Tibet བོད་: část první

Víte jaké to je, když se plní sen? Já už jo.

Podívat se do Tibetu bylo mým snem už dávno a teď úplně nečekaně a neplánovaně jsem dostala příležitost do něj nakouknout. Abych to uvedla na pravou míru, mluvím-li o Tibetu, mám na mysli rozlehlé území ve střední Asii obývané Tibeťany, a to zdaleka neodpovídá pouze Tibetské autonomní oblasti spravované v rámci ČLR, ale zasahuje z velké části i do přilehlých provincií (Sečuán, Qinghai, Gansu, Xinjiang) a části Indie a Bhútánu.
Do západního Sečuánu tak zasahuje jedna ze tří tibetských oblastí, Kham, a tam taky mířily moje kroky během týdenních prázdnin, které jsme měly na oslavu založení ČLR. Bylo mi jasné, že bude všude spousta turistů, čínských turistů, ale kdy mi dají zase týden volna? Brzo to asi nebude. Protože jsem ještě neměla čas se tu rozkoukat a najít vhodného cestovního parťáka (moje nároky jsou vysoké, jak víte J) a když už to vypadalo, že jsem ho (ji) našla, tak to zrušila…. no, zkrátka jsem se rozhodla jet sama, což teda vyloučilo možnost stopovat celou cestu, jak jsme to plánovaly.

Cesta do Kangdingu, vstupní brány do Tibetu, trvala na místo obvyklých 8 hodin, hodin 14, ale protože jsem podobnou zrůdnost čekala, nevadilo mi to. Měla jsem dost času, abych pochopila pravý význam slova 堵车 (zácpa). Co ale mi vadilo, byl náš řidič, který troubil úplně nesmyslně a pořád. Mám podezření, že to dělal proto, aby nikdo v autobuse náhodou neusnul, když on sám nemůže. Do Kangdingu jsme dorazili v jednu v noci. Strašně pršelo a já neměla zamluvený žádný hostel, což ale nakonec nebyl zas takový problém, protože se na nás hned po příjezdu vrhli dohazovači ubytování. Problém byly ceny, které byly přemrštěné a pro studenta žijícího ze skrovného stipendia tedy nepřijatelné. A tak jsem se vydala trochu dál od nádraží hledat na vlastní pěst. Nakonec jsem v tom dešti vyměkla a kývla na jednu nabídku, ale ten pokoj musíte vidět – prakticky se do něj vešla jen postel a zásuvka. Nic víc jsem ale stejně nepotřebovala. Nebyl by to ale správný čínský pokoj, kdyby v něm nebyla televize. Ta byla na zdi nad postelí a vypadala, že každou chvílí spadne.

Ráno jsem se rozhodla ještě den aklimatizovat a zůstat v Kandingu (2616 m.n.m.), který se táhne horským údolím podél řeky. Vydala jsem se tedy do kopce na druhou stranu městečka hledat buddhistické kláštery a hostel popsaný v LP . Každý vstup do klidu tibetského kláštera byl vysvobozením od rušné hlavní ulice, po které proudily auta, autobusy, taxíky a další dopravní prostředky dál do Tibetu.

V klidu buddhistických klášterů jsem si zase jednou uvědomila, jak mocný nástroj je lidský úsměv a jak málo ho používáme.

Vyškrábala jsem se taky na horu Paoma 跑马山, odkud byly výhledy na město v údolí a na protilehlé kopce.

Abych si odpočala, odebrala jsem se do tibetské kavárny, kde jsem si místo kávy objednala tibetský čaj, který se připravuje z jačího mléka, másla a soli. Svou porci jsem usrkávala asi 3 hodiny a snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že mi to chutná. Marně. Večer jsem se vrátila na hostel, kde jsem i přes strašný bolehlav způsobený přicházející bouřkou a nedostatkem tekutin, byla velmi společenská - seznámila se svým spolužákem z USA, cestovatelkou z Británie, učitelem fyziky z Chonqingu, bandou Číňanů a podařilo se mi tak získat místo na spaní v poslední volné vyhřívané posteli.

Ráno jsem vyrazila už v půl šesté, abych včas našla sdílené taxi do Tagongu. To by jeden nevěřil, jaký to bude problém! Taxikáře bych měla hned, ale další spolucestující ne a ne najít. Řidič si mě ještě zamkl v autě, abych mu snad někam neutekla a měl mě jistou. To mě naštvalo, a tak jsem nakonec stejně zdrhla a obdržela za to jeden nasraný telefonát. Nu co už, hlavně, že jsem se hla z místa. Cesta dál do hor byla kouzelná, ale bohužel jsem čekáním nabrala zpoždění a museli jsme několikrát stát v zácpě. V nejvyšších místech, kterými jsme projížděli (sedla přes 4000 m.n.m.), byl sníh a docela zima, ale ty pohledy na stáda jaků a roztroušené stany pastevců, koně, malebné vesničky, kopce pokryté barevnými praporci a vlaječkami ... ach!

A tak jsem dojela do Tagongu, nejkouzelnějšího místa na cestě. Dosud to byla Čína, ale tady ... tady začíná Tibet. Čína zůstala někde na asfaltové silnici, v drahých autech, které se při průjezdu Tagongem boří do bahna. Po ulicích běhají psi a perou se o kus žvance vylovený z popelnic, kolem kláštera chodí dokola staříci a stařenky, točí modlitebními mlýnky, jakoby chtěli udržet běh světa a řád věcí, bez ohledu na křik turistů a provoz na hlavní třídě, která se po vydatném dešti proměnila v bahnitou řeku. Ty vrásčité tváře a úsměvy se mi vryly hluboko do paměti.

A tady uprostřed toho všeho je Khampa Café, místo, kam směřují první kroky všech cizinců. Angela, americká provozovatelka této malé kavárny a ubytovny, tu žije už několik let a je cenným a spolehlivým zdrojem informací o okolí a mimo jiné zprostředkovává homestay u tibetských rodin. Ještě téhož dne jsem si domluvila homestay u rodiny v 3 hodiny vzdálené vesnici kdesi v horách. Dostala jsem popis cesty na kusu umolousaného papíru a po krátkém odpočinku jsem vyrazila na cestu.

Do západu slunce jsem měla tak akorát 3 hodiny, a tak jsem věděla, že nesmím zabloudit. Trochu mě ale zneklidnila skupinka, kterou jsem potkala hned zkraje cesty a která mi tvrdila, že se vrací, protože to nemohla najít … ale když jsem se konečně vyškrábala z údolí, kde už nebylo ani živáčka, do sedla, a otevřel se mi pohled do dalšího údolí, kde jsem viděla vesnici, věděla jsem, že jsem správně. Úleva. Seběhla jsem tedy dolů ke stádu jaků a mostu přes řeku. O mém příchodu už se vědělo. U mostu na mě čekal „koňák“ a máváním mi ukazoval další směr. Nakonec jsem se setkala se svojí hostitelkou, která mě dovedla k velkému černému stanu, kde jsem měla spát. Stan z velké části zaplňoval dobytek (mláďata jaků), uprostřed bylo malé ohniště s konvicí na čaj. Třicetiletá amala (tibetsky „maminka“) a její 2 drobci byli skvělými hostiteli. S tím starším (mohlo mu být tak 5) jsme se hodně nablbli – nejvíc ho zaujal můj foťák a karty z kvarteta s obrázky z českých večerníčků. Amala rozdělala oheň na sušeném jačím trusu (v této nadmořské výšce už nerostou žádné stromy a dřevo je tu poměrně vzácné) uvařila k večeři tibetské nudle (které z fleku vyrobila) a čaj (s jačím mlékem samozřejmě). Po večeři jsme si chvíli zkoušeli povídat, ale já tibetsky neumím a ona jen nerada komunikovala přes čínštinu a anglická slovní zásoba se omezovala na pár nejběžnějších slov. Přesto jsme si skvěle rozuměli.

No a teď ta děsivá (nebo spíš úsměvná?) část příběhu.

Amala mě s péčí zabalila do spacáku a několika dek, aby mi nebyla zima a všichni jsme ulehli. Samým nadšením jsem ale nemohla usnout, což byla chyba, protože za chvíli jsem uslyšela, jak pes, který byl uvázaný venku, začal výstražně štěkat a pak se ozval dusot a hrozivé funění nějakého velkého „to“. Pak „to“ zakoplo o nádobí a našlo asi nějaké zbytky jídla a začalo je hlasitě požírat. V tenhle moment jsem si uvědomila, že „to“ musí být uvnitř našeho stanu. Neodvažovala jsem se pohnout, natož rozsvítit čelovku a podívat se, co „to“ je. Asi se mi podařilo ještě několikrát usnout, ale vždycky mě „to“ nějakým hrozivým zvukem vzbudilo. Veškerá moje představivost byla zapojena na plné obrátky. No a vrcholu to dosáhlo, když „to“ přišlo ke mně a začalo mi funět u hlavy, natož, když mě hlavou začalo šťouchat do žeber. To už jsem myslela, že umřu strachy. Ale předstírala jsem, že jsem pytel rýže a za chvíli mě „to“ nechalo na pokoji. Nemohla jsem se dočkat rána a světla. Byla to noc hrůzy a moc jsem toho nenaspala. Hrozivé „to“ byla nejspíš nějaká potulná kráva, která si našla cestu do stanu a ráno ji vyděsila amala, která odkryla díru na střeše a dovnitř proniklo měkké světlo.

Venku v noci napadl sníh!

/Pokračování příště/ 
Fotky