Zůzino: Tibet II. - Zpátky do „Tibetu“

Jak bylo vysvětleno v článku předešlém, nebylo nám umožněno logicky pokračovat v cestě po Tibetské náhorní plošině ze Lhasy a musely jsme se tedy letecky vrátit do Chengdu, což mělo i své výhody. Mohly jsme si nechat vybavení na trek v Chengdu a nemusely se s ním tahat na výlet do Lhasy, taky jsme se večer ještě mohly potkat s Yulongem, který nám mezitím sehnal lístky na autobus do Kangdingu, který nám odjížděl druhý den brzy ráno a zároveň jsme využily příležitost a uschovaly jsme si u něj věci, které jsme si nechtěly brát s sebou na trek.

Cesta do Kangdingu dlouhá, kdo ji nezná, ten je … rád. Autobus má sice podle „jízdního řádu“ jet pouze 8 hodin, většinou ale na horských silnicích nabere několikahodinové zpoždění. Věra alespoň stihla přečíst celých 7 let v Tibetu a já si vybít celou baterku v mobilu.

Do Kangdingu jsme dojely večer, ubytovaly se v rezervovaném hostelu a vyrazily hledat internet, protože ten v hostelu zrovna nefrčel, abychom stáhly nějaké podrobnější mapy oblasti a další informace o vybraném treku. Až napotřetí se nám podařilo přesvědčit obsluhu internetové kavárny, aby nám (jakožto cizincům, kteří nemají čínské ID) propůjčila na půl hodinky počítač. Ani tady internet moc nefrčel, ale alespoň něco se nám (s pomocí proxi prográmku nabourávající čínskou firewall na flashce, bez kterého neudělám ani krok) podařilo postahovat pár užitečných informací a map. Za odměnu jsme zašly na pořádnou čínskou večeři.

Odjezd z Kangdingu jsme si zamluvily předešlého dne. Chtěly jsme až do Maniganga, ještě asi dvě hodiny jízdy od Ganzi (Kardze). No, zkrátka se tam jede celý den. Ráno si nás opět (minule se mi to tu stalo také, ale teď jsme na ně alespoň byly 4) taxikáři přehazovaly jak horké brambory a po asi hodinovém čekání a dohadování jsme konečně odjížděly touženým směrem. Když jsme projížděly kolem Tagongu, nešlo si nevšimnout ohromného tábořiště čínské lidové armády, které vyrostlo na loukách za vesnicí. Nechyběly ani tanky jako demonstrace čínské moci. Je období koních festivalů a oslav dalajlamových narozeniny (6. 7. slavil 70 let) a toto je jen jedno z opatření, jak držet Tibeťany zkrátka. Dalším opatřením bylo omezení telefonického signálu. Už od Kangdingu nám nešly posílat SMSky a pořád jsme nechápaly proč. Internet byl taky blokovaný, na to jsme ale ještě neměly šanci přijít.

Náš taxikář byl celkem sympatický mladý Tibeťan s pohodlným autem. Cestou nám pouštěl tibetskou hudbu a kolem oběda zastavil na pálivé nudle ve svém rodném Ludingu taky nám pomohl koupit benzín do vařiče, protože v Kangdingu na benzínce nám ho odmítli prodat oproti aktuální vyhlášce omezující prodej benzínu do nádob, aby se lidé nesebeupalovali.

Čekalo nás asi 500 km na trase Kangding – Dagong – Luding – Garze – Manigango.

Vážení! Tohle je asi ta nejkrásnější silnice, po které jsem kdy v životě jela! Dechberoucí výhledy a nádherný hladký asfalt – to se musí Číňanům nechat. Není divu, že je tahle trasa oblíbená mezi čínskými cyklisty. Cesta propojuje vesnice a městečka mezi nádhernými horami, po kterých se ještě nedávno jezdilo po prašné cestě a vše trvalo několikanásobně déle. Sem tam uprostřed asfaltu odpočívá jak či jiný kus dobytka. Neví, že i jemu právě tahle silnice změní život. Super rychlá výstavba komunikací má jako vše svou světlou i stinnou stránku. O tom ale jindy …

Inu dojeli jsme do Garze a tady se náš sympatický taxikář proměnil na normálního obchodníka. Řekl si o peníze a nechal nás přesednout si do dvou minivanů pochybného původu a odjel. Asi jsem byla moc sluníčková a zapomněla jsem tvrdě vyjednávat a stát si za tím, že chceme dovézt až do Maniganga, na čemž jsme se původně domluvili. Není divu, že se mu nechtělo jet dál, jak jsme měly brzy zjistit. Nový asfalt končil kousek za Garze a my se kodrcali v narvaném minivanu 70 kilometrový úsek asi hodinu a půl navíc rozdělené ve dvou vozech, bez spojení, protože signál tu, jak jsem už uvedla, nebyl.

Nakonec ale vše dobře dopadlo a všechny jsme se opět setkaly s holkama, které jely rychleji, v Manigangu. Hurá!

Maniango nevypadalo vůbec přívětivě. Vesnice táhnoucí se podél prašné cesty, na jejímž okraji vyrostla nevábná čínská továrna. Okamžitě jsme středem pozornosti místních podnikavců, kteří nás tlačí do svých vozů a nabízí své služby. Nejdřív odmítáme, ale nakonec se necháváme svézt k jezeru za městem, kde jsme plánovaly kempovat a protože už se stmívalo, nechtěly jsme ztrácet čas. Konečně stavíme stany na místě mezi pletivem – alespoň jsme pomyslně chráněné proti případným útokům psí smečky J. Přijíždí místní omladina i stařešina okouknout naši výbavu a zjistit, co tu chceme. Když konečně odjíždí, pojídám kus sýra s chlebem a v tom přichází místní správcová a chce po nás zaplatit za stany a za osoby. Nelíbí se nám, že nás nikdo neinformoval předem, nehledě na to, že tu není žádná cedule a paní taky nemá žádné potvrzení. To by si tu mohl vybírat kdokoliv. Stany už máme postavené a paní je nesmlouvavá. Vzdáváme se a platíme, co musíme. Zalézám do spacáku trochu naštvaná, protože to už je podruhé, co se cítím natáhnutá v jednom dni a vzhledem k tomu, že komunikace je na mně, mám vůči holkám trochu výčitky svědomí.

tady nám konečně prodali benzín do vařiče

Ale to ráno! To probuzení bych vám přála. Pohled na zasněžený vrcholek osmitisícovou … zelené pláně, na kterých se pasou koně … To stálo za víc, než pitomých 80 juanů, co jsme musely zaplatit!

A tak jsme zaplatily i vstupné k jezeru Yulin Latso, abychom se k němu mohly podívat, když už se sem trmácíme takovou dálku. Bereme s sebou vařič a müsli s mlékem, abychom si uvařily první snídani na Tibetské náhorní plošině. Není kam spěchat, stejně se musíme trochu aklimatizovat. Jezero je vážně jako z pohádky. Modrá obloha a křišťálově čistá voda působí jako balzám na duši. Tečí rozdělává vařič, pouští benzín a … láme kolečko. Zkoušíme ho všemožnými způsoby opravovat, ale po asi dvouhodinovém snažení to vzdáváme. Sbíráme v okolí klacíky – nutno podotknout, že je to nelehký úkol. Nacházíme se asi ve 3000 m. n. m. a dřevin tu je pomálu, nehledě na to, že všechno dřevo je vysbírané – a rozděláváme oheň. Ohříváme instantní mléko a přemýšlíme, co dál? Většina našich zásob je instantních, plánovaly jsme vařit 2x denně. Vracet se do Maniganga kupovat nový vařič nemá cenu – tam nebyly ani pořádné potraviny, natož outdoor obchod. Nejblíž je Garze nebo Derge, ale jistotu, že bychom uspěly tam, nemáme. A stopovat do obou měst a zpátky zabere minimálně další den času. Naštěstí jsme koupily v Kangdingu o jeden chléb (nedobrou bílou chlebovou placku) víc. No, vlastně nekoupily – byl nám vnucen opilým pánem, který když nás viděl, jak si chléb kupujeme, nejen, že nám ho zaplatil, ale koupil nám o jeden víc a chtěl se asi kamarádit víc. My ale vzaly chleba a roha. Jak jsme nyní byly opilcovi z Kangdingu vděčné.

Rozhodování to nebylo lehké, ale někde jsme četly, že budeme procházet kolem spousty nomádských osad a u místních lze koupit jačí jogurt. Rozhodnutí padlo. Jdeme a nějak bude. V nejhorším zhubneme, no…