se vzájemně podporovali a pokřikovali na sebe.

Číňané milují techniku, a čím jí je víc, tím je to lepší zábava (好玩儿), a tak přestože jsme byli v poměrně malém salónku, si neodpustili asi 5 mikrofonů, které strašně pískaly, takže, když jste si nezakrývali uši kvůli strašnému zpěvu, dělali jste to kvůli mikrofonu.

Po tomto zážitku jsme šly a z fleku si musely koupit nějaké 酒 … alkohol, který na čínskou „párty“ samozřejmě nepatří a v bezpečí naší koleje se ještě dlouho smály.