Národní park Jiuzhaigou

Už je to chvíle, co jsem zveřejnila fotky z národního parku Jiuzhaigou, ale protože zkouškový týden není radno podceňovat, zvlášť pokud i normálně máte pocit, že zaostáváte (zejména za japonskými a korejskými spolužáky), dostala jsem se ke shrnutí zážitků z takzvaného ráje až nyní.

Národní park Jiuzhaigou 九寨沟 (Ťiou čaj-kou, Údolí devíti vesnic) není od Chengdu daleko, alespoň vzdušnou čarou ne. Abyste se sem dostali, musíte ale přežít 8 (a více) hodinovou jízdu autobusem přes den, protože v noci autobusy z bezpečnostních důvodů nejezdí. Přišlo mi to jako kojotina, ale brzy jsem měla pochopit, proč.

Nepodcenila jsem tedy přípravu a z Halloweenské oslavy den před odjezdem jsem nikterak nespěchala. To aby se mi v autobuse dobře spalo. Z únavy mě probrala kontrola lístků, kdy jsem zjistila, že se mi ho podařilo během chvíle nepozornosti ztratit. Myslela jsem si, že je to formalitka – vždyť mi ho před nástupem kontrolovalo několik kontrolorů včetně řidiče, ale to jsem se samozřejmě mýlila. Autobus kvůli mně nemohl vyjet z nádraží. Achjo. Rázem byli všichni cestující na nohou a hledali pod sedačkama a v uličce až se ho někomu podařilo najít... No jo, zase ti hloupí cizinci J.

Cestu jsem prospala a večer jsem dorazila do turistického městečka rozkládajícího se u vstupu do parku, našla ubytování ve vychlazeném hostelu, kterému na zbytek večera vypadl proud, a pokračovala ve spánku, abych byla druhý den čerstvá už od brzkého rána.

Fotky jste už asi většinou viděli (zde), a tak využiju příležitosti a pokusím se shrnout poznatky z čínských národních parků obecně.

1)      Čínské národní parky (ty velké a známé) se rozkládají na místech s naprosto úžasnou scenérií a přírodou. Bohužel z ní zůstane jen ta krásná skořápka. O divoké přírodě si nechte zdát. Vždy se na takových místech nechávám unášet představou, jak to asi vypadalo před tím, než tam najely buldozery a vystavěly hladké asfaltky, chodníky, toalety, odpočívadla, občerstvovací stanice, parkoviště, obchody se suvenýry, obchody bez suvenýrů …

2)      Do čínského národního parku se platí vstupné, a to vysoké, velmi vysoké vstupné.

3)      Odpadkové koše na směsný a „recyklovatelný“ odpad jsou co každých 20 metrů (časté asi jako turistické značky v ČR – dohlídnete od jednoho k druhému), ale běžný čínský turista dělá jako by tam nebyly. Proto národní park zaměstnává velké množství sběračů odpadků, kteří znásobují už tak velký počet lidí.

4)      Národní park je protkán silnicemi a chodníky. Po silnicích proudí jeden autobus za druhým, na který stačí jen mávnout, nastoupit a svézt se k dalšímu "fotogenickému" místu.

5)      Ticho a klid? Vtip. Kromě toho, že jsou po parku instalované bedýnky (většinou šikovně zamaskované ve tvaru nějakého zvířete – ne opravdu od živého k nerozeznání :-D ), které vás informují o slevách na suvenýrech, pravidlech chování v parku atd., tak čínský turista rád huláká. Jen tak. Ze srandy. A většinou se najde nějaký další, který mu jakoby ozvěnou odpoví. A to je pak teprve veselo. Odsud asi pochází „hulákat jak na lesy“…

6)      Mimo hlavní body („points of interest“) označené na mapě, kde se skrz davy skoro nedá projít, zas tolik lidí nepotkáte. Proto je nutno a vřele doporučuji vybírat si co možná nejdelší a nejnáročnější cestu, protože park bývá většinou zajímavý a nádherný všude.

7)      Vztah k rostlinám v národním parku se od jiných míst liší. Alespoň já mám ten pocit, že běžně se k přírodě chovají podle pravidla „využít, vyčerpat, zahodit“, v národním parku zase trochu přehánějí limity kácení.( Jakože, když u tam tu širokou asfaltku pro autobusy a chodníčky musí mít, proč nevykácejí těch několik stromků, které jim rostou uprostřed?)

No a co Jiuzhaigou?

Jiuzhaigou, národní park pod ochranou UNESCO, se rozkládá ve dvou údolích ve tvaru písmene Y původně obydlených Tibeťany. Řeka ledovcového původu, která jím protéká, vytvořila na mnoha místech vodopády neuvěřitelně krásná jezera s průzračnou vodou a odstíny modré, které si ani nelze představit. Jako ve snu. Vybrala jsem si navíc jedno z nejkrásnějších období k návštěvě, kdy se k těm všem odstínům modré vody přidávají ještě podzimně zbarvené stromy a do toho bílý sníh. Takovou barevnou paletu jsem v životě neviděla. Od úsvitu do západu slunce jsem byla na nohou a tak jsem ho skoro celý prošla pěšky, fotila a fotila, neodpočívala, lačná, co bude za dalším rohem.

Na večer se ke mně přidala čínská turistka z Guangzhou, která tu taky cestovala sama a posledních 5 km jsem (už skoro po tmě) šly spolu. Bylo po odjezdu posledního autobusu, takže park se vyprázdnil a my samy scházely dolů údolím, sdílely zážitky, názory a dojmy. Milé.

Ráno jsem nasedla do prvního autobusu směr Chengdu, který odjížděl už v 6 ráno, protože jsem věděla, že později by mohla být někde po cestě zácpa. Moje předtucha byla správná. Už za hodinu jsme stáli v zasněženém kopci. Většina čínských řidičů neumí na sněhu jezdit, a tak byli zaskočeni bíle pokrytou silnicí. Někteří nasazovali řetězy a ti ostatní prostě zastavili, vyskákali z vozů a začali se v té bílé mokré sra… fotit. Byla jsem asi jediná, kdo z té náhlé sněhové nadílky neměl radost. Cestou jsme kvůli dopravní nehodě stáli v zácpě ještě jednou.

A já seděla hned za řidičem. Luxusní výhled, nohy na pomyslných brzdách, smrt ve vočích. Za 10 hodin v autobuse jsem musela zestárnout nejmíň o 10 let.

Mám-li svůj výlet shrnout, stálo to za tu únavu, 2 dny strávené v autobuse i fakt, že za vstup, dopravu a ubytování jsem utratila velkou část stipendia, a tak jsem následujících deset dní žila jak poustevník. Asociálně a na instantních nudlích a jídle z menzy.