Pozitivní

A započal můj poslední měsíc v nejslunečnějším městě Deutschlandu. Teda poslední před semestrem ve Středozemi.

Ve čtvrtek jsem podstoupila očistu v podobě prezentace, ze které jsem byla vystreslá, jako kdyby to byla moje první prezentace v životě. Hrůza. Klepou se vám ruce, ve kterých svíráte umolousané kartičky s tahákem k powerpointu, který se za vámi na obrazovce promítá. Ale všechno dobře dopadlo a mám pocit, že jsem se opravdu i něco naučila.

londýnská exkurze

Od čtvrtka tedy prožívám pocit úlevy. Dostala jsem se dokonce i k četbě románu, samostudiu němčiny a úklidu pokoje a teď došlo i na blog.

Jak možná někteří zaregistrovali, byla jsem na exkurzi v Londýně. Měli jsme jen tam krátké a intenzivní 4 dny, ale moc jsem si to užila až na fakt, že se mi podařilo (a vážně se za to stydím) zapomenout pas na palubě letadla při výstupu v Londýně. Taková věc, která by se vám prostě neměla stát, když plánujete brzy žádat o víza do Číny. Ponaučení jedna: necestuj s pasem do zemí Shenghenu, ponaučení dva: nepokládej si desky s dokumenty na sedačku za záda, ponaučení 3: nikdy si o sobě nemysli, že jsi zkušený cestovatel a tahle věc se ti prostě nemůže stát.

reunion

Nebudu se rozepisovat o všech patáliích, které z těchto několika minut nepozornosti plynuly, ale všechno dobře dopadlo a ani ne o měsíc později jsem se s pasem opět setkala.

Jinak jsem v Londýně navštívila muzea, univerzitu, Chinatown, bar, parlament a v neposlední řadě bráchu s Robin a odjížděla zase s pocitem, že jsem toho hodně nestihla a neviděla. Fotodokumentace zde.

S novým semestrem a návratem druhého ročníku magistra do Freiburgu a letním počasím je tu mnohem veseleji. Pikniky, grilování, pivo na hradbách, víno na vinicích, výlety, vylehávání na zahradě s knihami a články.
Minulý týden tu bylo vyloženě parno, dokořán otevřená okna a vzduch, který se ne a ne hnout, boj o jediný větrák v našem WG, boj o místa v klimatizované knihovně, rychle tající zmrzlina. V našem akváriu (třída, kde probíhá výuka) je pekelná výheň a žádná wifi, takže některé hodiny mohou být takřka nesnesitelné. Teď se ale zase ochladilo a už skoro druhý den s přestávkami prší. Freiburg je ale jinak charakteristický rychlými změnami počasí. Tak třeba ve čtvrtek jsme se Sanieou zůstaly uvězněné pod stříškou před Kauflandem, kam jsem se vydaly nakoupit na večeři. Počkaly jsme asi 15 minut, než se to inferno přehnalo a za slunečních paprsků jsem se skákajíc přes kaluže vracely domů. Mám príma spolubydlící... A možná se mi po nich bude i stýskat.

Chladíme se na lekci čínštiny zapůjčenými vějíři

Hledám teď za sebe náhradu do pokoje na ten jeden semestr, takže jsem se rázem ocitla na druhé straně stolu. Nebudu WG opouštět jen já, ale taky náš nejmladší kousek – Alex, který se chystá na rok do Izraele. Vybíráme tedy teď na pohovorech vhodné spolubydlící. Už jsme měli první kolo a řeknu vám, že to teda vůbec není jednoduché...

A co ve škole? Tenhle semestr máme vážně zajímavý seminář o gendru, kapitalismu a sociální nerovnosti v Číně. Celkově je toho ale míň, než semestr minulý , takže jsem se mimo kurikulum zapsala na seminář International Environmental Politics, po kterém bývám vždycky trochu depresivní, ale dozvíte se spoustu zajímavostí a inspirativních myšlenek, třeba o tom, že odpad má cenu: „Over thousands of years, the Chinese perfected a system that prevents pathogens from contaminating the food chain, and fertilized rice paddies with biological wastes, including sewage. Even today some rural households expect dinner guests to 'return' nutrients in this way before they leave, and it is a common practice for farmers to pay households to fill boxes with their bodily wastes.“ (Cradle to Cradle: Remaking the Way We Make Things), nebo vymýšlíte marketingové strategie, jak motivovat lidi v Togu, aby recyklovali plastové pytlíky na vodu.

Taky jsem se seznámila s Cristine, která studuje slavistiku a doučuje mě němčinu a já jí češtinu. Je moc príma a chtěla by na stáž do Prahy. Nevíte někdo o něčem. Neziskový sektor? Hmm?

Ve volném čase si docela užívám. Minulý víkend tu byl na návštěvě kamarád z Číny, Tianwen, kterého jsem viděla zase po 4 letech a náhodou jsme potkali jeho kamarády z Finska, kteří zrovna ve stejnou dobu cestovali do Freiburgu. Skončili jsme klasicky – s pivem u řeky. 

houpačka 

Tianwen ve Freiburgu

S Finama u řeky

piknik "doma" na zahradě

piknik v parku

stipendistky u Bodensee

Ve Freiburgu by chtěl žít každý

Očividný důkaz toho, že se na mě sype lavina úkolů a nevím, kam dřív skočit, se projevuje útěkem k oblíbenému způsobu prokrastinace, tvorbě příspěvku na blog.

Tyjo, já se neozvala od listopadu!

Ano, bylo hodně práce do školy (čtení, čtení, čtení, čtení do noci a zase čtení) a taky jsem se zvládla třikrát otočit doma, tak mi budiž prominuto.

„Zkouškové“ je v plném proudu a já trávím hodiny nad sborníkem samizdatového tisku z období hnutí u Zdi demokracie a trochu neúmyslně se tak cvičím v tradičních znacích. A když si zrovna nelámu hlavu se seminárkama, tak se učím německy. Dokonce jsem absolvovala týdenní kurz pro úplné niemandy a naučila se tak aspoň větu "Hast du lust mit mir Eis essen?" Ale byla to zábava a doufám, že se mi podaří pokračovat.

Až donedávna jsem ale měla trochu jiné starosti. Freiburg je totiž tak krásné město, že by tu chtěl žít snad každý. Tudíž najít bydlení je oříšek i pro Němce, natož pak pro mě, osobu s limitovanou sociální sítí a ještě více limitovanými jazykovými znalostmi. Jak je situace vážná mi došlo ale až s návštěvou kanceláře přidělující pokoje studentům. Když jsem v únoru s relativně lehkým srdcem věčné optimistky stoupala do druhého patra budovy, kde sídlí správa kolejí, v duchu se utvrzujíc, že tentokrát jsem nic nepodcenila a poslala všechny žádosti včas, doufala jsem, že když jim přednesu svoji situaci, tak se nade mnou slitují a přiklepnou mi pokoj alespoň na další semestr. Byla jsem ale velmi rychle (ale s úsměvem a velmi korektně) vyvedena z omylu. Pokoje pro mezinárodní studenty jsou přidělovány jen na semestr, aby měli šanci si za tu dobu něco najít a uvolnit tak místo těm, kdo teprve přijedou. Šance na prodloužení smlouvy je téměř nulová. Radši si, holčičko, něco najdi. 

O-ou.

poslední týdny vypadají moje večery takto

Ponořila jsem se do hlubin internetových inzerátů. Přidala jsem se do všech skupin na Facebooku, které mají něco společného s bydlením. Vyšperkovala jsem svůj profil na stránkách WG gesucht tak, že by se mnou nechtěl bydlet snad jen úplný blázen, protože jsem naprosto dokonalá spolubydlící, co ráda vaří (hlavně pro ostatní), má ráda čistotu (ehm), nekouří, pije a nepije podle situace, jí i nejí maso, má ráda zvířata, ale žádné nevlastní, má ráda děti, ale žádné nevlastní, je zábavná … a navíc vypadá dobře na fotkách.... Pár nabídek mi taky přišlo, ale většinou z nich nic nebylo. Když se mi po několikáté ozvala holka s úžasně levným pokojem v centru města a psala, že mi klíče pošle poštou z Indie, až zaplatím zálohu, už jsem na některé zprávy přestala reagovat. Přihlásila jsem do projektu bydlení s uprchlíky. Zaregistrovala jsem se do projektu bydlení s důchodci. Po té, co se mi podařilo odpovědět na některé inzerátů v horizontu 30 minut od zveřejnění, jsem absolvovala i několik pohovorů, a to je zatím nejdál, kam jsem se dostala. Díky tomu jsem ale objevila různá zákoutí Freiburgu a nakoukla do nejrůznějších domů a bytů... Jeden můj oblíbený byl ve 13. patře s parádním balkónem. Takový mrakodrap, který trčí v jinak nízké zástavbě. Další zajímavý pohovor jsem měla s hyppieky (neslyšící co se mi snažila odezírat ze rtů, kluk na skypu a biolog, jehož pokoj vypadal jako skladiště sportovního náčiní) v centru města v doslova historické barabizně, která měla sprchový kout v kuchyni a záchod společný s vedlejším bytem na chodbě. Se sousedy tady musíte být za dobře nejen kvůli toaletě, ale taky, protože dveře od bytu nejdou zamknout. Ptali se mě na spoustu věcí, třeba jestli piju a kouřím marihuanu. 

Při přemítání o tom, proč je tu tak obtížné najít bydlení, mi došla jedna věc. Němci zkrátka platí za pohodlí, prostor a soukromí. Přestože téměř žádná domácnost nedisponuje závěsy a kolemjdoucí z ulice může celkem bezpečně identifikovat druh pokrmu, který se servíruje k večeři, či značku šampónu v koupelně, tak představa sdíleného pokoje na koleji je pro Němce absurdní. 

Teď už se snad něco rýsuje, ale nezakřikněme to. Faktem zůstává, že nemůžu "Svobodný hrad" opustit, dokud se nepřestěhuju, takže až se potkáme v Praze nebo v Liberci, mělo by to znamenat, že je vše ok.

karnevalová kapela

Ale teď trochu z jiného soudku. Jak jste asi zaznamenali, byla tu na návštěvě Kája, a vytrhla mě tak z mých všedních starostí. Díky ní jsem konečně navštívila záhumní Frankreich a Schweiz, konečně byla v muzeu a ochutnala Schwarzwald cake a kebab od Turka. Prostě záležitosti, které jsem si šetřila pro návštěvu. Ještě něco málo na seznamu zůstává a kdo dřív přijde ...., tak neváhejte ;) Fotografická dokumentace ve stylu „my si žijem“ je ke shlédnutí zde. 

V posledních dnech probíhal v celém Německu tradiční karneval (náš masopust). Místní to prožívají mnohem víc, než jsem zvyklá z domova. Lidi si dokonce vezmou dovolenou a hodně obchodů zavře. Ulice jsou plné lidí v šílených maskách,  křik, hudba, bubny ... a hlavně alkohol. Já to bujaré veselí měla příležitost sledovat z bezpečného úkrytu za okny knihovny, která se během masopustu poměrně vylidnila. 

Byla jsem taky vyzkoušet místní bílou stopu a musím říct, že jsem si to moc užila, jen mi ten sníh roztál nějak brzy, tak se příště budu muset vydat do vyšších nadmořských výšek. Teda pokud to ještě stihnu v této sezóně, protože tak trochu doufám, že příští běžky budou už v Jizerkách.

Update:
14 hodin po zveřejnění příspěvku jsem obdržela email z kanceláře, že můžu zůstat v pokoji, ve kterém jsem a to jen díky tomu, že někteří studenti prostě ještě nepochopili a dovolili si nepodřídit se německé byrokracií ...

 I am happy to inform you that your tenancy contract will be extended for summer term 2017. This is possible because some incoming students did not finish their housing application despite several reminders.

Jojo, život je krutý .... naštěstí k těm druhým.

prostě Schwarzwald 

Konečně jsem se našla tyhle obří větrníky, na které koukám z okna

O samotě o samotě

Znáte ten pocit „konečně pátek!“ vidina víkendu před vámi, všechno je zalité sluncem.

…

Posledních pár pátků jsem zažila dost nevšední pocit: „už zase pátek?“ Vidina víkendu z nějakého důvodu už není tak lákavá. Já a můj nejvěrnější parťák elektronický mozek se nacházíme v úsporném režimu, abychom vydrželi co nejdéle. Zároveň přibývá práce do školy (ideální čas na to psát příspěvek na blog), takže dlouhé výlety jsou teď tak trochu passe. Když chci vyrazit mezi lidi, zamířím většinou do knihovny. Je tam sice vždycky plno, ale málokdy si v přísně tichém studijním režimu s někým popovídáte.

Jsem tvor spíš společenský, a samota je tak pro mě zatím ta největší výzva, se kterou tu bojuju. Po sériích znásilnění a druhé vraždě v okolí v krátké době mi Chris "zakázal" chodit běhat do lesa už i ve dne. Jsou toho pravděpodobně plná místní média, ty ale nečtu (ani kdybych chtěla). Ne, že bych se řídila něčími rozkazy, ale když to slýcháte ze všech stran, tak se vám prostě to tak nějak zaryje pod kůži. Nesnáším se za to.

panorama u jezera Feldsee

Raději tedy z veselejšího soudku o tom, jak se mi vlastně daří se samotou bojovat. Páteční večer před dvěma týdny jsem trávila brouzdáním po internetu a google mapách plánováním výletu na nadcházející den. Nakonec mě pocit marnosti z toho, že tu ještě nikoho mimo spolužáky a spolubydlící neznám dohnal k tomu, že jsem si dala ... ano, dala jsem si inzerát … na kolejním facebooku a ulovila tak jednoho mladého studenta medicíny, se kterým jsme v sobotu ráno vyrazili na výlet na vrchol Feldberg, nejvyšší horu Schwarzwaldu (1493 m.n.m.). A bylo to príma. Užili jsme si asi poslední slunečný den tohoto podzimu, ztratili se jen jednou, díky čemuž jsme ušli přes 20 km a dokonce jsme si u piva popovídali se sympatickým manželským párem v němčině. Ano, i já jsem mluvila německy. Asi dvě věty. Trasu si můžete prohlédnout zde.

Dalším řešením jsou skupinové aktivity. O pondělním běhání už jsem psala. Od prvního pondělka jsem nevynechala a hodlám vytrvat, dále jsem objevila skupinové fitness cvičení (to je hodně velká sranda :D ), jógu, filmový klub, zkusila jsem univerzitní sbor a za všeho nejvíc jsem nadšená … ale nebudeme předbíhat. Tenhle plán je zatím v plenkách, a tak by bylo škoda, kdybych se o něm rozepsala a on pak nevyšel, takže snad příště.

Freiburg je „eko“ a „bio“ a „green“, a tak tu je spousta spolků a iniciativ organizujících zajímavé vzdělávací aktivity. Minulý týden jsem tak byla na prohlídce čtvrti Vauban, což je taková luxusní čtvrť, kde je většina domů projektována s ohledem na udržitelnost a životní prostředí. Taky tu najdete oceňovaný Heliotrop (dům, který se otáčí za sluncem). Včera jsem se byla s jiným takovým spolkem na prohlídce centra, během které nám ukazovali různá zajímavá místa s důrazem na ekologii, obnovitelné zdroje a udržitelnost. A na závěr si nás koupili mandlovým koláčem s višněmi a čokoládou. Tahle eko mentalita je tu cítit úplně všude. Kromě jízdy na kole, jakožto jednoznačně nejoblíbenějším dopravním prostředku, jsou tu populární secondhandy, bazary a šetrnost k potravinám je samozřejmostí. Tak třeba ve čtvrtek jsem se v menze bavila pozorováním skupiny dredatých hippie studentů, kteří seděli u pásu, kde vracíte zbytky a jakoby nic si z rychle mizejících táců brali to, co ostatní nechali. Leckdy se jednalo o slušnou porcičku. Některé tím zaskočili a uvedli do rozpaků a jiné rozesmáli. Já se zpovzdálí dost dobře bavila a fandila jim.

Pokud snad zněl tento příspěvek místy pesimisticky, tak věřte, že trochu přeháním, aby se to lépe četlo. A děkuju moc za došlé liebesbriefy. Vždycky, když najdu ve schránce něco, co není dopis z banky v němčině, mám velkou radost. 

sedíme na pivu pod Feldbergem

A mezitím ve Freiburgu

Takže škola už je v plném proudu. Po dnešním dni jsem úplně vygumovaná a vidina textů na víkend mi nepřidává na optimismu, ale na druhou stranu to je ideální stav na to, vzít si piksličku arašídového másla (děkuji :) ), pustit si hudbu, sednout ke klávesnici (prozatím jen té počítačové) a psát, vyPSat se z toho (někdo by raději preferoval se z toho vyspat, ale já na spaní moc nejsem). Však víte.

Tak odkud začít?

les

Byteček se nám už pěkně zaplnil. Trochu mě překvapilo, že tu bydlím jen se samými muži. Alexe už znáte. Studuje psychologii a je z nás pravděpodobně nejmladší. V prvním akademickém týdnu už přijeli i ostatní - ještě jeden Alex, který studuje lesnictví a medik Chris. Pak tu máme ještě jednoho studenta z Pákistánu, jehož jméno bych tu nechtěla veřejně zvojtit, tak vám zatím jen prozradím, že studuje mikro technologie a bydlí tu jen dočasně. Proběhlo už i společné vaření německých špeclí. Takže atmosféra je tu príma, jen takovej ten pánskej nepořádek, ale aspoň se moc nemusím moc stresovat s uklízením, že J

Na první den školy jsem se těšila, jak prvňáček. V celkem prostorné aule jsem byla první. Po chvíli dorazily ještě 2 slečny a jeden klučina a to bylo vše. Abych to uvedla na pravou míru, ukázalo se, že do prvního ročníku magisterského studia, z různých důvodů nenastoupí žádný z místních bakalářů, takže jsou v našem ročníku samí cizinci. Kromě mě je tu Hanna ze Švýcarska, Salma z Itálie a 3 čínští studenti, z nichž Canran je tu jen na výměnu na jeden semestr. Sečteno, podtrženo: 5. To není mnoho, ale na druhou stranu se proslýchá, že v Praze na tom nejsou letošní magisterští prvňáci o moc lépe. 是吗？

Ve škole moc nepobudu. Mám semináře a cvičení jen 3x týdně, o to víc času ale strávím v knihovně, protože je náš program vlastně založený na četbě předepsané literatury a samostudiu. Ne, že bych nemohla studovat na koleji, ale znáte to. Doma je to samý kafíčko, pohledy z okna, povzdechy, potřeba uklízet a rovnat věci na stole… A knihovnu máme velkou a boží. V přízemí je kavárna, všude zásuvky, internety, kopírky a hlavně – to jsem si zatím neověřila v praxi – je otevřená 24 hodin denně. Nedaleko je taky menza, kde se vyplatí vystát si frontu na oběd, pokud se chcete za 2-3 eura najíst na celý den a pak tak akorát usnout s hlavou zabořenou do knihy. Vaří tu německé specialitky jako eintopf s wurstem, wurst v luštěninách s wurstem, carywurst s hranolkama, ale taky lehčí vegetariánská a veganská jídla.

tolik oslavovaná knihovna - mytí oken není sranda

Bolí to. Mozek vám tak nějak změkne a přinutit ho pracovat a vstřebávat informace, nedejbože kriticky něco zhodnotit, číst a vymáčknout se v cizím jazyce... Prostě to bolí. Na druhou stranu si užívám znovunabytý „status studenta“ a nemyslím tím jen to, že máte studentskou kartičku, neplatíte daně a máte levnější dopravu, ale fakt, že můžete – že jste privilegovaní - studovat. Tak nějak mi to došlo, když jsem si to s aktovkou vykračovala ke knihovně a skoro se mi chtělo si poskočit. Jsem zvědavá, jak dlouho mi ten optimismus vydrží.

Víkendy a volný čas zatím nejraději trávím v lese. Díky tomu, že mě Chris vylekal zprávou o zavražděné studentce, už neběhám po západu slunce, ale jinak je les (asi 10 minut vzdálený) naprosto úžasným místem za jakéhokoliv počasí. Během prvního víkendu, kdy jsem tu byla sama, jsem vyrazila na organizovaný výlet se studentskou unií, což mělo své výhody – potkáte spoustu dalších studentů a neztratíte se i ve vzdálenějších oblastech – i nevýhody – příliš mnoho studentů a neustálé čekání. Ale počasí nám přálo a bylo to moc příjemné. Fotky si můžete prohlédnout zde: http://najahaje.rajce.idnes.cz/Schwarzwald/

trochu podzimní romantiky

Předešlý víkend bylo v sobotu nádherné počasí, a tak jsem vyrazila do knihovny a na oběd se svou buddy (rozuměj - instantní kamarádkou). Zatímco v neděli pršelo, takže jsem vyrazila na výlet kolem zříceniny hradu Zähringen, jehož existenci jsem objevila díky brouzdání na mapách gůglu. Nic moc velkého, ale procházka to byla dlouhá a příjemná. Taky jsem si za pomoci gůglu překladače a fotek vybrala a zapsala sport a v pondělí jsem se zúčastnila první lekce něčeho, co se jmenuje Ausdauersport. Ukázalo se, že se jedná o vytrvalostní běh. Jupí! Z dlouhé řeči instruktora v němčině jsem porozuměla, že se rozdělíme do třech rychlostních skupin a poběžíme 10-12 km. Říkala jsem si, že se vydám zlatou střední cestou, ale pak jsem se pro jistotu optala, jak langsam je langsam gruppe a vyhodnotila jsem, že to mi bude pro začátek stačit, a taky že jo. Měla jsem dost dělat už v úvodním kopci, abych se nepropadla na chvost. Bylo to ale parádní. Za tmy jsme vyběhli na vrchol Schlossburg nad městem a chvíli se kochali výhledem, než přišel déšť a popohnal nás dál. Domů jsem pak dojela na kole celá zaflákáná. Musím něco provést s těma blatníkama.

Taky se mi – napotřetí – podařilo otevřít si bankovní účet a – na podruhé – vyřídit německou SIMku, tak mi prosím na české číslo do Vánoc nepište. A kde, že to vlastně sídlím? Veškeré liebesbriefy a návštěvy očekávám na této adrese:

20-03-63-0

Händelstraße 20

79104 Freiburg

Und ja, das ist End!

pohled na noční město

ještě trochu lesa

zřícenina hradu Zähringen

podzimní

můj oblíbený balkón

Poprvé z Reichu

Jsem ve Freiburgu. Ocitla jsem se tu díky své nerozhodnosti. Tak dlouho jsem se přemýšlela, co dál a tak dlouho jsem nechala události plynout, až jsem opět vsadila na to, co jsem dělala po většinu svého života, na studium. Ne, že bych byla studijní typ, to spíš jen nejsem typ pracovní a korporátní. Sedět 8 hodin u PC, plnit abstraktní business plán a být součástí masivního soukolí, o jehož poslání nejste tak úplně přesvědčení, zkrátka neodpovídalo mojí představě o ideálním zaměstnání. Jsem náročná? Naivní? Možná. Rozhodnutí padlo a já teď sedím v bílém pokojíku ve 3. patře studentské koleje, s výhledem do lesů na protilehlém kopci. Zatím nelituji.

Semestr začíná v pondělí, takže prozatím se moje denní náplň sestává z nejrůznějších administrativních úkonů, projížděk na kole, procházek, výběhů do lesů, pozorování a objevování, čtení, focení a jídla. Vždycky, když už si myslím, že bych se mohla začít nudit, si okamžitě vzpomenu na něco, co bych měla nebo mohla dělat. Takže se nenudím. Jen je mi občas smutno. V bytě, kde se můj pokojík nachází, by mělo bydlet celkem 6 studentů, ale protože semestr ještě nezačal, jsem tu jen já a Alex, který se učí na poslední zkoušky ze semestru minulého. 

Tak a teď něco málo o Freiburgu. Smály jsem se s Kájou, kterou tímto zdravím do Katowic, že ani jedna z nás toho moc o vlastním novém působišti neví. Prozatím vás uspokojím načtenými informacemi z internetu, ale věřím, že se za ty dva roky, které bych tu měla pobýt, ze mě bude opravdový expert na místní historii i geografii.

Freiburg (Freiburg im Breisgau) leží v německé spolkové zemi Bádensko-Württembersko nedaleko švýcarských a francouzských hranic. Ve městě žije 229 144 obyvatel (z toho prý přes 30000 studentů) a řadí se tak mezi ta větší města v Německu. Moji rodnou hroudu mi připomíná tramvajemi, klasickou německou architekturou (ale autentičnější :P) a blízkostí hor. Do Černého lesa (Schwarzwaldu) je to, co by kamenem dohodil a určitě tam povedou moje kroky velmi brzo. Prozatím jsem se spokojila s dvěma výpravami do přilehlých lesů a výstupem na Schlossberg (Zámecký vrch), který se tyčí přímo nad městem.
Před odjezdem mě mnoho lidí, kteří Freiburg navštívili, varovalo, že se mi tu bude líbit. Měli pravdu. Je to velmi příjemné univerzitní město, s dlouhou historií (založeno v 12. století). Všichni a všude tu jezdí na kole a řidiči aut jsou k nim ohleduplní. Je tu krásný vzduch, protože ho několikrát denně pročistí krátký déšť. Vážení, je tu ale hrozné ticho! Trochu asijského šrumce by mu neuškodilo. Sympatická je také snaha o ochranu životního prostředí – recykluje se všechno, „dokonce i ….“ jak by řekl(y) klasik. Zahrádky jsou upravené, zarostlé zelení a květinami, v botanické, kterou mám kousíček, jsou staré sekvoje a bůhví co ještě, na stromech v ulicích jsou připevněné ptačí budky …

Snažím se sama učit německy, ale žádná sláva to není. Sice jsem podle aplikace Duolingo z 27% fluent a měla bych ovládat přítomný čas, přivlastňovací zájmena, členy, flirtování a mnohé další, ale v praxi zatím moc úspěšná nejsem. S překladačem se mi podařilo online objednat SIM kartu, lítačku a pokusila jsem se také o založení bankovního účtu. Tady jsem pohořela až v momentě, kdy jsem skypovala s německou úřednicí. Nefungoval mi mikrofon, takže jsem jí nemohla sdělit, že jí nerozumím a okno s jejím odhodlaným výrazem jsem musela s omluvným posunkem a trapným pocitem zavřít.

Uzavírám také dnešní článek a přidávám pár fotografií pro ilustraci. Více najdete v albu na rajčeti – kde jinde? Zůstávám věrná. 

Všechno v němčině. Můj nejlepší přítel je v posledních dnech Gůgl translator.

Nad městem se tyčí Schlossburg s rozhlednou, která je z neznámých důvodů uzavřená

lesy, lesy!

výhled z okna láká ven

Dóm Panny Marie - katedrála, která je větší, než sv. Vít

moje univerzita

oblíbená večeře

Ve Freiburgu působilo mnoho filosofů. Tak třeba v tomto domě dožíval Edmund Husserl, učitel Heideggera.