Tibet: část první

Tibet, sen asi každého cestovatele a dobrodruha, země divoká, drsná, mystická, odříznutá od okolního světa a zároveň podstupující modernizaci, o kterou se nikoho neprosila. Tak sem jsem se chtěla podívat už … od té doby, co jsem to tajemné a mag(net)ické slovo „Tibet“ poprvé uslyšela. Nedokážu popsat ten správný pocit, který mě ovládá při pouhém pomyšlení na NĚJ, na Tibet … Lze se zamilovat do země? do místa?

Kde se vlastně Tibet nachází? A dá se do něj svobodně cestovat? To jsou otázky, na které není tak úplně snadné odpovědět. Tibet není samostatný stát. Existuje tzv. Tibetská autonomní oblast (TAO) o rozloze 1 228 400 km² v rámci Čínské lidové republiky. Tibetská autonomní oblast byla vyhlášena v roce 1965, kdy byly původní historické oblasti Tibetu (Amdo, Kham a Ü-cang) přerozděleny do TAO (větší polovina původního území) a přilehlých provincií ČLR – Sečuánu, Čching-chaje, Kan-su, Sin-ťiangu. Nicméně mezi Tibeťany i v západní literatuře se běžně používají původní označení tibetských oblastí. Tibeťané žijí i za hranicemi, a to v severní Indii, Bhútánu a Nepálu.

Cesta do Tibetu tak většinou znamená cestu do Číny, k čemuž (jakožto turista z Evropy či USA) potřebujete čínská víza, která se (v současnosti) vydávají maximálně na jeden měsíc. Pokud chcete navštívit oblasti na území TAO, znamená to pro vás, že si musíte sehnat cestovní agenturu, která má licenci a nechat si od ní zařídit permit, sehnat průvodce, zajistit ubytování. Pokud se rozhodnete, že chcete jet nejvýše položenou železnicí na světě (spojující Lhasu s čínskými provinciemi), musíte si lístky koupit přes registrovanou čínskou cestovní kancelář a koupit si od ní rovnou celý zájezd. Jak asi tušíte, tuto možnost jsme si nevybraly. Chcete-li jet po zemi, máte smůlu. Autobusem, autem, nedej bože stopem, pěšky nebo na kole, vás tam nepustí. Na všech silnicích vedoucích do TAO jsou kontrolní místa (check pointy) a bílá tvář se v davu neschová (ne, že by tam byly tlačící se davy). Takto si stěžovat na šikanu ze strany čínských úřadů bych mohla donekonečna, a také jsem to dělala až do té doby, než jsem zjistila, že stejná, ne-li mnohem přísnější pravidla se vztahují na samotné Tibeťany. Ano, i oni – přestože jsou občany ČLR - musí mít vystavený permit pro vycestování z/do TAO a do některých oblastí v rámci TAO. Například, máte-li tzv. chu-kchou 户口 (registrovaný pobyt) ve Lhase a jste-li Tibeťan, musíte si zažádat o speciální povolení, chcete-li se vydat do jiné oblasti TAO a i mimo TAO – do jiných čínských provincií. Například jeden Tibeťan, se kterým jsme se seznámili, pracuje ve Lhase a má tam i trvalý pobyt, musí pokaždé žádat příslušné úřady o povolení, aby mohl jet navštívit svou manželku s dětmi, kteří žijí ve vzdáleném okrese, odkud on sám pochází.

Tibeťané žijící na území TAO se tedy nemůžou svobodně pohybovat po jiných čínských provinciích a je pro ně nesmírně obtížné získat cestovní pas. Toto pravidlo však neplatí pro etnické Číňany, kteří jsou tak jediní, kdo se může pohybovat po Tibetu zcela svobodně.

Lhasu, hlavní město Tibetu, jsme chtěly vidět za každou cenu, takže jsme po neúspěšných pokusech dostat se do TAO po zemi, zvolily cestu leteckou, čímž se nám výlet sice výrazně prodražil, na druhou stranu jsme ale ušetřily několik dní času jinak strávených ve vlaku.

Členky expedice

Asi bych měla představit všechny členky letošní expedice, protože kromě toho, že si to zaslouží, tak taky proto, že pak pochopíte, proč pořád píšu ve shodě podmětu s přísudkem to ypsilon.

Efí
odbornice přes náboženství. Kromě toho, že se vyzná v těch všech bůžcích a klášterních záležitostech, tak to taky umí s mapou a se sirkama.

Věra

ségra Efí, biolog a klaun expedice. Podle počtu obratlů pozná, co za kostru zvířete před vámi leží, přebornice na stopování.

Veru

odbornice na zdravou stravu a provianťák s batohem, jehož obsah je vždy připraven na vše. Se svým pozitivním přístupem spolu s Věrou tvořily nepřekonatelné stopující duo.

Zuza

ta, co to vládne čínskými znaky, objednává jídlo a vyříkává si to s čínskými úřady.

Zleva: Zuza, Veru, Efí, Věra

Lhasa

Když jsme začínaly s Efí plánovat cestu do Tibetu, bylo nám jasné, že se chceme za každou cenu podívat do Lhasy. Nespatřit Potalu, nemůžu s klidem opustit tento svět. Obávám se, že nespatřit ji ještě alespoň jednou, nemohu opustit tento svět, ale to bych předbíhala…

Postupně jsme tedy sbíraly informace o všech nutných byrokratických záležitostech a shodou okolností jsme se spřátelila s Paulem, americkým spolužákem, který v 90. letech žil v Tibetu, kde učil angličtinu a jen tak mimochodem tam vychoval své dvě dcery. Tiše jim závidím dětství strávené na střeše světa. Ne - nahlas jim závidím. Nyní však žádný cizinec snad s výjimkami těch sedmi lidí, kteří se do Tibetu přiženili, či přivdaly, v Tibetu žít nesmí. Takže i Paul přesídlil do Chengdu, kde pokračuje v učení angličtiny. „Proč Chengdu?“, ptala jsem se ho jednou při hodině konverzace. „Aby byl co nejblíž Tibetu“ zněla samozřejmá odpověď. Ano, LZE se zamilovat do země.

Od Paula jsem dostala kontakt na jeho dobrého přítele Chambu, tibetského majitele hostelu a cestovní agentury, která slibuje, že turistům ukáže Tibet takový, jaký opravdu je. Přes počáteční nedůvěru, musím říct, že jsme byly s jejich službami naprosto spokojené a můžu Chambu s klidným svědomím vřele doporučit (pro případné zájemce je odkaz zde: Pure Tibet).

…

Po dvou hodinách letu z Chengdu přistáváme na letiště u Lhasy, kde nás v černých brýlích a s cedulí s nápisem Zuzana čeká průvodce Lobsang. Vítá nás klasicky – bílou šálou khatagem, nakládá do vozu a veze do hodinu vzdálené Lhasy, která se nachází v jiném údolí, než letiště.

Zatím nám není blbě. Lhasa leží v nadmořské výšce 3595 m., na což naše na nížinu zvyklá těla nebyla připravená a očekávaly jsme problémy. V hostelu jsme se konečně potkaly s Chambou a bylo nám důrazně doporučeno nepřehánět to s fyzickou aktivitou a hodně pít. První den v takové nadmořské výšce se musí odpočívat. Daly jsme si tedy šlofíka, ale odpoledne jsme měly již domluvený sraz s Yeshim, Tibeťanem, který sice žije v Čechách, ale náhodou byl zrovna ve Lhase. O tom jsme ale Lobsangovi ani Chambovi pro jistotu neříkaly…

To, že jsme Yeshiho poznaly, bylo velké štěstí. Kromě toho, že nás spolu s mladším bratránkem, který (kromě Hello) neuměl ani slovo anglicky, protáhl už první den po Lhase, vzal na dobré jídlo, tak taky naprosto otevřeně mluvil úplně o všem, na co jsme se zeptaly a i o tom, na co jsme se neptaly. Tak například nás velice zaujalo a pobavilo, že na světě existují lidé staří zhruba jako my, kteří nevědí, kdy se narodili. Teda vlastně jsou si docela jistí, že to bylo úterý… Nebo: když dostanete od čínské policie pozvání na čaj, věřte tomu, že čaj se pít nebude. Většinou vás zavřou do hotelového pokoje a dost nevybíravými způsoby se vás vyptávají, třeba i na to, co je to ten Youtube a jak funguje. … Když jsem se bratránka ptala na poměry na čínských středních školách, dozvěděla jsem se, že tibetští a ujgurští studenti žijí v oddělených budovách od etnických Číňanů. „Proč?“ ptala jsem se. „Protože bysme je mlátili.“ zněla naprosto samozřejmá odpověď. „Aha, a vy je opravdu mlátíte?“ zněla moje další otázka. „Jo.“ zněla ještě samozřejmější odpověď a následoval popis toho, jak jsou čínští kluci prťaví a slabí. Tibeťané jsou opravdu vzrůstem vysocí a silní, zkrátka pořádní chlapi a v očích mají takou zvláštní divokost. Být Číňan, tak se jich asi taky bojím. Snad proto se jezdí do Tibetu organizovaně ve velkých skupinách. Tibeťané navíc - protože žijí v takové nadmořské výšce - mají mnohem lepší fyzickou kondici a kvůli nízké hladině bílých krvinek jsou vyřazováni z různých mezinárodních sportovních soutěží, protože to je považováno za doping.

Bylo to právě za doprovodu kluků, kdy jsme poprvé spatřily Potalu, zimní sídlo dalajlámy a obešli ji spolu s davy věřících po směru hodinových ručiček, tedy vykonali tzv. koru[i]. Na bílý palác tyčící se proti modré obloze nad městem se zkrátka nelze vynadívat. A to i přes to, že je před ním vystavěné ošklivé betonové náměstí s monumentem oslavujícím „mírové osvobození Tibetu“ (tedy okupaci z roku 1950), obehnané plotem a checkpointy (co kdyby někdo chtěl na náměstí uspořádat piknik, ohýnek nebo demonstraci?), netyčí se nad ním osmitisícové vrcholy a neodráží se na hladině obrovského azurového jezera, jak je tomu na všech pohledech, které tu můžete koupit. Ta stavba je prostě okouzlující, přímo magnetická, dechvyrážející…

Do Potaly jsme měly namířeno hned druhý den našeho pobytu. Lístky na jméno se rezervují s 24 hodinovým předstihem. Noc před návštěvou Potaly byla ale jedna z nejhorších v mém životě. Výškovka na sebe nenechala dlouho čekat a já omdlévala na trase mezi záchodovou mísou a postelí. To pivo, čang [ii] a několikakilometrovou procházku jsme si asi mohly první den odpustit. Největší strach jsem ale měla z toho, že nebudu moct palác navštívit. Nakonec síla vůle zvítězila a do odpoledne, kdy jsme vyráželi, se mi udělalo „dobře“ natolik, že mě alespoň nesly nohy. Čekání v dlouhé frontě na vstup na slunku bez kousku stínu, šplhání do prudkých schodů, informace, že zahraniční studenti tu nejsou vítání, časový limit [iii] na „proběhnutí“ palácem, tak to mi nepřidalo a bohužel mám tak Lobsangův výklad dost zamlžený. Ten pocit, když se chcete na něco zeptat, ale je vám tak slabo, že nemůžete, tak ten jsem dosud nikdy nepoznala. Jinak je ale Potala tibetské „must see“ číslo jedna. Zimní palác dalajlamy nechal v 17. století vystavět velký Pátý dalajlama na místě paláce krále Songtsan Gampy. Má dvě části – červenou, pro rituální potřeby a bílou, kde sídlil kašag, tibetská vláda. Uvnitř jsou obrovské, zlatem a vším možným zdobené nádherné stúpy s mumifikovanými těly většiny zesnulých dalajlámů. Během kulturní revoluce byla Potala uchráněna běsnění rudých gard jen díky osobnímu rozkazu samotného premiéra Čou En-laje (Zhou Enlai).

Po prohlídce Potaly a přestávce na oběd jsme navštívili nejvýznamnější náboženský komplex tibetského buddhismu, klášter Džókhang (Jokhang), nacházející se na místě, kde bylo podle pověsti dříve jezero. Příběhů a legend o tom, jak a proč bylo jezero vysušeno, se liší. Každopádně byl ale klášter vystavěn pro sošku Buddhy, kterou s sebou z Nepálu přivezla princezna, jedna z manželek krále Songtsan Gampy. Později byla ale vyměněna za sošku Buddhy, kterou s sebou do Tibetu přivezla druhá Songtsanova manželka, čínská princezna. Klášter je proto netradičně orientovaný na západ, směrem k nepálským hranicím.

Třetí den ve Lhase jsme navštívili letní palác dalajlamy, Norbulingku a klášter Sera. Nejdřív jsme se ale zašly podívat do muzea Tibetu, o kterém jsme byly dopředu varované, že je to muzeum čínské propagandy, což nepochybně je, ale také tam je spousta krásných exponátů jako thangky (tibetské nástěnné malby s buddhistickou tématikou), ukázky tradičních tibetských oděvů, šperků, hudební nástroje … U jedné vitríny jsem zaslechla čínského turistu, jak zamyšleně jakoby pro sebe říká: “藏文化就是 … 很不一样。“ volně přeloženo: „Ta tibetská kultura je vážně … hodně jiná.“

Norbulingku nechal vystavět až 7. dalajlama jako své letní sídlo a potom ji každý další dalajlama upravoval a přistavoval si vlastní palác. Rakušan Harrer, který ve Lhase žil několik let, tu pro 14. dalajlamu vystavěl dokonce kino, jak jsme se dočetly v Sedmi letech v Tibetu. Samotný 14. dalajlama na Norbulingku vzpomíná velmi pozitivně – podle vlastních slov zde pobýval mnohem raději, než v Potale. A není divu. Norbulingka je světlejší, obklopená zahradami a jezírky, dalajláma tu také měl menší ZOO.

Klášter Sera, který jsme navštívili odpoledne, se nachází na severovýchodě od města. Dřív tu žilo na 7000 mnichů, ale dnes jich tu je pouhých 300. Na nádvoří se každé odpoledne odehrávají filosoficko-náboženské debaty, v nichž si mniši tříbí principy logické argumentace. Je to dnes ale spíš podívaná pro turisty, protože Sera je oficiálně jediný klášter, kde jsou tyto debaty povoleny vládou. Číňané se snad bojí kritiky a příležitosti povolit lidem svobodně rozvíjet myšlenky na veřejnosti. Mniši ze Sery jsou ale opravdu odborníky. Lobsang to komentoval slovy: „Never argue with a monk, never run into a wall.“ „Nikdy se nehádej s mnichem, nikdy nevyrážej hlavou proti zdi.“ Na nádvoří tedy sedí mniši v hloučcích, jeden stojí, mává růžencem a při položení otázky jakoby nadskočí a tleskne směrem k protějšku, který musí pohotově odpovědět. Je to vážně zajímavá a vlastně dost vtipná podívaná. Než to složitě popisovat, podívejte se na video, které pořídila Efí (viz. VIDEO).

Večer jsme Lobsanga vyměnily za naše dva milé průvodce z prvního dne a zašli jsme společně na večeři, kde jsme poprvé okusily campu. O té ještě bude řeč. Bohužel. O campě, uplácané směsi mouky, másla a slaného čaje s jačím mlékem, se říká, že jen Tibeťan jí dokáže jíst k snídani, obědu i večeři a stále se těšit na další jídlo. Mnohem víc nám chutnalo tibetské pivo a debaty o životě cizinců v Tibetu a Tibeťanů v Čechách. Dozvěděly jsme se tak, že v Tibetu žije jen sedm smíšených párů a že manželka Yeshiho nemá mužovo příjmení, protože on sám žádné nemá. Taxikáře, který nás po půlnoci vezl na hotel a do vysílačky hlásil něco o opilých cizinkách, jsme vyvedly z míry plynulou odpovědí v čínštině, když do vysílačky hlásil, že vůbec neví, odkud můžeme být … a smály jsme se tomu po zbytek jízdy.

Poslední den ve Lhase nás Chamba pozval na snídani v hostelu, vyrovnaly jsme účty a rozloučily se. Champa je vážně moc prima chlapík. Čekal nás poslední lhasský výlet, tentokrát do kláštera Däpung (Drepung), sídla sekty Gelugpa z 15. století. Kdysi v něm žilo na 15000 mnichů. Dnes? asi 300-400. Taky na nás působil dost prázdně. V největší klášterní kuchyni se nevaří a cely zejí prázdnotou. Dojem na nás ale udělaly rozměry obrovské thangky, která se vytahuje jen jednou za rok, a během náboženských slavností zdobí po několik hodin zdi kláštera.

Odpoledne, před odjezdem na letiště, jsme urychleně nakoupily posledních pár suvenýrů, poslední pohled na bílé zdi Potaly. Sbohem! Však my se vrátíme. Třeba budeš jednou k cizincům vstřícnější. 

Konec první části.

---

[i]Kora je kombinace poutní náboženské cesty a meditace. Je to jakási okružní cesta kolem posvátných míst. Tibeťané obcházejí skoro všechno od malých stúp, modlitebních zídek, přes klášterní komplexy po celé posvátné hory – taková cesta se vám pak může pěkně protáhnout. Koru můžete vykonávat různými způsoby: pěšky s roztočeným modlitebním mlýnkem v ruce, nebo plazivým způsobem, kdy se okolo posvátného objektu pohybujete z lehu na břiše přes ruce do stoje a posouváte se dál právě jen o délku svého těla.

[ii] Čang je tibetský alkoholický kvašený nápoj, který se vyrábí z ječmene, prosa, nebo rýže.

[iii] návštěvníci mají na projití paláce 45 minut ani o minutu víc. Průvodce, který je za dodržení limitu na prohlídku paláce zodpovědný, naskenuje u vstupu svoje ID. Těžko říct, co by se stalo, kdybychom se zdrželi, ale my jsme nepřijely vyhledávat problémy…