„Kdo nebyl v Pekáči, není žádnej sinolog...“, ještě teď mi
znějí Bejkova moudrá slova v uších.
Nebudu říkat, že mě neovlivnila a teď jsem strašně ráda, že jsem oproti
původnímu plánu hlavní město Říše středu úplně vynechat, změnila názor.
Vždyť vlakem z Zhengzhou
to trvá jen 8 hodin! To se ani nestihnete nasvačit, natož vyspat … No dobře, nasvačit
jsem se nestihla, protože můj batoh byl uvězněn ve změti jiných zavazadel nad
hlavami všech cestujících a vyspat jsem se „nestihla“, protože jsem zvolila
levnější lístek - na sezení – a obklopovalo mě spoustu Číňanů… I tak cesta utekla
rychle a ve čtvrtek v půl sedmé ráno jsem se na nádraží potkala s Karin, která dorazila ze Xi´Anu.
Den první
Nejdřív jsme se dopravily
(v dopravní špičce) do centra a ubytovaly se v hostelu v jednom
z pekingských hutongů (= středověké
úzké uličky). První den jsme toho zvládly nad očekávání dost, a to i podle
našeho plného itineráře.
Na náměstí Nebeského klidu (天安门)
jsme si fotily fotící se davy. Ještě nikdy jsem neviděla tolik příslušníků
menšin a policistů pohromadě. Z celé země se právě SEM (k předsedovi Maovi)
sjíždí Číňani, aby se podívali na svého vůdce. My jsme se spokojily s jeho
ohromnou podobiznou na bráně. Nechtělo se nám stát frontu na jeho nabalzámované
rozkládající se tělo.
V ohromném areálu
Zakázaného města bylo i přes to, že byl všední den hrozně národa, naštěstí se
ale davy pohybovaly v organizovaných skupinkách odlišených různobarevnými
kšiltovkami a dalo se tak mezi nimi slušně manévrovat. Nicméně před trůnem Syna
nebes (císaře) byl dav jak na punkovém koncertě. To byste neřekli jaká síla a
enthusianismus se spojuje v drobných tělech čínských babiček. („I jedna
čínská babička dokáže udělat z davu západních turistů punkový koncert.“) Jakmile
vás dav pohltil, měli jste jen velké štěstí, pokud se vám z něj podařilo
vyváznout. To by se císař divil…
Odpoledne jsme navštívily
park Beihai 北海, nebo-li „Pekingské moře“, nedaleko Zakázaného města a
trochu si odpočinuly v klidném prostředí, pozorujíc tančící a zpívající
důchodce a večer jsme strávily v příjemné společnosti čínského
coachsurfera v našem hostelovém baru.
Den Druhý
V pátek jsme navštívily
palác prince Gonga, dějiště populárního, lépe řečeno nejznámějšího čínského románu
Hong Lou Meng 红楼梦 „Sen v červeném domě“ - romantické prostředí
největšího soukromého sídla v Číně s rozlehlou zahradou s jezírkem,
falešnými skalkami, paláce s vyřezávaným nábytkem, sbírkami nefritu a
porcelánu …. a spoustou turistů.
Ještě víc jich ale bylo
v Letním paláci, kde se však rozprostřeli po obrovském areálu parku kolem
jezera. Ach, Letní palác! Mostečky, vrby, lodičky, altánky, romantický pohled na
druhý břeh, který se ztrácí v smogovém oparu. Nefrit, porcelán a „zaručeně
pravé“ a zároveň neuvěřitelně zachovalé shangské bronzy (nádoby z období
dynastií Shang či Západní Zhou, tedy něco přes 3000 let staré …)
Večer jsme chtěly navštívit
známou pekingskou operu, ale lístky byly beznadějně vyprodané snad na měsíc
dopředu. Cestou do divadla jsme ale zakusily trochu jiný žánr – opět punk, ale
tentokrát v metru. Pekingská městská hromadná doprava zaměstnává ženy,
jejichž náplní práce je nacpat do vlakové soupravy, co největší množství lidí
ještě předtím, než se zavřou dveře. Nevím, jak by se takovému povolání mělo
říkat – asi natlačovačka? či tlačenka? … A proti síle davu jste prostě
bezmocní. Karin při této příležitosti správně použila gramatickou konstrukci
v pasivní formě: 被人下/上车。 (Lidmi nastoupen/vystoupen z vozu)… Metro
v Pekingu není nejrychlejší způsob dopravy, když vezmete v úvahu, že
musíte jezdit z konečné na konečnou a doufat, že se vám nakonec podaří někde
vystoupit.
Večeři jsme si chtěly
vylepšit kouskem pekingské kachny – našly jsme totiž v menu znaky pro
kachnu a jednotlivé její části, což nám udělalo radost – nemusíme si ji
objednávat celou! Objednaly jsme si tedy jen křídla (jeden z mála znaků,
který jsme kromě pařátků a hlavy rozeznaly) a čekaly, co se bude dít. Přinesly
je hned a byly studený – první zklamání. Nevypadaly jako křídla, ale nepřišly
jsme na to, co by to mohlo být – druhé zklamání. Nebyly pečený, ale spíš uzený –
třetí zklamání (tady nám došlo, že se nejedná o pekingskou kachnu v pravém
slova smyslu). Každá jsme se zakousla do jednoho kousku a zjistily jsme, že to
nemá kosti a je to takové gumové … tady se mi začalo dělat trochu blivno, ale
snědla jsem to…. všimněte si, že už nemluvím o křídlech ... Až dnes jsem si při
prohlížení fotek přeložila, co by to mohlo být a došlo mi, že došlo
k omylu. Obsluha nám místo křídel 鸭翅 přinesla 鸭胗
(kachní žaludky), která byla na menu jen o řádek níž! Chuť jsme si spravily
pivem a vracely se na hostel. Cestou nás jedna Číňanka oslovila, domnívajíc se,
že jsme místní (!) a chtěla pomoct najít levné ubytování. Zavedly jsme jí tedy
do našeho hostelu, ale po té, co se důkladně vyptala na podmínky ubytování,
odmítla, protože její pokoj neměl televizi.
Den třetí
Sobotu jsme si vyhradily pro návštěvu Velké Čínské zdi. Náš
hostel k ní organizoval výlety. Vybraly jsme si jeden s podezřelým názvem
„The Secret Great Wall“ a nelitovaly jsme, protože se jednalo o místo kousek od
vůbec nejnavštěvovanějšího úseku zdi (Badaling八达岭),
ale ještě bez turistů a to z toho důvodu, že rekonstrukce tohoto úseku
ještě není úplně dokončená a tak, ačkoliv je tu budova s nápisem „Tickets“
a spoustu dalších cedulí (např. „No Naked Flames“), nebyl tu nikdo, kdo by
vstupné vybíral a ani nikdo, od koho by ho vybírat mohl. Bylo krásné podzimní
počasí a my si spolu s dalšími 8 cizinci, kteří s námi sdíleli vůz,
užili cca 10 km procházku po zdi, s krásnými výhledy směrem
„k barbarům“ a už o trochu horšími výhledy „na civilizaci“, která se
schovávala na druhé straně zdi pod pokličkou smogu. Po obědě v místní
liduprázdné restauraci, který byl v ceně zájezdu, jsme se vrátily zpět do
Pekingu, ale uvízli jsme asi na hodinu v dopravní zácpě… Na hostelu jsme
vyzvedly Maxe, Belgičana, který s námi sdílel pokoj, a vyrazily se podívat
na nasvícené Ptačí hnízdo, olympijský stadion a vůbec celý areál nejdražších
olympijských her v celé historii. Lidi tu na náměstí mezi Ptačím hnízdem a
bazénovou halou pouštěly draky a nakonec jsme si i my dva koupili a zamotali se
do provázků. Večer se k nám opět přidal náš nový čínský kamarád a po
výborné večeři jsme opět skončili v hostelovém baru, kde jsme až do
brzkých ranních hodin řešily závažná témata na globální i osobní úrovni.
Den čtvrtý
V neděli bylo pěkně hnusně, takže jsme nelitovaly
poněkud pomalejšího startu. Vyrazily jsme do umělecké čtvrti Pekingu (798 Art
District), která vznikla v areálu bývalé továrny na elektroniku. Umělci ji
přestavěli a přetvořili na centrum moderní pekingské tvorby. S deštníkem
v ruce jsme přebíhaly od jednoho vchodu k druhému a ač úplně zmoklé
procházely mezi instalacemi a výstavami nevycházejíc z úžasu, co je
všechno v Číně možné. Presso v jedné z místních kaváren bylo
jedno z mých nejdražších a nejlepších v životě.
Pak už mě Karin opustila a vydala se na vlak do Xi´Anu,
který je od Pekingu poněkud vzdálenější. Já jsem se ještě v dešti
potulovala po uličkách v centru a procvičovala čínštinu při smlouvání o
cenách, poseděla v hostelovém baru nad úkoly a nakonec se taky vydala na
vlakové nádraží. A po noci, kterou mi sousedící Číňanka prospala na rameni,
jsem šla rovnou školy...
1 komentář:
Pěkné počteníčko!! Závidím výlet na sever :)
Okomentovat