奇瓦瓦

„Mami, hele, co jsem si pořídila!“ hlásila jsem do skype video zprávy a zvedala na kameru mini čivavu s nepoměrně obrovskou hlavou a očima. Naštěstí to byla jenom video zpráva a mamka nemohla odpovědět. Vybavila se mi historka z dětství, kdy, zatímco naši posedávali u výčepu, našli jsme v lese dožívající krysu, která se mým dětským očím zdála jako „plyšové zvířátko“. Když jsem to běžela mamce povědět a pochlubit se úlovkem, namísto pochvaly jsem sklidila křik, výprask a drhnutí rukou drátěnkou ve studené vodě na záchodcích. A tak jsem se teď podvědomě bála rodičovské reakce J

Proč?

Čivaváka jsem našla v neděli odpoledne. Potloukal se po ulici úplně sám, promrzlý a hladový. Vrhl se na plátek čínského sendvičového chleba a málem by mi ukous i ruku, jaký měl hlad. Jeho kapesní rozměry mu to ale neumožňovaly. Bylo mi jasné, že takovéhle štěněcí prtě noc samo na ulici nepřežije. Kromě toho, že by určitě prochladl, jsem se bála představy, že by potkal nějakou z těch krys, co jsou zhruba stejně velké jako on. No a tak jsem ho pronesla na kolej. Ale co s ním? Na koleji být nemůže. Náš pokoj je malý a kromě toho moje spolubydlící tam má spoustu různě poházených věcí, navíc nemáme koupelnu. Jak bysme po něm pořád uklízely? V tom jsem procházela kolem pokoje Terky, která se tak neplánovaně stala na několik dní adoptivní maminkou našeho nalezence. Původně jsem ho tam chtěla jen na chvíli položit, abych si mohla odložit nákup a přemýšlet dál, co s ním, ale když se později Terka nabídla, že tam může zůstat, už nebylo cesty zpět (pro Terku).

Cestou od doktora. Jak se natahuje po láhvi, drobek ;)

Hned jsme začaly jednat, obepisovat a obvolávat kamarády mimo kolej, jestli by někdo nechtěl štěně a ještě téhož dne večer jsme dostaly jednu kladnou odpověď. Paráda! „麻烦“ (Mafan, přel. „Potíž“), jak jsme ho později pojmenovaly, zvládnul první noc na jedničku a ráno šel s námi do školy. Rázem z nás byly hvězdy. Všechny zajímalo, kde jsme k tak rozkošnému štěňátku přišly. Odpověď „na ulici“ sklidila však většinou vyvalené oči a krok zpátky, ale štěně svou hravostí nakonec vždycky získalo sympatie každého. 

Jedno společné odpoledne 

Protože jsem se přeci jen báli, že by mohlo mít nějakou nemoc, vydali jsme se odpoledne ke zvěrolékaři. A to byl taky zážitek. Pan doktor ho prohlédl a řekl, že je to 50 denní štěně a že má nějaký druh infekce a pouze testy krve, stolice a sliznice ukážou, jestli je to něco vážného nebo ne. No co už. Nechali jsme udělat testy a už za půl hodiny jsme věděli, že je 麻烦 zdravý. UFFF.

Zájemců o prcka přibývalo a o pobytu na koleji vědělo čím dál víc lidí. Dokonce mi jednou z pokoje vyběh na chodbu přímo před překvapenou 阿姨 (zaměstnantkyni koleje). Bylo tedy jasné, že musí pryč co nejdřív. A tak jsme ho v úterý večer předaly nové majitelce.

Za ty dva dny nám ale všem přirostl k srdci a loučení nebylo snadné, nicméně jsme domluvené, že se budeme potkávat …