Ve vlaku z Nankingu do Chengdu

… Nevešlo se mi do batohu jídlo na tuhle 13 hodinovou cestu vlakem, a tak jsem byla kolem páté odpoledne nucena vyhledat služby jídelního vozu. Byla to taky příjemná úleva od věčně skrčených nohou napresovaných mezi sedačkou a mojí obří krosnou, do které se mi jako zázrakem podařilo sbalit úplně všechno, ÚPLNĚ všechno. 

V klidu se cpu a užívám si při tom tunely přerušované výhledy na krajinu mezi Xichangem a Chongqingem, když najednou slyším tvrdý sečuánský dialekt… Starý pán se dohaduje s průvodčím o pravosti svého lístku na vlak. Je celkem očividné, že děda hraje na city. Chce se dostat rychlovlakem do Chengdu, ale lístek má někam jinam (a nejspíš taky ne na rychlovlak). Posadí se k vedlejšímu stolu. Nahazuji svoji cizincovu tvář (nemusím se ani moc snažit) a dělám, že nerozumím. Je to celé nepříjemné. Stewardka chce po pánovi zaplatit 80 yuanů a on tvrdí, že nemá peníze. Ani já, ani průvodčí mu to ale nevěříme. Dohadování pokračuje. V okolo sedících Číňanech to lomcuje s jejich tradiční „synovskou oddaností“ a netrvá dlouho a opravdu přichází jeden týpek a velkoryse se nabízí, že dědovi lístek zaplatí. Jsou přece ze stejný „rodný hroudy“ 老乡. Dědoušek (opravdu vypadá jako z pohádky) bez zaváhání nabídku přijímá, natahuje se po nabídnuté stovce a bez ustání děkuje, ale průvodčímu se to nelíbí. Nakonec ale ustoupí a nechá týpka za starouše zaplatit. Stewardka vypíše staroušovi účet a v jídelním voze se znovu rozhostí ticho přerušované jen mlaskáním, hovorem, televizí, …

Celé mě to vedlo k úvaze ... Jak by stejná situace dopadla v Čechách? Našel by se spolucestující, který by se takhle velkoryse nabídl, že za důchodce, který má očividně hluboko do kapsy, zaplatí? Přesvědčte mě o opaku, ale já myslím, že nenašel. Ale proč? Protože jsou Češi sobečtí a nesoucitní, držgrešle nebo jen nedůvěřiví? Tak trochu od všeho trochu, ale hlavní důvod vidím jinde. V Číně. Neefektivní … dá se říct neexistující sociální systém stále živí „tradiční hodnoty“ jako je již zmíněná synovská oddanost. Nebo taky „tvář“, kterou se našinec - na rozdíl od Středozemce – nerozpakuje ztratit.

Tvář, to je taky to, o co týpkovi, který za starouše zaplatil, šlo především. Když na další stanici vystupoval, stařík mu znovu horlivě děkoval a řekl mu, že je „dobrý soudruh“…. To je dobrá ironie. 

poslední pohled na Nanking... sbohem! asi se mi nebude stýskat.

jedeme přes Dlouhou řeku