Jiráskův Hronov 2009 mýma očima

A jaký že byl letošní 79. Jiráskův Hronov? Jedním slovem nevystižetelný...
plný zážitků, skvělých i dost překvapivě-hrůzných představení, vyčerpávající, plný emocí, sladký (po zmrzlině), hořký (po kávě), kyselý (po víně) - ale rozhodně ne suchý, teplotně i slunečně více než uspokojující, poněkud krátký (ale déle k nevydržení), jiný ... každopádně ale velmi vydařený.

Nejprv bych se ráda pozastavila u některých představení, která mě oslovila, ať už pozitivně či negativně.
Jako první na mě z programu vykukuje "Malá mořská víla" v provedení Městského divadla Děčín. Při vzpomínce na tuto show mi začínají cukat koutky. Bezprostředně během a po představení jsem měla pocit, že si šikovná paní krejčová (pravděpodobně vedoucí nějakého zájmové kroužku) chtěla vyzkoušet ušít divadelní kostýmy a potom, když nevěděla co s nimi, do nich navlékla své svěřenkyně, a tak vznikla hra, která se snad ani nedá nazvat divadelní. Mix muzikálových prvků, módní přehlídky, tanečního vystoupení, filmových podvodních střihů natáčených v městském bazénu, prvků televizní estrády měl udělat na diváka dojem, ale to se tak úplně nepodařilo ... zkrátka besídka. Někdo odcházel znechucen, já jsem se však dost pobavila, ale zároveň mi bylo aktérů, kterým se dostalo jen výsměchu publika, líto.
No ale teď už budu skoro jenom chválit...
Na řadu přichází představení "Já, Holden" od mého oblíbeného Studia Dagmar Karlovy Vary. Nezklamalo má očekávání. Odcházela jsem s hřejivým pocitem, který by se asi nejlépe dal vystihnout citoslovcem:"Jééé." A přiznám, že závěrečná scéna s kolotočem mi vehnala slzu dojetí do oka.
Velmi vysoký rating bych dala představení "Včera se mi zdálo" souboru Třetí věk. Když na jeviště napochodovalo 6 důchodkyň o holích při zpěvu "Okolo Hradce..." (nebo něčeho podobného), přiznám se, že jsem se trochu vyděsila. Nicméně tolik pravdy a životní zkušenosti do představení snad ani nikdo jiný, než právě starší dámy, dát nemohou. Po celou dobu se diváci příjemně bavili a byli ochotni odpustit i drobné technické chybičky, které ale kvalitu celkového dojmu rohodně nesnižovaly. Ale lidi, kolik z nás/vás si troufne v 70 letech na jeviště?? Babči zaslouženě sklidily standing ovations a bylo vidět, že je to moc potěšilo.
Na řadu přichází moje oblíbené "Krvavé koleno" souboru Tate lyumni Praha. Loutkářům z Prahy se musí nechat technická "vychytanost" a skvělé téma - totiž hledání kumbálku (něco, co nás baví a těší), který každý máme, jen většinou nevíme kde. A když ho včas nenajdeme, (odbíjení hodin) přijde si pro nás krvavé koleno. Škoda, že jsem přišla pozdě a seděla tak na nepříliš lukrativním místě a byla ochuzena o působivé momenty převapení, při kterých prý některým divákům (lépe situovaným) vyskakovala husí kůže. Ohledně tohoto představení se vedly mnohé vášnivé diskuse (nejen v Tritonu) a snažily se nacházet v různých symbolech hlubší smysl. Každopádně je toto jedno ze dvou představení, na které jsem se vydala dvakrát. Takže, u mě dobrý ;)
Na řadu přichází to druhé ze dvou představení ... Nenápadně působící inscenace "Ruby a Garnet" DDS HOP-HOP ZUŠ Ostrov mě naprosto unesla. Možná to bylo nějakým momentálním citovým rozpoložením či duševní slabostí po tolika bezesných nocích, ale ty dvě holky si mě prostě získaly. Bylo vidět, že příběh dvojčat i s jejich problémy si osvojily a že je "hraní" naplňuje a baví. Podle mého, byly neuvěřitelně opravdové a opět to bylo jedno z mála představení, kde jsem měla husí kůži a slzy na krajíčku. Asi stárnu.
Velmi očekávanou hru Escorial (Rádobydivadlo Klapý) - a řeknu vám to bez cavyků - jsem nepochopila a těžce jsem při ní usínala. Nicméně herecké výkony byly velmi dobré, to zas jo.
Divadlo jednoho herce (soubor SoLiTEAter Praha) "Svou vlastní ženou" v podání Libora Ulovce byl opravdu zážitek. Na jevišti jsem se setkali s berlínským transvestitou žijícím v době 2. světové války (Charlotta von Mahlsdorf). Výkon by se dal označit za obdivuhodný a profesionální. Libor Ulovec během 2 hodin na jevišti vystřídal nesčetně rolí. Musím se ale přiznat, že během přestávky jsme se Zuzkou museli běžet do Hororu na kafe a panáka, protože to bylo naše poslední představení v dlouhé šňůře za sebou a i když jsem seděly v pvní řadě na tvrdé dřevěné lavici, neuvěřitelně nám padaly hlavy, což bylo neskutečně trapné. Nebylo to však chybou představení, nýbrž výdychaností sálu a naší únavou. Ráda bych na tomto místě poděkovala paní hospodské, že nás dala do kupy a druhou půlku už jsem shlédla bez zamhouření oka.
A teď to přichází... Kdo by se nevyděsil, vida v programu 200 minut dlouhé představení? Nicméně "Pan Polštář" brněnského Buranteatru byl vrchol Jiráskova Hronova. 5 hvězdiček! Kdo neuviděl, neuvěří. Snad jen, máte-li možnost, zajděte na ně v Brně!
Očekávané "Zvěstování Bohunce" divadla Kámen však bylo silným sklamáním. Už po 10 minutách mě stále se opakující rádobyvtipný vtip přestal bavit a natvrdlá Bohunka mi po celý zbytek představení silně lezla na nervy. Opakovaný vtip přestal být velmi rychle vtipem. Takže potleskem jsem dala najevo radost z toho, že už je konečně konec!
A za propadák se dá označit také autorská hra "Výhlad" slovenského souboru Disk Trnava. Hercům nebylo rozumět, ani je nebylo slyšet a o hereckých výkonech snad asi radši nemluvit. Výkřiky nedoslýchavých diváků, dožadujících se svého volume, představení taky nepřidaly. Tak hromadný úprk diváků bez ohledu na to, kde seděli a kdy odcházejí, jsem ještě nikdy v divadle nezažila. Hlavně proto, že jsem se cítila trapně za nekulturní chování obecenstva, a že mi bylo líto aktérů, jsem vydržela až do konce. Při potlesku bylo vidět slzy v očích jedné z aktérek a rozespalost obecenstva, kterého zbylo tak 1/8.
To jsem ale neskončila příliš pozitivně...
Nicméně Jiráskův Hronov není jen o představeních, ale také o dílnách. Letos jsem zavítala do dílny s nicneříkající zkratkou v názvu: PDT. Rozklíčujema-li zratku, objeví se 3 slova: Proces Divadelní Tvorby. Dílnu vedla dvojice Majka Kotisová a Vladimír Zajíc. Náplní byla práce na představení - od textu, přes jeho dramatizaci a ztvárnění. Po několika dnech společné tvorby a spolupráce jsme se rozdělili na dvě skupiny samostaně pracujících na 2 různých představeních. Já byla v té menší, kde jsme pracovali s Čapkovými apokryfy, z nichž vzešlo drobné (asi 15 minutové) představní o narození a ukřižování Krista. Druhá skupina pracovala hned s třemi různými texty, ale výsledek její práce jsem bohužel nemohla shlédnout, neboť v "divadle"/tělocvičně bylo tak narváno, že jsem byla ráda, že se vejdu alespoň do zákulisí. Tak jen doufám, že to někdo natáčel a já se budu moct kouknout...

"A to by byla hezká tečka za tím naším případem."

Když jsem z Hronova odjížděla (opět dřív) slíbila jsem si, že za rok rozhodně chybět nesmím. Tak uvidíme, jak dlouho mi to mé přesvědčení vydrží.