Zpátky na Sibiř - Transsib část II.

Jak jsem slíbila, dokončím zápis o transsibiřské magistrále, i přesto, že tím naruším kontinuitu zpráviček z Číny. Vraťme se tedy o 2 příspěvky zpět.

… S Bajkalem jsme se úplně neloučili, ačkoliv takhle intenzivně jsme si ho už nikde neužili.

Zpět do Irkutsku (cca 600 km, viz. mapa) jsme dojeli stopem a do našeho dalšího cíle Sljudjanky taky. Trvalo to jen jeden den a celkem jsme vystřídali 5 stopů, přičemž jsme zažili neuvěřitelnou pohostinnost, s jakou jsem se snad nikde jinde na světě nesetkala (rozhodně teda ne v ČR). Světlana nás vzala všechny 4 najednou i s bagáží a vezla asi 6 hodin, další pán nás viděl stát v protisměru a vrátil se pro nás, protože si všiml, že stojíme špatně a převezl nás přes celý Irkutsk na námi požadovanou výpadovku a na úplný závěr, skupina družných křesťanů měla pocit, že se o nás musí postarat po všech stránkách, a tak nejen, že nás odvezli až do Sljudjanky, ale cestou nás pozvali na jídlo a vyměnili si s námi kontakty, že prý máme kdykoliv zavolat. Připadala jsem si jak v Jiříkově vidění.

Ve Sljudjance jsme si udělali jednodenní výlet po tzv. krugobajkalce (circumbaikal trail), úzkokolejce, která vede asi 100 km podél břehu Bajkalu a jednou denně po ní jezdí vlak. Vyjeli jsme tedy několik km za město a vrátili se zpátky po kolejích, přičemž jsme se vykoupali a popili červené víno. Následujícího dne jsme vyrazili na třídenní trek, spíš trečík, do Sajan, přilehlého pohoří. Zde jsme pokořili Pik Čerskogo (1900 m.n.m.) a místním dobrovolníkům pomohli se stavěním mostu. Poznatky ze Sajan jsou následující – Rusové jsou děsná čuňata, co se odpadků týče. Všude se povalovaly obaly, plechovky, plasty…, zkrátka všechno, co turista nepotřeboval, zahodil. Jakákoliv ochrana proti medvědům v podobě schovávání jídla daleko od tábořiště byla tedy zcestná, protože jste v podstatě stanovali na skládce. I takové je Rusko. A s tím dobrovolničením to taky není tak slavné, jak to vypadá. Rusové by sice mohli postavit skromnou, ale funkční lávku přes říčku, ale to bysme nebyli v Rusku. Most musí být se vším všudy – s mohutným zábradlím (nechci vědět, kolik stromů na to padlo) a s obrovskou kamennou přístupovou cestou (to aby líný turista nezabloudil), přičemž kameny a balvany dobrovolníci brali přímo z řeky, čímž v podstatě zničili její koryto. Nechci vidět tu jarní smršť. Jinak se nám ale poslední společný trek líbil a s pocitem nostalgie jsme vyrazili do Ulan-Ude, hlavního města burjatské republiky. První noc jsme přečkali u mojí kamarádky a kolegyně Darimy, která z Ulan-Ude pochází a zrovna byla na prázdninách doma. Nikdy jí nezapomeneme, že nám věnovala tolik drahocenného času a pozornosti. Čekali jsem chudé východní město, ale z Ulan-Ude se vyklubalo město výstavností a moderností srovnatelné s tím, na co jsme zvyklí v Evropě. Má styl a atmosféru. Z datsanu (buddhistického kláštera) za městem jsme ale byli zklamaní – turistická atrakce pozbývající jakoukoliv duchovnost. Co byste ale očekávali od instituce vystavěné na pokyn samotného Stalina? Asi i ta největší Leninova hlava na světě, která stojí v Ulan-Ude na náměstí, na mě udělala větší dojem.

Nastal čas. A naše cesty se rozdělily. S Jirkou jsme pokračovali po magistrále dál do Vladivostoku a naše dva óbrcestovatele Zuzku s Petrem jsme zanechali u Bajkalu svému osudu. Do Vladivostoku jsme tentokrát jeli kupéčkem a trvalo to skoro 3 dny, během nichž jsme se seznámili s celým vagónem a dotáhla jsem (Jirka je na tom mnohem líp) svou úroveň ruštiny na takový level, že jsem překládala švýcarsko-německé dvojici. Ha! Užili jsem si to moc.

Ve Vladivostoku jsme měli jen jeden den, nicméně protože jsme byli přes couchsurfing v kontaktu s Marinou, u které jsme taky spali, ušetřili jsme spoustu času. Marina nás provedla po centru a navigovala k majáku, kde jsme se konečně vykoupali v Pacifiku! Až na to, že jsem se strašně spálila a někde ztratila jeden díl plavek, to byl supr zážitek.

Vladivostok se v současné době připravuje na mezinárodní summit ASEANu, a tak se tu uklízí, staví, buduje, upravuje a vypadá to, že brzo se bude dát všude platit platebníma kartama a lidi budou umět anglicky. Jen tak dál! Večer jsme navštívili čerstvě otevřený Golden Horn Bridge, nejdelší visutý most na světě, který je atrakcí i pro samotné Rusy. Pomník českým legionářům jsem tu nenašla. Na to nebyl čas a internet. Snad příště. Rozhodně se sem musím vrátit pro ten druhý díl plavek!

Tak a cesta byla u konce. To, co jsme absolvovali za měsíc ve vlaku, autobuse a stopu jsme zvládli za několik málo hodin letadlem. Byl to můj nejdelší den. nespala jsem víc než 24 hodin, což Yamato, japonský kuchař sushi a téměř profesionální couchsurfer, žijící v Helsinkách, u kterého jsem spala (teď už sama samotinká protože Jirka se odpojil v Moskvě) během stopoveru, nehodlal akceptovat a snažil se mě naučit bojovému umění BJJ, přičemž se mnou házel o zem a škrtil mě až do 11 hodin večer. Když jsme se druhého dne rozloučili, trochu se mi ulevilo. Jak já se těšila do letadla a domů!

Omlouvám se za dlouhý článek. Měsíc to byl plný zážitků a snažila jsem se vybírat jen to nej. Pokud jste dočetli až sem, tak klobouk dolů.