Svátek Středu podzimu a První říjen

Ach ano, dostali jsme první volno, a ne ledajaké – celý týden! V Číně se slavil svátek Středu podzimu a První říjen, a protože tyzo svátky následovaly krátce po sobě, spojily se a většina Číňanů, včetně studentů dostala celotýdenní volno.

Co s volným časem? Učit se? Mno …. Svým způsobem taky, ale učit se cestovat po Číně a přivykat čínskému způsobu … všeho. A to se nejlépe dělá mimo uzavřené prostředí kampusu, za doprovodu služebně starších a zkušených cestovatelů. Jedním takovým je můj spolužák Bejk, který již strávil v Číně předchozí semestr a je tak studnicí plnou zkušeností a navíc bydlí v Xi´Anu, což jsou od Zhengzhou pouhé 2 hodiny rychlovlakem. Domluvili jsme se tedy, že na svátky vyrazíme někam společně. Vytvořila se tak skupinka 6 studentů sinologie (5 zástupců českých univerzit a jeden polský kolega). Ideální počet a genderová rovnováha nám usnadňovala spoustu věcí, snad kromě rezervování lístků a ubytování na poslední chvíli.

Z Zhengzhou jsme vyráželi už v pátek odpoledne a pro začátek si dali 17 hodinovou cestu vlakem do 1094 km vzdáleného Jishou 吉首 a odtud autobusem do starobylého města Fenghuang 凤凰 (neboli fénix; bod B na mapě), přičemž se mi podařilo zanechat můj foťák v autobuse, takže jsem zbytek výletu nefotila a skončila bez jediné fotografie. Za fotky tak děkuji ostatním členům týmu.

Starobylé město Fenghuang v poměrně zaostalé provincii Hubei je pod ochranou UNESCa. Žijí zde příslušníci menšiny Miao a Tujia, což se dnes prakticky pozná podle toho, že v centru potkáte spoustu babiček v tradičních krojích prodávající suvenýry. V minulosti ale soužití rozdílných národností v této oblastni nebylo tak "harmonické" jako nyní. Hanové postavili proti těmto „barbarským kmenům“, které ohrožovaly čínskou říši z jihu, Malou (jižní) čínskou zeď, na kterou jsme se po prohlídce historického centra města jeli také podívat. Protože jsme do Fenghuangu dorazili dříve než většina Číňanů, stihli jsme si ještě první den užít úzké uličky a procházky podél řeky bez šťouchajícího a hlučícího davu. Od neděle jsme ale měli po ptákách.

Naší další destinací byl národní park Zhangjiajie 张家界 (bod C na mapě)，který je unikátní pro četné jeskyně a špičaté, vysoké skalní útvary (trochu připomínající Hruboskalsko). Ale pozor. Nenechte se mýlit. Národní park v čínském slova smyslu rozhodně nemá nic společného s ochranou unikátní přírody na určitém místě. Dalo by se skoro říci, že je tomu naopak. Národní asi pro to, že se tam musí nacpat, co nejvíc národa. V parku nesmí chybět chodníčky a strmá schodiště, občerstvovací stanice a prodejci suvenýrů na každých několika metrech, autobusy, lanovky a nosiči přepravující líné či unavené turisty z místa na místo a v neposlední řadě hluk a hromady odpadků, které tu sbírají početné úklidové čety. Zajímavým aspektem je také nehorázně vysoké vstupné, které musíte zaplatit (250 RMB – vynásobte třema) Kulturní šok a znechucení z prodírání se neukázněným davem mi zkazil dojem první den, kdy jsme si udělali malý okruh s výhledem na vrcholky ostrých skal. Protože ale vstupenka byla dvoudenní, vrátili jsme se ještě den druhý a podařilo se nám najít mezi Číňany neobjevenou či nepopulární stezku, kde jsme byli skoro sami, a to jsme si i přes vyčerpávající stoupání po nekonečných schodech náramně užili.

Třetí zastávkou byla přehrada Tři Soutěsky v provinci Hubei, poblíž města Yichang, kde jsme bydleli dva dny. Proboha, to vám byla díra všech děr… První den byl odpočínkový, a tak jsme se vydali do „centra města“ objevit jeho „krásy“, ale kromě knihkupectví, kde jsem ulovila Malého Prince v čínštině a Karin dokonce román 1984 (ano!), tu fakt nic nebylo. Klukům nejvíc leželo na srdci, že se nedalo sehnat chlazené pivo.

Zaostalost toho kterého místa poznáte podle frekvence výkřiků 外国人! (cizinec!) vaším směrem. Tady se skoro neozývalo nic jiného a člověk byl jak pod drobnohledem…

Druhý den jsme tedy konečně vyrazili k proslulé a nechvalně známé přehradě/hrázi/elektrárně Tři Soutěsky 三峡, která byla vystavěna na Dlouhé řece poměrně nedávno (2006). Kvůli této stavbě bylo mnoho lidí přesídleno a byla zatopena 2 velká města, několik vesnic a cenná archeologická naleziště. Navíc se říká, že přehrada byla postavena narychlo a z nekvalitního materiálu a už nyní se na ní objevují trhliny, takže se musí opravovat. Hrozí také sesuvy půdy, kvůli kterým se musí stěhovat další lidé a zanášení přehrady bahnem, takže by prý za několik let mohla být úplně nepoužitelná. Prostě čínský styl. K hrázi jsme se dopravili autobusem a zaplatili vstupné do „areálu“ doufaje, že se dostaneme na hráz, ale jaké bylo naše zklamání, když nás nechali jen vozit se autobusem mezi 3 místy, ze kterých bylo na hráz z dálky vidět … navíc byla zahalena do hustého smogu a splývala tak s oblohou… Fail! Zato jsme ale shlédli video v místním biografu o stavbě této velkoleposti, kterému nesměli chybět emotivní záběry na pracující dělníky, dělnice, bagry, jeřáby … a to vše za doprovodu dramatické hudby. Málem jsem neudržela oči v důlcích.

Večer jsme naštěstí už toto nepovedené město Yichang opouštěli a vydali se opět „do přírody“ – tentokrát vylézt na jednu z posvátných hor Wudangshan 武当山. Vlakem jsme jeli přes noc a do stanice se stejným názvem jen několik kilometrů od areálu jsme dorazili v 6 hodin ráno. Což bylo ideální, protože jsme chtěli předběhnout davy. To se nám sice podařilo, ale jen při nákupu lístků, kde jsme čekali jen v řádu několika minut, ale už nikoliv při výstupu na vrchol. Je totiž pod naši úroveň nechat se vyvážet na kopec lanovkou, jak to dělá velká část Číňanů, a tak, když jsme se konečně vysápali po nekonečných schodištích, které překonávaly několik sedýlek a střídavě tak klesaly a stoupaly, nahoru a dolů, byla tam už hlava na hlavě a stála se hustá, dlouhá fronta na to vyfotit se na vrcholu. Bylo nám to sice hodně líto, ale tohle jsme vzdali. Představa, že se mačkáme, jako všichni ostatní hodinu ve frontě, se nám ale vůbec nezamlouvala. Co zbývalo? Sestoupit zase po schodech dolů (tentokrát jinou – ne tak frekventovanou stezkou) a prohlídnout si krásný taoistický klášter u úpatí hory a nechat se odvézt zase zpět na vlakové nádraží.

Večer (respektive v noci) se naše cesty rozdělily. Já s Martinou jsem se vracely do Zhengzhou a zbytek skupiny (Honza, Vašek, Martin a Karin) do Xi´Anu, takže jsme jeli jinými spoji. Slíbili jsme si, že to není poslední společná akce „export teamu“. Např. plánujeme společně oslavit Vánoce v Xi´Anu a za 14 dní s Karin chceme podniknout podzimní výlet do Pekingu, tak snad budou lístky na vlak a peníze J …

Jak už jsem psala, doťák jsem ztratila v autobuse, ale našel se. Na autobusové nádraží jsem šla druhého dne a podařilo se dopátrat řidiče, se kterým jsme jeli do Fenghuangu. Když se ho recepční z autobusáku zeptala, zda nenašel náhodou v autobuse foťák, pozvedl jen líně oči od rozehraných karet a říkal: Jo, našel," a slíbil, že druhého dne foťák přiveze z domu a že mi ho pošlou do Zhengzhou … Tak to jsem zvědavá – můžete uzavírat sázky ;)

Fotky Martiny se snad brzy objeví zde: http://msbullerbyn.rajce.net
a Karin: http://karcakapounova.rajce.idnes.cz/Hunan_a_Hubei/

Aktualizace: foťák došel, takže těch pár fotek z vlaku je zde: http://najahaje.rajce.idnes.cz/z_vlaku/