O samotě o samotě

Znáte ten pocit „konečně pátek!“ vidina víkendu před vámi, všechno je zalité sluncem.

…

Posledních pár pátků jsem zažila dost nevšední pocit: „už zase pátek?“ Vidina víkendu z nějakého důvodu už není tak lákavá. Já a můj nejvěrnější parťák elektronický mozek se nacházíme v úsporném režimu, abychom vydrželi co nejdéle. Zároveň přibývá práce do školy (ideální čas na to psát příspěvek na blog), takže dlouhé výlety jsou teď tak trochu passe. Když chci vyrazit mezi lidi, zamířím většinou do knihovny. Je tam sice vždycky plno, ale málokdy si v přísně tichém studijním režimu s někým popovídáte.

Jsem tvor spíš společenský, a samota je tak pro mě zatím ta největší výzva, se kterou tu bojuju. Po sériích znásilnění a druhé vraždě v okolí v krátké době mi Chris "zakázal" chodit běhat do lesa už i ve dne. Jsou toho pravděpodobně plná místní média, ty ale nečtu (ani kdybych chtěla). Ne, že bych se řídila něčími rozkazy, ale když to slýcháte ze všech stran, tak se vám prostě to tak nějak zaryje pod kůži. Nesnáším se za to.

panorama u jezera Feldsee

Raději tedy z veselejšího soudku o tom, jak se mi vlastně daří se samotou bojovat. Páteční večer před dvěma týdny jsem trávila brouzdáním po internetu a google mapách plánováním výletu na nadcházející den. Nakonec mě pocit marnosti z toho, že tu ještě nikoho mimo spolužáky a spolubydlící neznám dohnal k tomu, že jsem si dala ... ano, dala jsem si inzerát … na kolejním facebooku a ulovila tak jednoho mladého studenta medicíny, se kterým jsme v sobotu ráno vyrazili na výlet na vrchol Feldberg, nejvyšší horu Schwarzwaldu (1493 m.n.m.). A bylo to príma. Užili jsme si asi poslední slunečný den tohoto podzimu, ztratili se jen jednou, díky čemuž jsme ušli přes 20 km a dokonce jsme si u piva popovídali se sympatickým manželským párem v němčině. Ano, i já jsem mluvila německy. Asi dvě věty. Trasu si můžete prohlédnout zde.

Dalším řešením jsou skupinové aktivity. O pondělním běhání už jsem psala. Od prvního pondělka jsem nevynechala a hodlám vytrvat, dále jsem objevila skupinové fitness cvičení (to je hodně velká sranda :D ), jógu, filmový klub, zkusila jsem univerzitní sbor a za všeho nejvíc jsem nadšená … ale nebudeme předbíhat. Tenhle plán je zatím v plenkách, a tak by bylo škoda, kdybych se o něm rozepsala a on pak nevyšel, takže snad příště.

Freiburg je „eko“ a „bio“ a „green“, a tak tu je spousta spolků a iniciativ organizujících zajímavé vzdělávací aktivity. Minulý týden jsem tak byla na prohlídce čtvrti Vauban, což je taková luxusní čtvrť, kde je většina domů projektována s ohledem na udržitelnost a životní prostředí. Taky tu najdete oceňovaný Heliotrop (dům, který se otáčí za sluncem). Včera jsem se byla s jiným takovým spolkem na prohlídce centra, během které nám ukazovali různá zajímavá místa s důrazem na ekologii, obnovitelné zdroje a udržitelnost. A na závěr si nás koupili mandlovým koláčem s višněmi a čokoládou. Tahle eko mentalita je tu cítit úplně všude. Kromě jízdy na kole, jakožto jednoznačně nejoblíbenějším dopravním prostředku, jsou tu populární secondhandy, bazary a šetrnost k potravinám je samozřejmostí. Tak třeba ve čtvrtek jsem se v menze bavila pozorováním skupiny dredatých hippie studentů, kteří seděli u pásu, kde vracíte zbytky a jakoby nic si z rychle mizejících táců brali to, co ostatní nechali. Leckdy se jednalo o slušnou porcičku. Některé tím zaskočili a uvedli do rozpaků a jiné rozesmáli. Já se zpovzdálí dost dobře bavila a fandila jim.

Pokud snad zněl tento příspěvek místy pesimisticky, tak věřte, že trochu přeháním, aby se to lépe četlo. A děkuju moc za došlé liebesbriefy. Vždycky, když najdu ve schránce něco, co není dopis z banky v němčině, mám velkou radost. 

sedíme na pivu pod Feldbergem