Chystáte se do Číny a potřebujete poradit? Podívejte se na můj web, kde najdete nabídku konzultací

úterý 12. listopadu 2019

„Svátek“ dvojí jedenáctky 双十一

Svatý Martin naštěstí letos na bílém koni nepřijel. Všude v Čechách se ale i tak peče svatomartinská husa a pije svatomartinské víno. V Kolíně mají karneval a taky jedí husu a zelí. Věděli jste, že 11.11. je mimo jiné světový den válečných veteránů?

Jedenáctý listopad se slaví i v Číně. A jak to tak ve „středozemi“ bývá, slaví se něco úplně jiného, než by si našinec představil.

Dvojí jedenáctka. Den nezadaných a den nákupů

Číňané jsou poměrně pověrčiví a číslům přikládají velký význam. Přičemž význam jednotlivých číslic se často odvozuje od podobnosti ve výslovnosti té které číslovky s významem jiného slova. Čínština je jazyk bohatý na homofona, protože má relativně malý počet slabik a mnoho jednoslabičných slov.  Například čtyřka nebo čtrnáctka jsou velmi nešťastná čísla. Číslice „čtyři“ 四 totiž vyslovujeme „sì“ velmi podobně jako „smrt“ 死 „sǐ“. Osmička a šestka jsou zase šťastné číslice. 

…  Například, čeká-li vás svatba, měli byste si správně nechat udělat horoskop, který určí vhodný den pro uzavření sňatku. Při nákupu SIM karty, si můžete vybrat ze seznamu volných telefonních čísel, přičemž za telefonní čísla, která obsahují číslici 4, neplatíte nic, za ostatní čísla platíte poplatek podle toho, kolik šťastných a pozitivních číslic obsahují. V roce 2003 bylo telefonní číslo "+86 28 8888 8888 prodáno Sečuánským aeroliniím za 2.33 milionu yuanů! 

Jednička symbolizuje jednotlivce, nezadaného člověka. Datum 11.11. má jedničky hned čtyři a během 90. let se tak jedenáctý listopad stal v Číně svátkem nezadaných 光棍节.

Dnes je to ale den, kdy internetové i kamenné obchody po celé Číně nabízejí obrovské slevy, dalo by se mluvit o obdobě amerického černého pátku. Lidé si dopředu připraví své online nákupní košíky a s úderem půlnoci, udeří do tlačítka „objednat“. Obchody se točí, servery padají, balíčky se balí a připravují k expedici, poslíčci a další pracovníci poštovních služeb několik následujících dní nespí … 


Podle prvních zpráv letos čínští zákazníci zase nakupovali o 106. Letos navíc online obchod „Nebeská kočka“ 天猫 (Tmall), který patří Alibabě, předvečer svátku dvojí jedenáctky doprovázel vysíláním estrádní life show plné reklam, vystoupení a soutěží, jejímž cílem bylo zvýšit tržby. Heslo, které celou show provázelo, znělo „plnění snů“, a tak se například plnily sny dětem z chudých oblastí, útočilo se na city implikujíc, že každý si může své sny splnit nákupem s Nebeskou kočkou.  

Během pouhých prvních dvanácti minut objednávky na „Nebeská kočičce“ přesáhly hodnotu 50 miliard yuanů! Vypadá to tedy, že chuť utrácet se ani v ekonomické regresi a v době obchodní války s USA nevytrácí, ba naopak. 

Jednoho dne 11.11. možná opravdu oficiální svátek bude. Svátek konzumu, který pomáhá vzpružit čínskou ekonomiku.

A co vy? Objednáváte zboží z Číny? Objednávali jste něco 11.11. a dostali jste slevu?


čtvrtek 3. října 2019

O smyslu v době nesmyslu


„Dobrý den,

na stránkách XXXX jsem našla nabídku zaměstnání na pozici XXXX ve Vaší organizaci. Ráda bych se na následujících řádcích stručně představila a vysvětlila svou motivaci…. Možná to bude znít jako klišé, ale hledám práci, která mi bude dávat smysl.“ A to mi, zdá se, nikdo nevěří. Absolventka VŠ s praxí, titul ze zahraničí a mluví čínsky. Té se asi nedá moc věřit nebo bude chtít moc peněz. Je jí přes 30, to určitě plánuje otěhotnět a pak pláchnout, jen co jí zaučíme. Jo, „je mi 31 a neplánuju rodinu ani Vám utéct na mateřskou hned co mě zaučíte.“ Jak fér je tohle napsat do motivačního dopisu? Když to nenapíšete, budou si to myslet. A když to napíšete, tak je obviníte z toho, že si to myslí. A to není fér. 

Povzdech nás holek, co nepasují do škatulek. 

Když jsem se vracela do Čech, četla jsem optimistické zprávy o tom, jak je u nás poptávka po lidech, trh práce nabízí neuvěřitelné. Super, říkala jsem si. Najít práci nebude problém. Vraťte mě pod plachtu do hor. Vraťte mě do univerzitní knihovny. 

Na úřadu práce se s Vámi nikdo nebaví o Vás, zadají Vás do evidence a zavalí formuláři. Bojůvky o propisky, vezměte si pořadový lístek, přijďte příště. Nashledanou. 

/Tento text vznikl z dokumentu, který byl původně motivační dopis adresovaný jedné nejmenované neziskové organizaci./

sobota 21. dubna 2018

Čína, země proměn

Už při první návštěvě Číny mě překvapilo, že to není Asie, jak jsem si ji představovala nebo poznala v jiných asijských zemích. Čína je země neuvěřitelně rychlých změn, a to do té míry, že je lze pocítit v horizontu měsíců, někdy i týdnů. Jaké změny jsem tedy vnímala s tříletým odstupem? O shrnutí se pokusím v následujícím příspěvku.

Všude QR kódy 

Čína kráčí, co kráčí, běží(!) technologicky neuvěřitelně rychle kupředu. Stejně tak, jak přeskočila počítače (notebooky), tak přeskočila i platební karty. Dnes se všude platí telefonem; na některých místech dokonce výlučně telefonem. Jak to funguje? Naskenujete QR kód a v platební aplikaci potvrdíte částku a platbu. Nebo si ve stejné platební aplikaci vygenerujete čárový kód a ten naskenuje obchodník při platbě. Je to jednoduché a rychlé. Žádné hledání peněženky v kabelkách, neb každý správný Číňan třímá svůj chytrý telefon, tedy život, neustále v ruce. A veškeré informace sbírá Big Xi. Efektivnější než elektronické pokladny, že? Nutno podotknout, že všude (ano, platila jsem telefonem i v horách v západním Sečuánu) je výborné a rychlé internetové pokrytí a nikoho by ani nenapadlo nemít signál v metru. Novému trendu se přizpůsobili i pouliční umělci a žebráci, a tak na místo pohozené čapky na drobné, leží na zemi A4 s vytištěným QR kódem.
žebrák s QR kódy (zdroj: Gůgl)

Kamery

Stejně tak jako sbírá systém informace o transakcích občanů, tak také sbírá další informace jako je DNA (zvláště pak u některých „rizikových skupin“) či snímek Vaší tváře, podle které Vás dokáže díky inteligentním kamerám rozmístěných ve veřejném prostoru, identifikovat. A tento systém má vychytané metody, jak získat Vaši fotku. Jako cizince Vás vyfotí hned při vízové kontrole při vstupu na území Číny, děti v jedné Suzhouzké škole, kde kamery testují, naskenuje, když si chtějí v jídelně dát oběd – neplatí se tam totiž studentskou kartou, jak je tomu běžné jinde, ale právě pohledem do kamery. Do muzea v Chengdu je lístek sice „zdarma“, ale musíte si nechat naskenovat obličej...
Bezpečnostní kamery jsou všude. Na ulicích, v nákupních centrech, u stánku s nudlemi, na Velké Čínské zdi, v autobuse, v knihovně, na nádražích, v hotelích … Nutno podotknout, že ne všechny umí snímat obličej. Podle mého čínského kamaráda, který pracuje pro společnost, která vyrábí a prodává bezpečnostní kamery, je v Číně tolik kamer, že vychází 1 kamera na 2 osoby! (Čína má 1,25 miliardy obyvatel). Zrovna se vrátil ze služební cesty v Jižní Americe. Tam se od Číny taky učí, jak stabilizovat společnost.

Všude hromada (hlavně) žlutých kol


kola čekající na nájemce před kampusem v Nankingu
Stalo se to přes noc. Čínská města jedno po druhém doslova zaplavila žlutá „Ofo“ kola, tzv. sdílená kola. Jsou úúúplně všude. Překážejí v cestě, válejí se na chodnících, jsou pohozená v křovích, na poli… a přes noc je zaměstnanci společnosti sbírají a přeparkovávají například ke stanicím metra (#dream job). Funguje to snadno – naskenujete QR kód, zaplatíte zálohu (pokud ještě nemáte u společnosti účet), kolo se odemkne a vy za směšný poplatek (většinou cca 1 yuan, pro studenty dokonce zdarma) můžete neomezeně celý den drandit. Stále mi není jasné, na čem ty společnosti vydělávají.
Každopádně kola jsou většinou nevalné kvality a společnosti, které je provozují, sklidily kritiku za jejich neekologickou výrobu a likvidaci. 

Víc kočárků, víc pejsánků a … hov*n

Pohybovat se po ulici připomíná čím dál tím víc západ. Teda, stále vám nikdo na přechodu nedá přednost, ani když máte zelenou a k tomu musíte kromě neslyšných mopedů bojovat na úzkých chodnících s kočárky a psy na vodítku. Pejsci ale také nezbytně … exkrementují. Zdá se, že nikdo ještě nepomyslel na sbírání hovínek. 

Být laovaj už taky není, co bývalo

Změna, která se mi nejvíc příčí, jsou nepřátelské pohledy lidí …. Číňani vždycky koukali, jasně. Cizinka, bílá, modrý oči, barevný vlasy. Ale teď to už často nejsou jen pohledy ze zájmu a zvědavosti, nýbrž pohledy plné opovržení. Nejdřív jsem si jenom myslela, že jsem přecitlivělá, nebo, že je to Nankingem… ale když se mi to stalo v Chengdu, v Shandongu a podobné zkušenosti mají i jiní v Číně žijící laovajové, tak to asi nebude náhoda… 
Asi tak. Blb je blbem a blbem zůstane. Stejně jako doma koukají blbci nepřátelsky na „uprchlíky“ či cizince přicházející do Evropy za prací, podobně koukají v Číně na mě. Zkrátka být cizincem v Číně je pořád dobrý, ale bývalo to lepší. Proto utíkám do oblastí nečínských, tibetských, kde je mi až na nadmořskou výšku, dobře. 

sobota 20. ledna 2018

Ve vlaku z Nankingu do Chengdu

… Nevešlo se mi do batohu jídlo na tuhle 13 hodinovou cestu vlakem, a tak jsem byla kolem páté odpoledne nucena vyhledat služby jídelního vozu. Byla to taky příjemná úleva od věčně skrčených nohou napresovaných mezi sedačkou a mojí obří krosnou, do které se mi jako zázrakem podařilo sbalit úplně všechno, ÚPLNĚ všechno. 
V klidu se cpu a užívám si při tom tunely přerušované výhledy na krajinu mezi Xichangem a Chongqingem, když najednou slyším tvrdý sečuánský dialekt… Starý pán se dohaduje s průvodčím o pravosti svého lístku na vlak. Je celkem očividné, že děda hraje na city. Chce se dostat rychlovlakem do Chengdu, ale lístek má někam jinam (a nejspíš taky ne na rychlovlak). Posadí se k vedlejšímu stolu. Nahazuji svoji cizincovu tvář (nemusím se ani moc snažit) a dělám, že nerozumím. Je to celé nepříjemné. Stewardka chce po pánovi zaplatit 80 yuanů a on tvrdí, že nemá peníze. Ani já, ani průvodčí mu to ale nevěříme. Dohadování pokračuje. V okolo sedících Číňanech to lomcuje s jejich tradiční „synovskou oddaností“ a netrvá dlouho a opravdu přichází jeden týpek a velkoryse se nabízí, že dědovi lístek zaplatí. Jsou přece ze stejný „rodný hroudy“ 老乡. Dědoušek (opravdu vypadá jako z pohádky) bez zaváhání nabídku přijímá, natahuje se po nabídnuté stovce a bez ustání děkuje, ale průvodčímu se to nelíbí. Nakonec ale ustoupí a nechá týpka za starouše zaplatit. Stewardka vypíše staroušovi účet a v jídelním voze se znovu rozhostí ticho přerušované jen mlaskáním, hovorem, televizí, …
Celé mě to vedlo k úvaze ... Jak by stejná situace dopadla v Čechách? Našel by se spolucestující, který by se takhle velkoryse nabídl, že za důchodce, který má očividně hluboko do kapsy, zaplatí? Přesvědčte mě o opaku, ale já myslím, že nenašel. Ale proč? Protože jsou Češi sobečtí a nesoucitní, držgrešle nebo jen nedůvěřiví? Tak trochu od všeho trochu, ale hlavní důvod vidím jinde. V Číně. Neefektivní … dá se říct neexistující sociální systém stále živí „tradiční hodnoty“ jako je již zmíněná synovská oddanost. Nebo taky „tvář“, kterou se našinec - na rozdíl od Středozemce – nerozpakuje ztratit.

Tvář, to je taky to, o co týpkovi, který za starouše zaplatil, šlo především. Když na další stanici vystupoval, stařík mu znovu horlivě děkoval a řekl mu, že je „dobrý soudruh“…. To je dobrá ironie. 

poslední pohled na Nanking... sbohem! asi se mi nebude stýskat.

jedeme přes Dlouhou řeku

sobota 18. listopadu 2017

Barriers

Some things can be solved very fast if the authorities want to …

To keep fit (and to keep fitting into my trousers after eating all the greasy canteen food) I try to go regularly running. Once I decided to run by the inner wall of the campus, so that I know how it is long (about 6-7 km btw).
When I was passing one of the four gates to the campus there were these plastic barriers which are usually used on streets or paths to indicate where (not) to stay or drive. They were just loosely connected with a string and, most importantly, they were in my way, so I just jumped over the string and continued further. The policeman (yes, we have policemen at each gate) in the gate apparently saw me, but he did not say anything. 

When I was running the same path two days later the barriers were connected with a chain and the chain was tighten, so that the barrier was about 20 cm higher. It was in my way, so I jumped over again and continued my way laughing in my mind imagining that it might have been because of me. Hahaha. 

But I stopped laughing when I was running the same path for the third time. There were iron barriers. Seriously? I stopped, looking at the shiny “fence”. Is this really possible? OK, China, I got the message. For the third time I ran around the barriers, otherwise they might build a wall next time.

This is just a simple example from daily life to illustrate how the “order” is stressed here. If you are not behaving as you should according to the system, the system will make you to follow the order. 

This is how the gate looks after my "intervention"

pondělí 6. listopadu 2017

Wrapped

I decided to continue with the absurdities from China …. They are so many. Enjoy J

Somebody said that China is going to lead the world in a fight against the global warming, climate change and blablabla … Don’t count on that!

The huge amount of waste you produce on daily basis just by fulfilling your basic needs (having a lunch and coffee) is stunning. Recycling does not exist here. Even not on a “green” Nanjing University campus. Well, in theory, there are bins for “recyclable” and “unrecyclable” waste almost everywhere, but one gaze inside reveals the sweet secret that 1) nobody cares, and 2) nobody even knows what “recyclable” means. No definition what you can put in the “recyclable” bin ever seen.

As a "true Freiburger" I am trying to limit my waste as much as possible, so I purchased a water bottle and reusable box for food. Exactly on that day I proudly announced the sales person in one of the small fastfood restaurants on a campus that I would like to “take away”  打包, but to my own box and I gave him my box. In few minutes I helplessly observed him receiving my ordered dinner from the kitchen already perfectly packed in a disposable plastic box and plastic bag. He opened the box, used disposable chopsticks to transport the content of the box to my reusable plastic box, threw away the disposable box and the chopsticks and with a lovely smile passed me my reusable box … than he stopped smiling because he encountered with my shocked-angry face telling him, that this is not what I meant. If there were door and not the plastic-stripy-whatever curtain, I would perhaps smash it.

dinner in my reusable plastic box ... the lovely egg heart calmed me down a little bit
All the packages, wrappings of food are so exaggerated here. Buying a box of biscuits means, that you buy huge box (with promising illustration picture on it) which is full of plastic. After you spent ages on digging into it (meaning opening the box, first package, and then individually wrapped biscuits) you might find a disappointing piece of something which is totally different from what you expected and what is on the picture. Lesson 1: Never expect anything. Lesson 2: Do not buy biscuits.
biscuits are almost always disappointment
Another. Taking a takeaway coffee is often not really different from having a coffee in a coffee place. Even in a very fancy places I got my black drug into a dispodable paper cup with a plastic cover, often in plastic bag. Totally ruined coffee experience. So, the most common sentence I use when shopping is “I don’t need a bag” 袋子不要 , repeated twice, because they are usually very fast and I am slow.
gallery coffee in Shanghai - lovely heart in a paper cup
The Book of Rites says that, one should first "cultivate himself, then manage the family, then govern the state, and finally lead the world into peace" 修身齐家治国平天下 and China has still a long path to go in order to understand the concept of recycling and waste management.

At least they stopped buying rubbish from the Czech Republic.

sobota 14. října 2017

What is absurdity and where to look for it?

After arrival to China I bought a book of essays (zawen) by Yu Hua (余华). Just this Friday I was reading on my balcony (I am in love with my balcony after I have cleaned it) one of his essays about absurdity. I was surprised to see characters for Prague there. To illustrate absurdity he used a real story from Prague.

One of his friends, also Chinese writer at Prague writers’ festival, helped together with the main organizer of the festival and some other foreigner writers to catch a thief who stole a bag from the office of the main organizer. What followed was lengthy interrogation at Czech police (who had ever had to deal with Czech police knows), looking for disinterested translators and more. Funny to read, annoying to experience. He concludes, that Prague is still as absurd town as it used to be in Kafka’s times and that Kafka’s absurd style could be developed only in Prague.
I totally agree.

But I could not help myself to think … Yu Hua, did you really have to go that far for examples of absurdity? We are encountering absurdity here - in your motherland - on a daily basis. Facing bureaucracy, rules and regulations just for the sake of their existence and complicating lives of people.

In our dormitory we cannot use the stairs, but have to take elevator. This is already annoying because I live only on the 3rd floor (Czech second floor) and the building has 18 floors. On a top of that, there is a new rule from this week on. Now, we have to swipe our room card every time we take the elevator. And from total four elevators which were operating, two are closed because they do not have this swipe card chip, so there is 50% more load of people on the other two elevators. Imagine how many people live in a 18 floor building.

One rainy day, I got wet while returning to the dorm on my bike, carrying bag and umbrella in my hands I got to the elevator with some other students and before I managed to find my room card I missed my 3rd floor, of course. I got really angry that I decided to do something about it. I went to the reception and attacked the receptionist with a question why are the stairs always closed. I got an answer that it is for our 安全 safety. I argued back that it is nonsense, because the stairs are also emergency exits and what would than happen in a case of fire? After initial shock she told me that in a case of fire the guard would open the emergency exits. So, I asked whether in a case of fire this guard would climb up to the 18th floor and then open all 2 emergency exists at each floor. She stared at me and asked me to come another day to complain with the manager of the building.

So, I went. And what was the manager’s answer? That this is a police’s regulation, and that the doors would automatically open in a case of fire. Well, I have very low trust in this, but she shut me up. I had nothing else to say. I lost this battle to access stairs… I hate the most common answer which I hear from authorities here: 不行 “not possible”. “Why?” “For your security.”

Another example is a curfew between 11 pm and 6 am in the dorms. That is also for student’s security. According to this regulation students should not leave dorm at night. In theory, if a student fail to come home before 11 pm., he or she would be locked out the dorm until morning. Yes, that is really secure. 

Well, in practice he or she would just get screamed by the angry guard who would open the door. Even my parents were not that strict if I remember correctly the high school times.


How many Kafkas must China have? I bet, that many …

sobota 23. září 2017

Ze života v čínském kampusu

Dnes slavím 18tý den v Nankingu. Už jsem toho za tu dobu dost stihla vidět, slyšet, pocítit, vyfotit, sníst, vypít, zkrátka zažít. O tom všem bude druhý díl za života obstarožní studentky v Číně…

Dneškem končí druhý týden výuky, během něhož jsem se chtěla už definitivně rozhodnout, které kurzy budu navštěvovat. A hádejte co. Nerozhodla. A není to tentokrát mou nerozhodností, ale faktem, že každý kurz začíná jindy, vše podléhá náhlým změnám a neustále se objevují nové a nové semináře, které se ale nekonají, nebo konají, ale jindy a jinde, než systém, kde jsme měli mít všechno definitivně zaregistrované do minulého pátku, indikuje. Hmmm…. Člověk by si mohl za ta léta studií na různých ústavech už zvyknout, že? Není výjimkou, že když v týdnu dorazíte na přednášku, tak vám řeknou, že se přednáška nekoná, protože profesor něco má “有事”a ať přijdete místo toho v sobotu.
univerzitní knihovna je fajn
Prozatím jsem tedy rozhodnutá navštěvovat dva jazykové kurzy čínštiny, dějiny Číny a orientační běh. Z ostatních v čínštině vyučovaných kurzů uvažuji o folkloristice a problémech žen v Číně ve 21. století. Dost divná kombinace, že? Vybírám ani ne tak podle témat, jako podle toho, jaký mám pocit z vyučujících profesorů, jestli jim je alespoň trochu rozumět a co po nás budou chtít na konci semestru.

Ne vždy to je můj šálek kávy. Hned na první přednášce z dějin Číny se objevil slide o mírovém osvobození Tibetu (blink), ale beru to čistě pragmaticky jako příležitost zlepšit si čínštinu a zúčastněným pozorováním se třeba něco dozvědět o čínském způsobu výuky a čínské historiografii. Zatím mám pocit, že se chodí čínští studenti na přednášky vyspat, číst si, nebo hrát hry na mobilu. Jen menšina dává pozor o čem je řeč, tak si říkám, že asi tolik nevadí, když nebudu rozumět všemu, na což zdaleka neaspiruji. 
"Mírové osvobození Tibetu"
Lekce čínštiny pro cizince jsou poměrně snadné, ale jsou každý všední den celé dopoledne a vyžadují hodně přípravy. Aby moje ego úplně netrpělo, chtěla bych chodit i na anglickou přednášku, ale víte, jaký má přízvuk Korejec, který vystudoval v Británii a přednáší v angličtině o politice životního prostředí ve východní Asii? Hooodně vtipný J

Tento týden jsem se konečně přestěhovala do jednolůžkového pokoje. Teda lůžka tu jsou dvě, ale jsem tu sama. Byl ještě špinavější, než ten předchozí, a tak to tu bylo na novo. Dva večery jsem strávila vymetáním prachu, vytíráním, umýváním, ale už jsem ve svém a mám i uklizený balkón s výhledem smogem pokrytý kampus.

Když přicházíme do menzy, dost často to tam vypadá takto
Co se kampusu týče, shodli jsme se, že je tu docela nuda. Mám srovnání s kampusem v Chengdu, který se prostě nedá srovnávat a s kampusem v Zhengzhou. Kdo ví, ví, že o Zhengzhou jsem nikdy neřekla jediné pěkné slovo. Musím se kampusu v Zhengzhou trochu omluvit. Tento kampus je celkem nový (postavili ho v roce 2009) a tak působí upraveněji a je tu víc zeleně, ale na druhou stranu tu kromě čistě studijních budov, kolejí, dvou hřišť a několika menz nic není. Menzy vydají jídlo přesně v čas čínského oběda a večeře, to znamená ve 12 a kolem 18. Když si chcete dát pozdní oběd, nebo večeři, musíte do centrální menzy, která mívá otevřeno někdy i déle, nebo máte smůlu a jste odkázáni na obchody se sušenkama. Většinou stihneme ještě výdej jídla relativně včas, ale už je na výběr z toho, co zbylo po nájezdu čínských studentů, kteří jsou na tento režim zvyklí.

Jídlo je tu mastné a oproti Sečuánu dost chuťově nevýrazné. Nicméně, pořád lepší, než v Německu nebo v Čechách. Zatím se neomrzelo pořád je co zkoušet. Selma to jednou trefně vystihla komentářem „You think it is a potato, but …“ 
oblíbená snídaně: sojové mléko a knedlíčky plněné černým sezamem 汤圆
A co jsem v Nankingu kromě kampusu zatím viděla? První víkend jsme vyrazili do města poohlédnout se po vybavenějším obchodě, než to co máme na kampuse, a okouknout nějakou památku. Navštívili jsme tak konfuciánský klášter Fuzi 夫子庙 a zahradu Zhan 瞻园, povečeřeli v korejské restauraci a dali si pivo v baru, kde na mají happy hour, takže všichni mezi 9 a 10 pijou, co můžou a pak jdou jinam... Nechápu, co jim na to vynáší.  

panorama u kláštera Fuzi
nechápu, co jim na tom vynáší :)
Více fotek k nahlédnutí zde.

Druhý víkend jsme trávili obdobně. Nejdříve jsme si prohlédli buddhistický klášter Jiming 鸡鸣寺 a protože bylo krásné počasí, vyrazili jsme k jezeru Xuanwu 玄武, kde jsme si půjčili bílou motorovou labuť. Bylo to moc příjemné a klidné odpoledne až na jeden moment, kdy ve chvilce nepozornosti posádky jiné loďky, jejíhož kormidla se ujal malý chlapec, jsme se srazili, ale naše labuť to ustála a  nikomu se nic nestalo. Dál jsme se procházeli se v parku a pozorovali tančící důchodce. To je moje oblíbená aktivita. Koukněte na videa. Tahle skupinka nadšenců v nesladěných kostýmech, ze kterých stříká radost ze života, nám naprosto učarovala.

panorama od jezera Xuanwu


Večer jsme se opět vydali na pivo. A já se musím "pochlubit" trapasem, který se mi stal díky nesprávnému použití tónu. Konečně mám příklad z vlastní praxe pro své studenty. V průběhu večera se nám dostalo chuti na cigaretku, a tak jsem se aktivně ujala objednávky. Když jsem se ptala na cenu, překvapilo mě, že jsou cigarety zadarmo. Nu což, říkala jsem si, že by k pivu zadarmo byly i zdarma cigarety. Proč ne? V Číně je možné všechno. Hádejte, co mi obsluha přinesla J Odpověď naleznete v albu na rajčeti... Hodně dlouho jsme se smáli a chudák fuwuyuan (pingl) vůbec nechápal proč. Na mou obhajobu …. Bylo tam opravdu hlučno J

Konečně taky skončila povinná vojenská praxe studentům prvního ročníku. Byli jsme se tedy podívat na závěrečnou vojenskou přehlídku. Trochu divné, trochu směšné a trochu strašidelné. Zvlášť, když na vás míří stovky chlapců zbraní a sborově řvou 杀! „Zabít!“ Moje fotky této události snad brzy nahraju. Zatím se pokochejte videozáznamem.

Co na závěr? Jednou Hana komentovala večeři v menze větou, která by se dala zatím aplikovat na můj celý dosavadní pobyt v Nankingu: “You do not expect too much, but at the end you are still little bit disappointed.“

Asi i proto jsem si včera koupila letenku do Chengdu…


neděle 10. září 2017

Pozdravy zpozaZdí

Byl to boj, ale nakonec jsem překonala zeď (tu velkou čínskou … firewall), a tak si můžete přečíst tento příspěvek. Nevím, jestli je to kvůli blížícímu se sjezdu komunistické strany, zpřísnění pravidel pro VPN nebo si prostě nepamatuju, jak jsem se trápila s připojením k internetu dřív, ale byl to docela proces…
V prvé řadě bych se chtěla omluvit těm, se kterými jsem se nestihla přivítat a rozloučit. Srpen v Čechách utekl hrozně rychle!
Do Číny jsem opět letěla přes Finsko a na letištní wifi v Helsinkách ještě rychle řešila, jak se dostanu na místo registrace nových studentů z letiště v Šanghaji. Cestu jsem popsala následujícím kouskem poésie …

Potřetí
Přistáli jsme hladce,
píšu zprávu matce.
V Helsinkách na míse,
pocity mísí se.
V letadle do Šanghaje,
Číňan se roztahuje.
Šťouchá loktem do boku
při každém čaje loku.
Po výstupu ze dveří
Číny zápach udeří.
Maglev krajinou letí.
Co tu dělám potřetí?
Horko, vlhko, lepkavo,
A je to tu nanovo.
Ve vlaku jsem mátoha,
batoh na hlavu padá.
Na obloze mračna
a vlhnoucí brašna
nakonec mě donutí
na motorku sednouti
Zpod pláštíku řidiče
pozoruji ulice
… Nankingu.

Nanjing 南京, česky prostě Nanking, nebo-li jižní hlavní město, kde budu teď půl roku rezidovat mě ihned po příjezdu přivítal deštěm a smogem. Z nádraží jsem se metrem a na motorce dopravila na místo registrace, jak je mým dobrým zvykem, poměrně na poslední chvíli. Ale všechno se stihlo, dokonce i návštěva banky a výměna hotovosti. Moje únava a rozpoložení v kombinaci s nepříjemným přístupem úředníčka za přepážkou se podepsaly i na jeho hodnocení. Když mi při odchodu „přikázal“, abych ho ohodnotila stisknutím tlačítka 😊 满意, vytočila jsem se a na truc mu tam hodila jednoho naštvaňáka 😞 不满意. Měli jste vidět jeho výraz. 😯 Hihi. Tak teď jen doufám, že do té banky už nebudu muset nikdy jít...


Nankingská univerzita má tři kampusy. Registrace probíhala ve starém kampusu v centru, ale my bydlíme spolu se spolužačkama z Freiburgu v kampusu 仙林 Xianlin. Kampus univerzity vystavěný v roce 2009 se nachází, co by kamenem dohodil a asi hodinu dojel metrem z centra města směrem na východ a je obří, ostatně jako všechny čínské kampusy. Selmu jsem potkala už u registrace, kde jsme zjistily, že nás ubytovali v jednom pokoji. Naštěstí nám nabídli odvoz, což jsem opravdu ocenila, protože už bylo opravdu docela pozdě.
Nepříjemným překvapením byl neuklizený pokoj a obří mrtvý šváb na chodbě. Opravdu to poslední, co jsem chtěla dělat po více než 24 hodinovém cestování, byl nákup čisticích prostředků, košťat a hadrů. Velký úklid jsem tedy odložila na ráno a ulehla … V noci mě pronásledovaly sny plné hmyzu, a tak jsem se dopoledne už úklid neodkládala. Už je to tu celkem obyvatelné, ale stále čekám, že mi třeba dají slíbený jednolůžák, tak se moc nezabydluji.
Místo toho s ostatními objevujeme kampus, který je obří a docela se zelená. Nejen zelení přírodní, ale i vojenskou, protože probíhá úvodní povinný vojenský trénink univerzitních zelenáčů (studentů prvního ročníku bakalářského studia), kteří zaplavují ve svých vojenských uniformách ulice, hřiště, menzy, atd.
Je tu spoustu jídelen, které jednu po druhé postupně zkoušíme, pár obchodů, obří knihovna, spoustu škol a do výšky tyčících se studentských kolejí. Koupily jsme si bicykly, aby se nám tu pohybovalo pohodlněji a rychleji, ale už teď jsou docela rozskřípané. Modlím se, aby vydržely alespoň ten semestr.
Taky už jsme vyrazili do centra města okouknout nějaké pamětihodnosti a na nákupy.
Zítra začíná škola a já si pořád nemůžu vybrat ze seznamu seminářů. Největší dilema se týká seminářů v čínštině, ze kterých mám docela vítr, tak mi držte palce, ať si dobře vyberu ;)
Na fotky se podívejte na rajčeti.
Páčko z Nankingu!
konečně "doma"

neděle 2. července 2017

Pozitivní

A započal můj poslední měsíc v nejslunečnějším městě Deutschlandu. Teda poslední před semestrem ve Středozemi.
Ve čtvrtek jsem podstoupila očistu v podobě prezentace, ze které jsem byla vystreslá, jako kdyby to byla moje první prezentace v životě. Hrůza. Klepou se vám ruce, ve kterých svíráte umolousané kartičky s tahákem k powerpointu, který se za vámi na obrazovce promítá. Ale všechno dobře dopadlo a mám pocit, že jsem se opravdu i něco naučila.
londýnská exkurze
Od čtvrtka tedy prožívám pocit úlevy. Dostala jsem se dokonce i k četbě románu, samostudiu němčiny a úklidu pokoje a teď došlo i na blog.
Jak možná někteří zaregistrovali, byla jsem na exkurzi v Londýně. Měli jsme jen tam krátké a intenzivní 4 dny, ale moc jsem si to užila až na fakt, že se mi podařilo (a vážně se za to stydím) zapomenout pas na palubě letadla při výstupu v Londýně. Taková věc, která by se vám prostě neměla stát, když plánujete brzy žádat o víza do Číny. Ponaučení jedna: necestuj s pasem do zemí Shenghenu, ponaučení dva: nepokládej si desky s dokumenty na sedačku za záda, ponaučení 3: nikdy si o sobě nemysli, že jsi zkušený cestovatel a tahle věc se ti prostě nemůže stát.
reunion
Nebudu se rozepisovat o všech patáliích, které z těchto několika minut nepozornosti plynuly, ale všechno dobře dopadlo a ani ne o měsíc později jsem se s pasem opět setkala.
Jinak jsem v Londýně navštívila muzea, univerzitu, Chinatown, bar, parlament a v neposlední řadě bráchu s Robin a odjížděla zase s pocitem, že jsem toho hodně nestihla a neviděla. Fotodokumentace zde.

S novým semestrem a návratem druhého ročníku magistra do Freiburgu a letním počasím je tu mnohem veseleji. Pikniky, grilování, pivo na hradbách, víno na vinicích, výlety, vylehávání na zahradě s knihami a články.
Minulý týden tu bylo vyloženě parno, dokořán otevřená okna a vzduch, který se ne a ne hnout, boj o jediný větrák v našem WG, boj o místa v klimatizované knihovně, rychle tající zmrzlina. V našem akváriu (třída, kde probíhá výuka) je pekelná výheň a žádná wifi, takže některé hodiny mohou být takřka nesnesitelné. Teď se ale zase ochladilo a už skoro druhý den s přestávkami prší. Freiburg je ale jinak charakteristický rychlými změnami počasí. Tak třeba ve čtvrtek jsme se Sanieou zůstaly uvězněné pod stříškou před Kauflandem, kam jsem se vydaly nakoupit na večeři. Počkaly jsme asi 15 minut, než se to inferno přehnalo a za slunečních paprsků jsem se skákajíc přes kaluže vracely domů. Mám príma spolubydlící... A možná se mi po nich bude i stýskat.
Chladíme se na lekci čínštiny zapůjčenými vějíři
Hledám teď za sebe náhradu do pokoje na ten jeden semestr, takže jsem se rázem ocitla na druhé straně stolu. Nebudu WG opouštět jen já, ale taky náš nejmladší kousek – Alex, který se chystá na rok do Izraele. Vybíráme tedy teď na pohovorech vhodné spolubydlící. Už jsme měli první kolo a řeknu vám, že to teda vůbec není jednoduché...
A co ve škole? Tenhle semestr máme vážně zajímavý seminář o gendru, kapitalismu a sociální nerovnosti v Číně. Celkově je toho ale míň, než semestr minulý , takže jsem se mimo kurikulum zapsala na seminář International Environmental Politics, po kterém bývám vždycky trochu depresivní, ale dozvíte se spoustu zajímavostí a inspirativních myšlenek, třeba o tom, že odpad má cenu: „Over thousands of years, the Chinese perfected a system that prevents pathogens from contaminating the food chain, and fertilized rice paddies with biological wastes, including sewage. Even today some rural households expect dinner guests to 'return' nutrients in this way before they leave, and it is a common practice for farmers to pay households to fill boxes with their bodily wastes.“ (Cradle to Cradle: Remaking the Way We Make Things), nebo vymýšlíte marketingové strategie, jak motivovat lidi v Togu, aby recyklovali plastové pytlíky na vodu.
Taky jsem se seznámila s Cristine, která studuje slavistiku a doučuje mě němčinu a já jí češtinu. Je moc príma a chtěla by na stáž do Prahy. Nevíte někdo o něčem. Neziskový sektor? Hmm?

Ve volném čase si docela užívám. Minulý víkend tu byl na návštěvě kamarád z Číny, Tianwen, kterého jsem viděla zase po 4 letech a náhodou jsme potkali jeho kamarády z Finska, kteří zrovna ve stejnou dobu cestovali do Freiburgu. Skončili jsme klasicky – s pivem u řeky. 

houpačka 


Tianwen ve Freiburgu





S Finama u řeky
piknik "doma" na zahradě
piknik v parku
stipendistky u Bodensee

čtvrtek 2. března 2017

Ve Freiburgu by chtěl žít každý

Očividný důkaz toho, že se na mě sype lavina úkolů a nevím, kam dřív skočit, se projevuje útěkem k oblíbenému způsobu prokrastinace, tvorbě příspěvku na blog.
Tyjo, já se neozvala od listopadu!
Ano, bylo hodně práce do školy (čtení, čtení, čtení, čtení do noci a zase čtení) a taky jsem se zvládla třikrát otočit doma, tak mi budiž prominuto.

„Zkouškové“ je v plném proudu a já trávím hodiny nad sborníkem samizdatového tisku z období hnutí u Zdi demokracie a trochu neúmyslně se tak cvičím v tradičních znacích. A když si zrovna nelámu hlavu se seminárkama, tak se učím německy. Dokonce jsem absolvovala týdenní kurz pro úplné niemandy a naučila se tak aspoň větu "Hast du lust mit mir Eis essen?" Ale byla to zábava a doufám, že se mi podaří pokračovat.

Až donedávna jsem ale měla trochu jiné starosti. Freiburg je totiž tak krásné město, že by tu chtěl žít snad každý. Tudíž najít bydlení je oříšek i pro Němce, natož pak pro mě, osobu s limitovanou sociální sítí a ještě více limitovanými jazykovými znalostmi. Jak je situace vážná mi došlo ale až s návštěvou kanceláře přidělující pokoje studentům. Když jsem v únoru s relativně lehkým srdcem věčné optimistky stoupala do druhého patra budovy, kde sídlí správa kolejí, v duchu se utvrzujíc, že tentokrát jsem nic nepodcenila a poslala všechny žádosti včas, doufala jsem, že když jim přednesu svoji situaci, tak se nade mnou slitují a přiklepnou mi pokoj alespoň na další semestr. Byla jsem ale velmi rychle (ale s úsměvem a velmi korektně) vyvedena z omylu. Pokoje pro mezinárodní studenty jsou přidělovány jen na semestr, aby měli šanci si za tu dobu něco najít a uvolnit tak místo těm, kdo teprve přijedou. Šance na prodloužení smlouvy je téměř nulová. Radši si, holčičko, něco najdi. 
O-ou.

poslední týdny vypadají moje večery takto
Ponořila jsem se do hlubin internetových inzerátů. Přidala jsem se do všech skupin na Facebooku, které mají něco společného s bydlením. Vyšperkovala jsem svůj profil na stránkách WG gesucht tak, že by se mnou nechtěl bydlet snad jen úplný blázen, protože jsem naprosto dokonalá spolubydlící, co ráda vaří (hlavně pro ostatní), má ráda čistotu (ehm), nekouří, pije a nepije podle situace, jí i nejí maso, má ráda zvířata, ale žádné nevlastní, má ráda děti, ale žádné nevlastní, je zábavná … a navíc vypadá dobře na fotkách.... Pár nabídek mi taky přišlo, ale většinou z nich nic nebylo. Když se mi po několikáté ozvala holka s úžasně levným pokojem v centru města a psala, že mi klíče pošle poštou z Indie, až zaplatím zálohu, už jsem na některé zprávy přestala reagovat. Přihlásila jsem do projektu bydlení s uprchlíky. Zaregistrovala jsem se do projektu bydlení s důchodci. Po té, co se mi podařilo odpovědět na některé inzerátů v horizontu 30 minut od zveřejnění, jsem absolvovala i několik pohovorů, a to je zatím nejdál, kam jsem se dostala. Díky tomu jsem ale objevila různá zákoutí Freiburgu a nakoukla do nejrůznějších domů a bytů... Jeden můj oblíbený byl ve 13. patře s parádním balkónem. Takový mrakodrap, který trčí v jinak nízké zástavbě. Další zajímavý pohovor jsem měla s hyppieky (neslyšící co se mi snažila odezírat ze rtů, kluk na skypu a biolog, jehož pokoj vypadal jako skladiště sportovního náčiní) v centru města v doslova historické barabizně, která měla sprchový kout v kuchyni a záchod společný s vedlejším bytem na chodbě. Se sousedy tady musíte být za dobře nejen kvůli toaletě, ale taky, protože dveře od bytu nejdou zamknout. Ptali se mě na spoustu věcí, třeba jestli piju a kouřím marihuanu. 
Při přemítání o tom, proč je tu tak obtížné najít bydlení, mi došla jedna věc. Němci zkrátka platí za pohodlí, prostor a soukromí. Přestože téměř žádná domácnost nedisponuje závěsy a kolemjdoucí z ulice může celkem bezpečně identifikovat druh pokrmu, který se servíruje k večeři, či značku šampónu v koupelně, tak představa sdíleného pokoje na koleji je pro Němce absurdní. 

Teď už se snad něco rýsuje, ale nezakřikněme to. Faktem zůstává, že nemůžu "Svobodný hrad" opustit, dokud se nepřestěhuju, takže až se potkáme v Praze nebo v Liberci, mělo by to znamenat, že je vše ok.

karnevalová kapela
Ale teď trochu z jiného soudku. Jak jste asi zaznamenali, byla tu na návštěvě Kája, a vytrhla mě tak z mých všedních starostí. Díky ní jsem konečně navštívila záhumní Frankreich a Schweiz, konečně byla v muzeu a ochutnala Schwarzwald cake a kebab od Turka. Prostě záležitosti, které jsem si šetřila pro návštěvu. Ještě něco málo na seznamu zůstává a kdo dřív přijde ...., tak neváhejte ;) Fotografická dokumentace ve stylu „my si žijem“ je ke shlédnutí zde. 

V posledních dnech probíhal v celém Německu tradiční karneval (náš masopust). Místní to prožívají mnohem víc, než jsem zvyklá z domova. Lidi si dokonce vezmou dovolenou a hodně obchodů zavře. Ulice jsou plné lidí v šílených maskách,  křik, hudba, bubny ... a hlavně alkohol. Já to bujaré veselí měla příležitost sledovat z bezpečného úkrytu za okny knihovny, která se během masopustu poměrně vylidnila. 

Byla jsem taky vyzkoušet místní bílou stopu a musím říct, že jsem si to moc užila, jen mi ten sníh roztál nějak brzy, tak se příště budu muset vydat do vyšších nadmořských výšek. Teda pokud to ještě stihnu v této sezóně, protože tak trochu doufám, že příští běžky budou už v Jizerkách.

Update:
14 hodin po zveřejnění příspěvku jsem obdržela email z kanceláře, že můžu zůstat v pokoji, ve kterém jsem a to jen díky tomu, že někteří studenti prostě ještě nepochopili a dovolili si nepodřídit se německé byrokracií ...

 I am happy to inform you that your tenancy contract will be extended for summer term 2017. This is possible because some incoming students did not finish their housing application despite several reminders.

Jojo, život je krutý .... naštěstí k těm druhým.




prostě Schwarzwald 
Konečně jsem se našla tyhle obří větrníky, na které koukám z okna

sobota 12. listopadu 2016

O samotě o samotě

Znáte ten pocit „konečně pátek!“ vidina víkendu před vámi, všechno je zalité sluncem.
…
Posledních pár pátků jsem zažila dost nevšední pocit: „už zase pátek?“ Vidina víkendu z nějakého důvodu už není tak lákavá. Já a můj nejvěrnější parťák elektronický mozek se nacházíme v úsporném režimu, abychom vydrželi co nejdéle. Zároveň přibývá práce do školy (ideální čas na to psát příspěvek na blog), takže dlouhé výlety jsou teď tak trochu passe. Když chci vyrazit mezi lidi, zamířím většinou do knihovny. Je tam sice vždycky plno, ale málokdy si v přísně tichém studijním režimu s někým popovídáte.

Jsem tvor spíš společenský, a samota je tak pro mě zatím ta největší výzva, se kterou tu bojuju. Po sériích znásilnění a druhé vraždě v okolí v krátké době mi Chris "zakázal" chodit běhat do lesa už i ve dne. Jsou toho pravděpodobně plná místní média, ty ale nečtu (ani kdybych chtěla). Ne, že bych se řídila něčími rozkazy, ale když to slýcháte ze všech stran, tak se vám prostě to tak nějak zaryje pod kůži. Nesnáším se za to.
panorama u jezera Feldsee
Raději tedy z veselejšího soudku o tom, jak se mi vlastně daří se samotou bojovat. Páteční večer před dvěma týdny jsem trávila brouzdáním po internetu a google mapách plánováním výletu na nadcházející den. Nakonec mě pocit marnosti z toho, že tu ještě nikoho mimo spolužáky a spolubydlící neznám dohnal k tomu, že jsem si dala ... ano, dala jsem si inzerát … na kolejním facebooku a ulovila tak jednoho mladého studenta medicíny, se kterým jsme v sobotu ráno vyrazili na výlet na vrchol Feldberg, nejvyšší horu Schwarzwaldu (1493 m.n.m.). A bylo to príma. Užili jsme si asi poslední slunečný den tohoto podzimu, ztratili se jen jednou, díky čemuž jsme ušli přes 20 km a dokonce jsme si u piva popovídali se sympatickým manželským párem v němčině. Ano, i já jsem mluvila německy. Asi dvě věty. Trasu si můžete prohlédnout zde.

Dalším řešením jsou skupinové aktivity. O pondělním běhání už jsem psala. Od prvního pondělka jsem nevynechala a hodlám vytrvat, dále jsem objevila skupinové fitness cvičení (to je hodně velká sranda :D ), jógu, filmový klub, zkusila jsem univerzitní sbor a za všeho nejvíc jsem nadšená … ale nebudeme předbíhat. Tenhle plán je zatím v plenkách, a tak by bylo škoda, kdybych se o něm rozepsala a on pak nevyšel, takže snad příště.

Freiburg je „eko“ a „bio“ a „green“, a tak tu je spousta spolků a iniciativ organizujících zajímavé vzdělávací aktivity. Minulý týden jsem tak byla na prohlídce čtvrti Vauban, což je taková luxusní čtvrť, kde je většina domů projektována s ohledem na udržitelnost a životní prostředí. Taky tu najdete oceňovaný Heliotrop (dům, který se otáčí za sluncem). Včera jsem se byla s jiným takovým spolkem na prohlídce centra, během které nám ukazovali různá zajímavá místa s důrazem na ekologii, obnovitelné zdroje a udržitelnost. A na závěr si nás koupili mandlovým koláčem s višněmi a čokoládou. Tahle eko mentalita je tu cítit úplně všude. Kromě jízdy na kole, jakožto jednoznačně nejoblíbenějším dopravním prostředku, jsou tu populární secondhandy, bazary a šetrnost k potravinám je samozřejmostí. Tak třeba ve čtvrtek jsem se v menze bavila pozorováním skupiny dredatých hippie studentů, kteří seděli u pásu, kde vracíte zbytky a jakoby nic si z rychle mizejících táců brali to, co ostatní nechali. Leckdy se jednalo o slušnou porcičku. Některé tím zaskočili a uvedli do rozpaků a jiné rozesmáli. Já se zpovzdálí dost dobře bavila a fandila jim.


Pokud snad zněl tento příspěvek místy pesimisticky, tak věřte, že trochu přeháním, aby se to lépe četlo. A děkuju moc za došlé liebesbriefy. Vždycky, když najdu ve schránce něco, co není dopis z banky v němčině, mám velkou radost. 
sedíme na pivu pod Feldbergem

středa 26. října 2016

A mezitím ve Freiburgu

Takže škola už je v plném proudu. Po dnešním dni jsem úplně vygumovaná a vidina textů na víkend mi nepřidává na optimismu, ale na druhou stranu to je ideální stav na to, vzít si piksličku arašídového másla (děkuji :) ), pustit si hudbu, sednout ke klávesnici (prozatím jen té počítačové) a psát, vyPSat se z toho (někdo by raději preferoval se z toho vyspat, ale já na spaní moc nejsem). Však víte.
Tak odkud začít?
les
Byteček se nám už pěkně zaplnil. Trochu mě překvapilo, že tu bydlím jen se samými muži. Alexe už znáte. Studuje psychologii a je z nás pravděpodobně nejmladší. V prvním akademickém týdnu už přijeli i ostatní - ještě jeden Alex, který studuje lesnictví a medik Chris. Pak tu máme ještě jednoho studenta z Pákistánu, jehož jméno bych tu nechtěla veřejně zvojtit, tak vám zatím jen prozradím, že studuje mikro technologie a bydlí tu jen dočasně. Proběhlo už i společné vaření německých špeclí. Takže atmosféra je tu príma, jen takovej ten pánskej nepořádek, ale aspoň se moc nemusím moc stresovat s uklízením, že J
Na první den školy jsem se těšila, jak prvňáček. V celkem prostorné aule jsem byla první. Po chvíli dorazily ještě 2 slečny a jeden klučina a to bylo vše. Abych to uvedla na pravou míru, ukázalo se, že do prvního ročníku magisterského studia, z různých důvodů nenastoupí žádný z místních bakalářů, takže jsou v našem ročníku samí cizinci. Kromě mě je tu Hanna ze Švýcarska, Salma z Itálie a 3 čínští studenti, z nichž Canran je tu jen na výměnu na jeden semestr. Sečteno, podtrženo: 5. To není mnoho, ale na druhou stranu se proslýchá, že v Praze na tom nejsou letošní magisterští prvňáci o moc lépe. 是吗?
Ve škole moc nepobudu. Mám semináře a cvičení jen 3x týdně, o to víc času ale strávím v knihovně, protože je náš program vlastně založený na četbě předepsané literatury a samostudiu. Ne, že bych nemohla studovat na koleji, ale znáte to. Doma je to samý kafíčko, pohledy z okna, povzdechy, potřeba uklízet a rovnat věci na stole… A knihovnu máme velkou a boží. V přízemí je kavárna, všude zásuvky, internety, kopírky a hlavně – to jsem si zatím neověřila v praxi – je otevřená 24 hodin denně. Nedaleko je taky menza, kde se vyplatí vystát si frontu na oběd, pokud se chcete za 2-3 eura najíst na celý den a pak tak akorát usnout s hlavou zabořenou do knihy. Vaří tu německé specialitky jako eintopf s wurstem, wurst v luštěninách s wurstem, carywurst s hranolkama, ale taky lehčí vegetariánská a veganská jídla.

tolik oslavovaná knihovna - mytí oken není sranda
Bolí to. Mozek vám tak nějak změkne a přinutit ho pracovat a vstřebávat informace, nedejbože kriticky něco zhodnotit, číst a vymáčknout se v cizím jazyce... Prostě to bolí. Na druhou stranu si užívám znovunabytý „status studenta“ a nemyslím tím jen to, že máte studentskou kartičku, neplatíte daně a máte levnější dopravu, ale fakt, že můžete – že jste privilegovaní - studovat. Tak nějak mi to došlo, když jsem si to s aktovkou vykračovala ke knihovně a skoro se mi chtělo si poskočit. Jsem zvědavá, jak dlouho mi ten optimismus vydrží.

Víkendy a volný čas zatím nejraději trávím v lese. Díky tomu, že mě Chris vylekal zprávou o zavražděné studentce, už neběhám po západu slunce, ale jinak je les (asi 10 minut vzdálený) naprosto úžasným místem za jakéhokoliv počasí. Během prvního víkendu, kdy jsem tu byla sama, jsem vyrazila na organizovaný výlet se studentskou unií, což mělo své výhody – potkáte spoustu dalších studentů a neztratíte se i ve vzdálenějších oblastech – i nevýhody – příliš mnoho studentů a neustálé čekání. Ale počasí nám přálo a bylo to moc příjemné. Fotky si můžete prohlédnout zde: http://najahaje.rajce.idnes.cz/Schwarzwald/

trochu podzimní romantiky
Předešlý víkend bylo v sobotu nádherné počasí, a tak jsem vyrazila do knihovny a na oběd se svou buddy (rozuměj - instantní kamarádkou). Zatímco v neděli pršelo, takže jsem vyrazila na výlet kolem zříceniny hradu Zähringen, jehož existenci jsem objevila díky brouzdání na mapách gůglu. Nic moc velkého, ale procházka to byla dlouhá a příjemná. Taky jsem si za pomoci gůglu překladače a fotek vybrala a zapsala sport a v pondělí jsem se zúčastnila první lekce něčeho, co se jmenuje Ausdauersport. Ukázalo se, že se jedná o vytrvalostní běh. Jupí! Z dlouhé řeči instruktora v němčině jsem porozuměla, že se rozdělíme do třech rychlostních skupin a poběžíme 10-12 km. Říkala jsem si, že se vydám zlatou střední cestou, ale pak jsem se pro jistotu optala, jak langsam je langsam gruppe a vyhodnotila jsem, že to mi bude pro začátek stačit, a taky že jo. Měla jsem dost dělat už v úvodním kopci, abych se nepropadla na chvost. Bylo to ale parádní. Za tmy jsme vyběhli na vrchol Schlossburg nad městem a chvíli se kochali výhledem, než přišel déšť a popohnal nás dál. Domů jsem pak dojela na kole celá zaflákáná. Musím něco provést s těma blatníkama.
Taky se mi – napotřetí – podařilo otevřít si bankovní účet a – na podruhé – vyřídit německou SIMku, tak mi prosím na české číslo do Vánoc nepište. A kde, že to vlastně sídlím? Veškeré liebesbriefy a návštěvy očekávám na této adrese:
20-03-63-0
Händelstraße 20
79104 Freiburg

Und ja, das ist End!



pohled na noční město


ještě trochu lesa
zřícenina hradu Zähringen




podzimní

můj oblíbený balkón