Tibet: část druhá

Tak v prvé řadě se omlouvám za délku příspěvků a doufám, že vás moc neubíjí to číst.

Kde že jsem to skončila? Jo, v tibetském stanu někde uprostřed plání po noci plné hrůzy a pošťuchování dobytkem ... jednom z nejlepších zážitků z celé cesty.

Ráno, po té, co jsem byla občerstvena (obsnídána J ) tsampou (mouka + cukr + máslo – rozdrobit, zalít horkým čajem a míchat), jogurtem z jačího mléka a čajem, jsem se rozloučila a protože napadl sníh, schoval cesty a já nebyla dostatečně na sníh vybavená, neodvažovala jsem se dál údolím nahoru, ale rozhodla jsem se vrátit do Tagongu. Jak jsem ale sestupovala, začalo mi to být líto. Nechtělo se mi zpátky do města. A tak jsem odbočila do „random“ údolíčka a vyškrábala se na hřeben a na nějaký „random“ vrchol. Cestou jsme potkávala jen jaky, spousty jaků.

Kolem poledne jsem dorazila zpět do Tagongu, navštívila zlatý klášter a vrátila se do Khampa café, abych si domluvila další homestay. Nechala jsem si tam věci a jen s foťákem se vydala k tři hodiny vzdálenému ženskému klášteru.

Někde tam uprostřed plání jsem pocítila strašně intenzivní pocit štěstí a radosti. Chtělo se mi běžet, křičet, zpívat, tančit a skákat zároveň. Bylo krásně, kolem mě jen hory, jaci, krásné výhledy a pár tibetských stanů.

Zlaté střechy kláštera byly vidět už z dálky. Vypadal jako by byl na dosah ruky. Tak ale vypadal ještě další dvě hodiny. Postupně jsem rozpoznávala červené postavy postávající před branou do kláštera. To mniši jen tak zevlili, poslouchali hudbu, jezdili na skateboardu a na motorce … Pohoda. Počkat. Něco tu nesedí, že? Mniši? Neměl to být ženský klášter?

Uvnitř jsem potkala další 3 cestovatelky z Chengdu, se kterými jsem se seznámila už předchozího dne u Angely. Shodly jsme se, že zpátky zkusíme něco stopnout, protože je to fakt docela daleko a už jsme byly všechny unavené nehledě na to, že se připozdívalo. Ale jako na potvoru zrovna nic nejelo, a tak jsme se vydaly do přilehlé vesničky, mezi níž a klášterem proudily skupinky mnichů. Domky vestavěné do svahu, všechny v podobném stylu (taková tibetská verze roubenek). Tady už poměr mnišek výrazně vzrostl. A tak jsme došly k obrovské Mani zdi, kterou obcházely početné davy věřících. Wow! Kde se tu vzalo najednou tolik lidí? Někteří z nich se plazili po zemi. A nikdo na nás nekoukal nepřátelsky nebo divně. Tak teprve teď jsme dorazily k onomu ženskému klášteru, který jsme si původně spletly s jakousi školou (ona budova se zlatými střechami). Ještě, že jsme nic nestoply!

Nějaké špinavé dítko s červenými tvářemi jsem obdarovala obrázkem a najednou jsem jich kolem sebe měla slušný hrozen, a tak jsme vyprázdnila kapsy a rozdala jejich obsah. Bohužel se na všechny nedostalo. To už na nás ale čekal řidič – první, kterého jsme zastavily, aby nás odvezl zpět do Tagongu.

Můj další homestay byl přímo v „centru“ Tagongu, protože jsem druhý den časně ráno chtěla vyrazit dál. Tentokrát jsem bydlela u rodiny jednoho ze zaměstnanců kavárny. Doma však byla jen jeho žena Sinlu, asi 5 letá dcerka a dědeček. Večer jsme strávili hraním karet (snažila jsem se je naučit něco na způsob větší bere, ale nevím, jestli to tak úplně pochopili J) a blbnutím s culíky, které se mi to škvrně pokoušelo učesat. Dost marně. Já jsem se zas pokusila o zaplétané copánky (taky dost marně).

Ráno jsem se snažila vyrazit brzo, abych se vyhnula jakýmkoliv dopravním komplikacím. O to víc mě naštvalo, když můj řidič ne a ne vyrazit (ano, situace se opakuje), a tak jsem po hodině čekání opět sesbírala svou batožinu a vyrazila na vlastní pěst. Stopla jsem první projíždějící auto mým směrem a už jsem se vezla.

Cesta z Tagongu do Danby je opravdu nádherná! A počasí přálo. Bože, všechna ta nádherná údolí a kopce! Jak se může koncentrovat tolik krásy na jednom místě? Čínská posádka vozu si mě hleděla jako oka v hlavě a tak, když jsme asi po třech hodinách dorazili do Danby, mě skoro nenechali vystoupit, že prý chtějí, abych s nimi šla na jídlo a 出去玩 („bavit se“). Musela jsem zdvořile odmítnout a poprosila jsem, aby mi zastavili u autobusového nádraží. Měla jsem dobrý důvod/výmluvu. Bála jsem se, že všechny lístky do Chengdu na druhý den budou brzy vyprodané.

Moje obavy byly oprávněné. A tak jsem si musela pobyt v Danbě o den prodloužit. Našla jsem hostel a v lobby se mě ujala skupinka španělsky mluvících studentů a jejich dvou čínských kamarádů/průvodců. Netrvalo to dlouho a už jsem se s nimi vezla do nedalekých tibetských vesniček. Počasí bylo opravdu nádherné a užili jsme si spoustu srandy s místníma děckama, která nás protáhla celou vesnicí a vzorně se o nás starala. Došlo i na tibetštinu, ochutnávání ovoce a soukromou prohlídku 600 let starého buddhistického chrámu.

Po návratu jsme spolu s novými přáteli společně povečeřeli a museli se rozloučit, protože oni byli ti šťastnější, kteří pořídili lístky do Chengdu včas.

Já se druhý den ráno vydala do další tibetské vesničky (Jiaju), ale byla jsem z ní docela zklamaná. Ne, že by nebyla nádherná, ale byla spíš potěmkinovského rázu. Vlastně to ani nebyla tak vesnice, jako skanzen. Všechno špígl-nýgl, dokonce i krávy jakoby se leskly a na každém rohu drahé ubytování a vystavěné platformy pro fotografování. Přesto tu nebylo moc turistů a užívala jsem si krásných výhledů, sluníčka, různorodých cestiček a chodníčků mezi domky a poli.

Protože jsem si neplánovaně prodloužila výlet o jeden den, potřebovala jsem se chvíli věnovat studiu, a tak jsem se jala hledat klidné místečko. Park, nebo snad venkovní čajovnu? Nic takového v Danbě však neexistuje. Začala jsem tedy instinktivně lézt do kopce směrem z města a zanedlouho jsem dorazila na jeden z vrcholků, kde stála osamělá stúpa s nádherným výhledem na město pode mnou. Nikde nikdo. Ideální prostředí. Začala jsem psát esej a učit se slovíčka. A za nedlouho zase jeden nezapomenutelný moment. Vyškrábal se sem taky stařík, který začal zpívat/předčítat modlitby (mantry?), zapálil vonné tyčinky a věnoval se nerušeně svým obřadům. Jen jsme se na sebe několikrát usmáli a dali si najevo, že jeden druhému nepřekážíme. Zpíval krásně a vytrvale ještě, když jsem odcházela.

No a dál už to jelo podle scénáře … návrat na hostel, ráno vstávačka v 5, v 6 odjezd autobusu, strastiplná 13 ti hodinová jízda po šílených cestách na sedačce, která nedržela polohu, takže se mnou neustále pérovala a já si připadala jak na 13 hodinové centrifuze, ale nakonec šťastný návrat do Chengdu a druhý den zase do školy …

Zbytek fotek jsem nahrála do stejného alba (začínají někde kolem čísla 115).