Ten čas letí. A v Chengdu snad mnohem rychleji, než
kdekoliv jinde. Víkend utekl jako voda a už je tu další. Nestíhám snad vůbec
nic. Kde jsou ty dny, kdy jsem se tu nudila? Rychle pominuly, a je to tak dobře. Tak jen
v rychlosti ...
Jak už asi všichni víte, podařilo se mi ztratit všechny
kreditní karty v momentě, kdy jsem na svůj čínský účet konečně dostala
dlouho a toužebně očekávané stipendium. Vybrat si bez karty samozřejmě nejde, a to ani na
přepážce, a tak jsem si ještě týden musela počkat, než mi vydali kartu novou. Díky Lucce a jejímu příteli Tomášovi jsem však neumřela hlady,
protože mě ještě před svým odjezdem na „dovolenou snů“ (nechte si od Lucky
vyprávět o čínském pojetí pláže a dovolené u moře) založili a patřičně se mnou
zapili smutek a vztek ze ztráty a vlastní blbosti. Ještě jednou díky! K tomu
se mi následující den ozvali ze školy, kde čas od času učím děti angličtinu, jestli
bych nemohla zase přijet další den, takže situace se celkem rychle sama vyřešila.
Zkoušky jsem podle všeho všechny udělala (to znamená nad
60%), což mě samotnou překvapilo a dodalo trochu víc sebevědomí (předpokládám,
že ne na dlouho). Sehnala jsem si taky čínského tutora na doučování, od čehož
očekávám rychlejší pokrok. Je to sympaťák, tak snad.
Počasí je tu nepředvídatelné. Zatímco v sobotu, kdy jsme vyrazili do pandí rezervace jsem myslela, že zmrznu, v neděli jsem si vyšla na vycházku do tibetské čtvrti v kraťasech a sandálech. Pravda, že na mě lidi koukali trochu divně. I přes tyto světlé a teplé okamžiky je ale jedno jisté: začíná
přituhovat. To se pozná podle toho, že i běžně (co se oblečení týče)
konzervativní lidé (jako já J
) začínají chodit v zatepleném oblečení s pandama a hrochama....
A jak bylo u pand? Tenhle výlet organizovaný univerzitou se
celkem povedl. Brzo odpoledne jsme byli autobusy dopraveni až ke vstupu do
rezervace (Chengdu’s Giant Panda Breeding Center), která připomínala (na čínské poměry) lepší zoo a nechali nám dvě
hodiny času na volnou zábavu. Studenti se tak rozprostřeli každý svým tempem
podle stupně kocoviny.
Pandy jsou od přírody líná zvířata a odpoledne skoro všechny
spaly, kromě těch červených, které tak získaly na popularitě a i u mě
jednoznačně vedou. Ostatní, které tedy buď spaly, nebo se líně krmily bambusem, případně se
intenzivně zabývaly drbáním kožichu o strom, působily na návštěvníka velmi spokojeně,
ale na video o jejich „přirozeném rozmnožování“ v rezervaci, kde
popisovali sběr semen, jsem se dokoukat nezvládla. Fotky zde: http://najahaje.rajce.idnes.cz/Pandy/
V neděli, když jsem se konečně probrala a napadlo mě
roztáhnout závěsy, bylo krásně. Kafe se zmrzlinou na střeše koleje mě nakoplo
a já vyrazila s foťákem do tibetské čtvrti. Uvědomila jsem si, že jsem
ještě nebyla uvnitř chrámu Wuhou, podle kterého se jmenuje celá naše čtvrť, a
tak jsem si ještě rychle hodinu před zavíračkou koupila vstupenku. Z rušné ulice, která
je mezi místními pověstná pro své jídelní stánky, jsem se tak najednou ocitla
v ráji ticha a klidu. Poslední turisté se ještě procházeli v areálu.
Nádherné odpoledne. Fotky zde: http://najahaje.rajce.idnes.cz/chram_Wuhou/
A taky jsem s Lůcou začala chodit do fitka. Slečna mě oslovila na
ulici a nabídla mi super permantenku, která nakonec asi není až tak výhodná, jak
to popisovala na začátku, ale shodly jsme se, že je potřeba něco se sebou
dělat, jinak se domu vrátíme jako koule. Sečuánské jídlo je masné a pálivé a
postrádá cokoliv, co si představíte ve spojitosti s termínem „zdravé“.
Veškerá zelenina je smažená nebo vařená (v oleji a nejlépe s čili papričkami
a sečuánským pepřem) a je tak bezpečně zbavená vitamínů a původní chuti. Když to trochu přeženu, tak je vlastně jedno, co jíte, protože všechno prostě chutná "mala" (麻辣) - pálivě. No, po
třech dnech ve fitku se cítím, jak zmlácená, ale říkám si „ 加油!“ což
by se doslovně mělo přeložit jako „Přilej olej!“ (a jsme zase u oleje), ale vhodnější
český ekvivalent bude v tomto případě „Do toho“!
1 komentář:
:D U posledního odstavce jsem se fakt pobavila. Myslím, že by mi tam chutnalo ;)
Okomentovat