Žlutá řeka je hnědá

Tak od posledně se toho hodně změnilo. Už vím, jak se dostat do centra autobusem. Přestěhovala jsem se a ve škole jsem ještě nebyla. Teď ale popořádku.

V pondělí jsme s Mikem a Martinou (jedinými dvěma zahraničními studenty, které jsem tu znala) čekali v plné polní u vrátnice na někoho, kdo by nás dovedl do naší učebny na vytouženou hodinu čínštiny. Čekali jsme a čekali … celkem 2 hodiny a nikdo nepřišel. Mike to vzdal, ale my jsme si počkaly na to, až otevřou kancelář, abychom se dozvěděly, že naše výuka začíná 下周, tedy příští týden. Neee!!! Co tu budeme ještě týden dělat? A tak jsme se rozhodly, že pro dnešek vyrazíme k té slavné Žluté řece, když tu někde teče. Mike se k nám přidal. Prý tam dokonce jezdí autobus. Hurá! Do centra na hlavní nádraží jsme se dostali, to ano, ale najít autobus, který odjíždí k Huang He byl docela oříšek. Hledali jsme v hrozném vedru, prodírajíc se davy, asi hodinu až jsme z toho dostali hlad. Šli jsme si tedy sednout do bufetu na gongbao a přemýšleli co dál. Naštěstí se Martině podařilo úplně náhodou najít na naší mapě v miniaturním seznamu autobusů jeden, který měl v seznamu zastávek i 黄河风景名胜区，tedy jakousi vyhlídku na Žlutou řeku. Ano! A za chvíli už jsme jeli. Po hodinové jízdě rychlostí cca 40 km/hod. jsme konečně dorazili na místo. Řeku ale nikde vidět nebylo, namísto toho byly všude různé brány, sochy a další rádoby pamětihodnosti, nad kterými se na kopci tyčily 2 obrovské busty – jedna byla určitě Huang Diho (prvního císaře) - vyrobené z velkých (asi) betonových kostek. „Nádhera!“ Civěli jsme do koupené vstupenky a vydali se směrem, na kterém byla zakreslená Žlutá řeka. Ano, je to vskutku patok a není se na co dívat – teda kromě toho, že je opravdu obrovská a hnědá a že přes ní vedou dlouhatanánské železniční mosty, po kterých jezdí nekonečně dlouhé vlakové soupravy a že přímo v ní stojí sloupy elektrického vedení, každý zhruba o velikosti Eiffelovky, není na co koukat. Proto asi ty serepetičky kolem. Mikea to moc nebavilo, a tak jsme ho nechali pod kopcem a k obřím hlavám jsme se ve vedru vyšplhaly samy. Pak jsme zas nasedli na autobus a vrátili se domů, přičemž jsme v centru zažili dopravní špičku. … Tady jsem si uvědomila, že žiju v nejlidnatější provincii v celé Číně, a tedy pravděpodobně i na celém světě.

Abychom si krátily dlouhou chvíli, koupily jsme si s Martinou badmintonové pálky a chodíme trénovat, přičemž vzbuzujeme ještě větší pozornost Číňanů, než obvykle. Dnes jsem se od jedné čínské studentky dozvěděla, že většina z nich ještě nikdy neviděla cizince.

Taky jsem se přestěhovala a moje nová spolubydlící je z ... Kazachstánu? Myslím. Taky se jí ještě jednou musím optat na jméno, protože jsem ho zapomněla, jak je mým zvykem.

Podařilo se nám taky najít velký supermarket (Walmart), kde by mohli mít nějaké normální jídlo, ale jediné, co jsme sehnaly, byly špagety, olivy a kečup. Upřímně – už se na ně hrozně těším. Ale sýr? Tak ten tu nemají, stejně jako nemají deodoranty, tampóny, odličovací mléko a dobrý kafe. 哎呀! (Ai já! = Ksakru!)

Zítra se chystáme do Kaifengu na soudce Baa a další pamětihodnosti, tak držte palce, ať najdeme správný autobus!

Báj!

Fotky zde: http://najahaje.rajce.idnes.cz/Huang_He/