Tibet II. - Zpátky do „Tibetu“

Jak bylo vysvětleno v článku předešlém, nebylo nám umožněno logicky pokračovat v cestě po Tibetské náhorní plošině ze Lhasy a musely jsme se tedy letecky vrátit do Chengdu, což mělo i své výhody. Mohly jsme si nechat vybavení na trek v Chengdu a nemusely se s ním tahat na výlet do Lhasy, taky jsme se večer ještě mohly potkat s Yulongem, který nám mezitím sehnal lístky na autobus do Kangdingu, který nám odjížděl druhý den brzy ráno a zároveň jsme využily příležitost a uschovaly jsme si u něj věci, které jsme si nechtěly brát s sebou na trek.

Cesta do Kangdingu dlouhá, kdo ji nezná, ten je … rád. Autobus má sice podle „jízdního řádu“ jet pouze 8 hodin, většinou ale na horských silnicích nabere několikahodinové zpoždění. Věra alespoň stihla přečíst celých 7 let v Tibetu a já si vybít celou baterku v mobilu.

Do Kangdingu jsme dojely večer, ubytovaly se v rezervovaném hostelu a vyrazily hledat internet, protože ten v hostelu zrovna nefrčel, abychom stáhly nějaké podrobnější mapy oblasti a další informace o vybraném treku. Až napotřetí se nám podařilo přesvědčit obsluhu internetové kavárny, aby nám (jakožto cizincům, kteří nemají čínské ID) propůjčila na půl hodinky počítač. Ani tady internet moc nefrčel, ale alespoň něco se nám (s pomocí proxi prográmku nabourávající čínskou firewall na flashce, bez kterého neudělám ani krok) podařilo postahovat pár užitečných informací a map. Za odměnu jsme zašly na pořádnou čínskou večeři.

Odjezd z Kangdingu jsme si zamluvily předešlého dne. Chtěly jsme až do Maniganga, ještě asi dvě hodiny jízdy od Ganzi (Kardze). No, zkrátka se tam jede celý den. Ráno si nás opět (minule se mi to tu stalo také, ale teď jsme na ně alespoň byly 4) taxikáři přehazovaly jak horké brambory a po asi hodinovém čekání a dohadování jsme konečně odjížděly touženým směrem. Když jsme projížděly kolem Tagongu, nešlo si nevšimnout ohromného tábořiště čínské lidové armády, které vyrostlo na loukách za vesnicí. Nechyběly ani tanky jako demonstrace čínské moci. Je období koních festivalů a oslav dalajlamových narozeniny (6. 7. slavil 70 let) a toto je jen jedno z opatření, jak držet Tibeťany zkrátka. Dalším opatřením bylo omezení telefonického signálu. Už od Kangdingu nám nešly posílat SMSky a pořád jsme nechápaly proč. Internet byl taky blokovaný, na to jsme ale ještě neměly šanci přijít.

Náš taxikář byl celkem sympatický mladý Tibeťan s pohodlným autem. Cestou nám pouštěl tibetskou hudbu a kolem oběda zastavil na pálivé nudle ve svém rodném Ludingu taky nám pomohl koupit benzín do vařiče, protože v Kangdingu na benzínce nám ho odmítli prodat oproti aktuální vyhlášce omezující prodej benzínu do nádob, aby se lidé nesebeupalovali.

Čekalo nás asi 500 km na trase Kangding – Dagong – Luding – Garze – Manigango.

Vážení! Tohle je asi ta nejkrásnější silnice, po které jsem kdy v životě jela! Dechberoucí výhledy a nádherný hladký asfalt – to se musí Číňanům nechat. Není divu, že je tahle trasa oblíbená mezi čínskými cyklisty. Cesta propojuje vesnice a městečka mezi nádhernými horami, po kterých se ještě nedávno jezdilo po prašné cestě a vše trvalo několikanásobně déle. Sem tam uprostřed asfaltu odpočívá jak či jiný kus dobytka. Neví, že i jemu právě tahle silnice změní život. Super rychlá výstavba komunikací má jako vše svou světlou i stinnou stránku. O tom ale jindy …

 Inu dojeli jsme do Garze a tady se náš sympatický taxikář proměnil na normálního obchodníka. Řekl si o peníze a nechal nás přesednout si do dvou minivanů pochybného původu a odjel. Asi jsem byla moc sluníčková a zapomněla jsem tvrdě vyjednávat a stát si za tím, že chceme dovézt až do Maniganga, na čemž jsme se původně domluvili. Není divu, že se mu nechtělo jet dál, jak jsme měly brzy zjistit. Nový asfalt končil kousek za Garze a my se kodrcali v narvaném minivanu 70 kilometrový úsek asi hodinu a půl navíc rozdělené ve dvou vozech, bez spojení, protože signál tu, jak jsem už uvedla, nebyl.

Nakonec ale vše dobře dopadlo a všechny jsme se opět setkaly s holkama, které jely rychleji, v Manigangu. Hurá!

Maniango nevypadalo vůbec přívětivě. Vesnice táhnoucí se podél prašné cesty, na jejímž okraji vyrostla nevábná čínská továrna. Okamžitě jsme středem pozornosti místních podnikavců, kteří nás tlačí do svých vozů a nabízí své služby. Nejdřív odmítáme, ale nakonec se necháváme svézt k jezeru za městem, kde jsme plánovaly kempovat a protože už se stmívalo, nechtěly jsme ztrácet čas. Konečně stavíme stany na místě mezi pletivem – alespoň jsme pomyslně chráněné proti případným útokům psí smečky J. Přijíždí místní omladina i stařešina okouknout naši výbavu a zjistit, co tu chceme. Když konečně odjíždí, pojídám kus sýra s chlebem a v tom přichází místní správcová a chce po nás zaplatit za stany a za osoby. Nelíbí se nám, že nás nikdo neinformoval předem, nehledě na to, že tu není žádná cedule a paní taky nemá žádné potvrzení. To by si tu mohl vybírat kdokoliv. Stany už máme postavené a paní je nesmlouvavá. Vzdáváme se a platíme, co musíme. Zalézám do spacáku trochu naštvaná, protože to už je podruhé, co se cítím natáhnutá v jednom dni a vzhledem k tomu, že komunikace je na mně, mám vůči holkám trochu výčitky svědomí.

tady nám konečně prodali benzín do vařiče

Ale to ráno! To probuzení bych vám přála. Pohled na zasněžený vrcholek osmitisícovou … zelené pláně, na kterých se pasou koně … To stálo za víc, než pitomých 80 juanů, co jsme musely zaplatit!

A tak jsme zaplatily i vstupné k jezeru Yulin Latso, abychom se k němu mohly podívat, když už se sem trmácíme takovou dálku. Bereme s sebou vařič a müsli s mlékem, abychom si uvařily první snídani na Tibetské náhorní plošině. Není kam spěchat, stejně se musíme trochu aklimatizovat. Jezero je vážně jako z pohádky. Modrá obloha a křišťálově čistá voda působí jako balzám na duši. Tečí rozdělává vařič, pouští benzín a … láme kolečko. Zkoušíme ho všemožnými způsoby opravovat, ale po asi dvouhodinovém snažení to vzdáváme. Sbíráme v okolí klacíky – nutno podotknout, že je to nelehký úkol. Nacházíme se asi ve 3000 m. n. m. a dřevin tu je pomálu, nehledě na to, že všechno dřevo je vysbírané – a rozděláváme oheň. Ohříváme instantní mléko a přemýšlíme, co dál? Většina našich zásob je instantních, plánovaly jsme vařit 2x denně. Vracet se do Maniganga kupovat nový vařič nemá cenu – tam nebyly ani pořádné potraviny, natož outdoor obchod. Nejblíž je Garze nebo Derge, ale jistotu, že bychom uspěly tam, nemáme. A stopovat do obou měst a zpátky zabere minimálně další den času. Naštěstí jsme koupily v Kangdingu o jeden chléb (nedobrou bílou chlebovou placku) víc. No, vlastně nekoupily – byl nám vnucen opilým pánem, který když nás viděl, jak si chléb kupujeme, nejen, že nám ho zaplatil, ale koupil nám o jeden víc a chtěl se asi kamarádit víc. My ale vzaly chleba a roha. Jak jsme nyní byly opilcovi z Kangdingu vděčné.

Rozhodování to nebylo lehké, ale někde jsme četly, že budeme procházet kolem spousty nomádských osad a u místních lze koupit jačí jogurt. Rozhodnutí padlo. Jdeme a nějak bude. V nejhorším zhubneme, no…

nejkrásnější probuzení, odměna za dvoudenní strastiplnou cestu

Yulin Latso

Tibet: část první

Tibet, sen asi každého cestovatele a dobrodruha, země divoká, drsná, mystická, odříznutá od okolního světa a zároveň podstupující modernizaci, o kterou se nikoho neprosila. Tak sem jsem se chtěla podívat už … od té doby, co jsem to tajemné a mag(net)ické slovo „Tibet“ poprvé uslyšela. Nedokážu popsat ten správný pocit, který mě ovládá při pouhém pomyšlení na NĚJ, na Tibet … Lze se zamilovat do země? do místa?

Kde se vlastně Tibet nachází? A dá se do něj svobodně cestovat? To jsou otázky, na které není tak úplně snadné odpovědět. Tibet není samostatný stát. Existuje tzv. Tibetská autonomní oblast (TAO) o rozloze 1 228 400 km² v rámci Čínské lidové republiky. Tibetská autonomní oblast byla vyhlášena v roce 1965, kdy byly původní historické oblasti Tibetu (Amdo, Kham a Ü-cang) přerozděleny do TAO (větší polovina původního území) a přilehlých provincií ČLR – Sečuánu, Čching-chaje, Kan-su, Sin-ťiangu. Nicméně mezi Tibeťany i v západní literatuře se běžně používají původní označení tibetských oblastí. Tibeťané žijí i za hranicemi, a to v severní Indii, Bhútánu a Nepálu.

Cesta do Tibetu tak většinou znamená cestu do Číny, k čemuž (jakožto turista z Evropy či USA) potřebujete čínská víza, která se (v současnosti) vydávají maximálně na jeden měsíc. Pokud chcete navštívit oblasti na území TAO, znamená to pro vás, že si musíte sehnat cestovní agenturu, která má licenci a nechat si od ní zařídit permit, sehnat průvodce, zajistit ubytování. Pokud se rozhodnete, že chcete jet nejvýše položenou železnicí na světě (spojující Lhasu s čínskými provinciemi), musíte si lístky koupit přes registrovanou čínskou cestovní kancelář a koupit si od ní rovnou celý zájezd. Jak asi tušíte, tuto možnost jsme si nevybraly. Chcete-li jet po zemi, máte smůlu. Autobusem, autem, nedej bože stopem, pěšky nebo na kole, vás tam nepustí. Na všech silnicích vedoucích do TAO jsou kontrolní místa (check pointy) a bílá tvář se v davu neschová (ne, že by tam byly tlačící se davy). Takto si stěžovat na šikanu ze strany čínských úřadů bych mohla donekonečna, a také jsem to dělala až do té doby, než jsem zjistila, že stejná, ne-li mnohem přísnější pravidla se vztahují na samotné Tibeťany. Ano, i oni – přestože jsou občany ČLR - musí mít vystavený permit pro vycestování z/do TAO a do některých oblastí v rámci TAO. Například, máte-li tzv. chu-kchou 户口 (registrovaný pobyt) ve Lhase a jste-li Tibeťan, musíte si zažádat o speciální povolení, chcete-li se vydat do jiné oblasti TAO a i mimo TAO – do jiných čínských provincií. Například jeden Tibeťan, se kterým jsme se seznámili, pracuje ve Lhase a má tam i trvalý pobyt, musí pokaždé žádat příslušné úřady o povolení, aby mohl jet navštívit svou manželku s dětmi, kteří žijí ve vzdáleném okrese, odkud on sám pochází.

Tibeťané žijící na území TAO se tedy nemůžou svobodně pohybovat po jiných čínských provinciích a je pro ně nesmírně obtížné získat cestovní pas. Toto pravidlo však neplatí pro etnické Číňany, kteří jsou tak jediní, kdo se může pohybovat po Tibetu zcela svobodně.

Lhasu, hlavní město Tibetu, jsme chtěly vidět za každou cenu, takže jsme po neúspěšných pokusech dostat se do TAO po zemi, zvolily cestu leteckou, čímž se nám výlet sice výrazně prodražil, na druhou stranu jsme ale ušetřily několik dní času jinak strávených ve vlaku.

Členky expedice

Asi bych měla představit všechny členky letošní expedice, protože kromě toho, že si to zaslouží, tak taky proto, že pak pochopíte, proč pořád píšu ve shodě podmětu s přísudkem to ypsilon.

Efí
odbornice přes náboženství. Kromě toho, že se vyzná v těch všech bůžcích a klášterních záležitostech, tak to taky umí s mapou a se sirkama.

Věra

ségra Efí, biolog a klaun expedice. Podle počtu obratlů pozná, co za kostru zvířete před vámi leží, přebornice na stopování.

Veru

odbornice na zdravou stravu a provianťák s batohem, jehož obsah je vždy připraven na vše. Se svým pozitivním přístupem spolu s Věrou tvořily nepřekonatelné stopující duo.

Zuza

ta, co to vládne čínskými znaky, objednává jídlo a vyříkává si to s čínskými úřady.

Zleva: Zuza, Veru, Efí, Věra

Lhasa

Když jsme začínaly s Efí plánovat cestu do Tibetu, bylo nám jasné, že se chceme za každou cenu podívat do Lhasy. Nespatřit Potalu, nemůžu s klidem opustit tento svět. Obávám se, že nespatřit ji ještě alespoň jednou, nemohu opustit tento svět, ale to bych předbíhala…

Postupně jsme tedy sbíraly informace o všech nutných byrokratických záležitostech a shodou okolností jsme se spřátelila s Paulem, americkým spolužákem, který v 90. letech žil v Tibetu, kde učil angličtinu a jen tak mimochodem tam vychoval své dvě dcery. Tiše jim závidím dětství strávené na střeše světa. Ne - nahlas jim závidím. Nyní však žádný cizinec snad s výjimkami těch sedmi lidí, kteří se do Tibetu přiženili, či přivdaly, v Tibetu žít nesmí. Takže i Paul přesídlil do Chengdu, kde pokračuje v učení angličtiny. „Proč Chengdu?“, ptala jsem se ho jednou při hodině konverzace. „Aby byl co nejblíž Tibetu“ zněla samozřejmá odpověď. Ano, LZE se zamilovat do země.

Od Paula jsem dostala kontakt na jeho dobrého přítele Chambu, tibetského majitele hostelu a cestovní agentury, která slibuje, že turistům ukáže Tibet takový, jaký opravdu je. Přes počáteční nedůvěru, musím říct, že jsme byly s jejich službami naprosto spokojené a můžu Chambu s klidným svědomím vřele doporučit (pro případné zájemce je odkaz zde: Pure Tibet).

…

Po dvou hodinách letu z Chengdu přistáváme na letiště u Lhasy, kde nás v černých brýlích a s cedulí s nápisem Zuzana čeká průvodce Lobsang. Vítá nás klasicky – bílou šálou khatagem, nakládá do vozu a veze do hodinu vzdálené Lhasy, která se nachází v jiném údolí, než letiště.

Zatím nám není blbě. Lhasa leží v nadmořské výšce 3595 m., na což naše na nížinu zvyklá těla nebyla připravená a očekávaly jsme problémy. V hostelu jsme se konečně potkaly s Chambou a bylo nám důrazně doporučeno nepřehánět to s fyzickou aktivitou a hodně pít. První den v takové nadmořské výšce se musí odpočívat. Daly jsme si tedy šlofíka, ale odpoledne jsme měly již domluvený sraz s Yeshim, Tibeťanem, který sice žije v Čechách, ale náhodou byl zrovna ve Lhase. O tom jsme ale Lobsangovi ani Chambovi pro jistotu neříkaly…

To, že jsme Yeshiho poznaly, bylo velké štěstí. Kromě toho, že nás spolu s mladším bratránkem, který (kromě Hello) neuměl ani slovo anglicky, protáhl už první den po Lhase, vzal na dobré jídlo, tak taky naprosto otevřeně mluvil úplně o všem, na co jsme se zeptaly a i o tom, na co jsme se neptaly. Tak například nás velice zaujalo a pobavilo, že na světě existují lidé staří zhruba jako my, kteří nevědí, kdy se narodili. Teda vlastně jsou si docela jistí, že to bylo úterý… Nebo: když dostanete od čínské policie pozvání na čaj, věřte tomu, že čaj se pít nebude. Většinou vás zavřou do hotelového pokoje a dost nevybíravými způsoby se vás vyptávají, třeba i na to, co je to ten Youtube a jak funguje. … Když jsem se bratránka ptala na poměry na čínských středních školách, dozvěděla jsem se, že tibetští a ujgurští studenti žijí v oddělených budovách od etnických Číňanů. „Proč?“ ptala jsem se. „Protože bysme je mlátili.“ zněla naprosto samozřejmá odpověď. „Aha, a vy je opravdu mlátíte?“ zněla moje další otázka. „Jo.“ zněla ještě samozřejmější odpověď a následoval popis toho, jak jsou čínští kluci prťaví a slabí. Tibeťané jsou opravdu vzrůstem vysocí a silní, zkrátka pořádní chlapi a v očích mají takou zvláštní divokost. Být Číňan, tak se jich asi taky bojím. Snad proto se jezdí do Tibetu organizovaně ve velkých skupinách. Tibeťané navíc - protože žijí v takové nadmořské výšce - mají mnohem lepší fyzickou kondici a kvůli nízké hladině bílých krvinek jsou vyřazováni z různých mezinárodních sportovních soutěží, protože to je považováno za doping.

Bylo to právě za doprovodu kluků, kdy jsme poprvé spatřily Potalu, zimní sídlo dalajlámy a obešli ji spolu s davy věřících po směru hodinových ručiček, tedy vykonali tzv. koru[i]. Na bílý palác tyčící se proti modré obloze nad městem se zkrátka nelze vynadívat. A to i přes to, že je před ním vystavěné ošklivé betonové náměstí s monumentem oslavujícím „mírové osvobození Tibetu“ (tedy okupaci z roku 1950), obehnané plotem a checkpointy (co kdyby někdo chtěl na náměstí uspořádat piknik, ohýnek nebo demonstraci?), netyčí se nad ním osmitisícové vrcholy a neodráží se na hladině obrovského azurového jezera, jak je tomu na všech pohledech, které tu můžete koupit. Ta stavba je prostě okouzlující, přímo magnetická, dechvyrážející…

Do Potaly jsme měly namířeno hned druhý den našeho pobytu. Lístky na jméno se rezervují s 24 hodinovým předstihem. Noc před návštěvou Potaly byla ale jedna z nejhorších v mém životě. Výškovka na sebe nenechala dlouho čekat a já omdlévala na trase mezi záchodovou mísou a postelí. To pivo, čang [ii] a několikakilometrovou procházku jsme si asi mohly první den odpustit. Největší strach jsem ale měla z toho, že nebudu moct palác navštívit. Nakonec síla vůle zvítězila a do odpoledne, kdy jsme vyráželi, se mi udělalo „dobře“ natolik, že mě alespoň nesly nohy. Čekání v dlouhé frontě na vstup na slunku bez kousku stínu, šplhání do prudkých schodů, informace, že zahraniční studenti tu nejsou vítání, časový limit [iii] na „proběhnutí“ palácem, tak to mi nepřidalo a bohužel mám tak Lobsangův výklad dost zamlžený. Ten pocit, když se chcete na něco zeptat, ale je vám tak slabo, že nemůžete, tak ten jsem dosud nikdy nepoznala. Jinak je ale Potala tibetské „must see“ číslo jedna. Zimní palác dalajlamy nechal v 17. století vystavět velký Pátý dalajlama na místě paláce krále Songtsan Gampy. Má dvě části – červenou, pro rituální potřeby a bílou, kde sídlil kašag, tibetská vláda. Uvnitř jsou obrovské, zlatem a vším možným zdobené nádherné stúpy s mumifikovanými těly většiny zesnulých dalajlámů. Během kulturní revoluce byla Potala uchráněna běsnění rudých gard jen díky osobnímu rozkazu samotného premiéra Čou En-laje (Zhou Enlai).

Po prohlídce Potaly a přestávce na oběd jsme navštívili nejvýznamnější náboženský komplex tibetského buddhismu, klášter Džókhang (Jokhang), nacházející se na místě, kde bylo podle pověsti dříve jezero. Příběhů a legend o tom, jak a proč bylo jezero vysušeno, se liší. Každopádně byl ale klášter vystavěn pro sošku Buddhy, kterou s sebou z Nepálu přivezla princezna, jedna z manželek krále Songtsan Gampy. Později byla ale vyměněna za sošku Buddhy, kterou s sebou do Tibetu přivezla druhá Songtsanova manželka, čínská princezna. Klášter je proto netradičně orientovaný na západ, směrem k nepálským hranicím.

Třetí den ve Lhase jsme navštívili letní palác dalajlamy, Norbulingku a klášter Sera. Nejdřív jsme se ale zašly podívat do muzea Tibetu, o kterém jsme byly dopředu varované, že je to muzeum čínské propagandy, což nepochybně je, ale také tam je spousta krásných exponátů jako thangky (tibetské nástěnné malby s buddhistickou tématikou), ukázky tradičních tibetských oděvů, šperků, hudební nástroje … U jedné vitríny jsem zaslechla čínského turistu, jak zamyšleně jakoby pro sebe říká: “藏文化就是 … 很不一样。“ volně přeloženo: „Ta tibetská kultura je vážně … hodně jiná.“

Norbulingku nechal vystavět až 7. dalajlama jako své letní sídlo a potom ji každý další dalajlama upravoval a přistavoval si vlastní palác. Rakušan Harrer, který ve Lhase žil několik let, tu pro 14. dalajlamu vystavěl dokonce kino, jak jsme se dočetly v Sedmi letech v Tibetu. Samotný 14. dalajlama na Norbulingku vzpomíná velmi pozitivně – podle vlastních slov zde pobýval mnohem raději, než v Potale. A není divu. Norbulingka je světlejší, obklopená zahradami a jezírky, dalajláma tu také měl menší ZOO.

Klášter Sera, který jsme navštívili odpoledne, se nachází na severovýchodě od města. Dřív tu žilo na 7000 mnichů, ale dnes jich tu je pouhých 300. Na nádvoří se každé odpoledne odehrávají filosoficko-náboženské debaty, v nichž si mniši tříbí principy logické argumentace. Je to dnes ale spíš podívaná pro turisty, protože Sera je oficiálně jediný klášter, kde jsou tyto debaty povoleny vládou. Číňané se snad bojí kritiky a příležitosti povolit lidem svobodně rozvíjet myšlenky na veřejnosti. Mniši ze Sery jsou ale opravdu odborníky. Lobsang to komentoval slovy: „Never argue with a monk, never run into a wall.“ „Nikdy se nehádej s mnichem, nikdy nevyrážej hlavou proti zdi.“ Na nádvoří tedy sedí mniši v hloučcích, jeden stojí, mává růžencem a při položení otázky jakoby nadskočí a tleskne směrem k protějšku, který musí pohotově odpovědět. Je to vážně zajímavá a vlastně dost vtipná podívaná. Než to složitě popisovat, podívejte se na video, které pořídila Efí (viz. VIDEO).

Večer jsme Lobsanga vyměnily za naše dva milé průvodce z prvního dne a zašli jsme společně na večeři, kde jsme poprvé okusily campu. O té ještě bude řeč. Bohužel. O campě, uplácané směsi mouky, másla a slaného čaje s jačím mlékem, se říká, že jen Tibeťan jí dokáže jíst k snídani, obědu i večeři a stále se těšit na další jídlo. Mnohem víc nám chutnalo tibetské pivo a debaty o životě cizinců v Tibetu a Tibeťanů v Čechách. Dozvěděly jsme se tak, že v Tibetu žije jen sedm smíšených párů a že manželka Yeshiho nemá mužovo příjmení, protože on sám žádné nemá. Taxikáře, který nás po půlnoci vezl na hotel a do vysílačky hlásil něco o opilých cizinkách, jsme vyvedly z míry plynulou odpovědí v čínštině, když do vysílačky hlásil, že vůbec neví, odkud můžeme být … a smály jsme se tomu po zbytek jízdy.

Poslední den ve Lhase nás Chamba pozval na snídani v hostelu, vyrovnaly jsme účty a rozloučily se. Champa je vážně moc prima chlapík. Čekal nás poslední lhasský výlet, tentokrát do kláštera Däpung (Drepung), sídla sekty Gelugpa z 15. století. Kdysi v něm žilo na 15000 mnichů. Dnes? asi 300-400. Taky na nás působil dost prázdně. V největší klášterní kuchyni se nevaří a cely zejí prázdnotou. Dojem na nás ale udělaly rozměry obrovské thangky, která se vytahuje jen jednou za rok, a během náboženských slavností zdobí po několik hodin zdi kláštera.

Odpoledne, před odjezdem na letiště, jsme urychleně nakoupily posledních pár suvenýrů, poslední pohled na bílé zdi Potaly. Sbohem! Však my se vrátíme. Třeba budeš jednou k cizincům vstřícnější. 

Konec první části.

---

[i]Kora je kombinace poutní náboženské cesty a meditace. Je to jakási okružní cesta kolem posvátných míst. Tibeťané obcházejí skoro všechno od malých stúp, modlitebních zídek, přes klášterní komplexy po celé posvátné hory – taková cesta se vám pak může pěkně protáhnout. Koru můžete vykonávat různými způsoby: pěšky s roztočeným modlitebním mlýnkem v ruce, nebo plazivým způsobem, kdy se okolo posvátného objektu pohybujete z lehu na břiše přes ruce do stoje a posouváte se dál právě jen o délku svého těla.

[ii] Čang je tibetský alkoholický kvašený nápoj, který se vyrábí z ječmene, prosa, nebo rýže.

[iii] návštěvníci mají na projití paláce 45 minut ani o minutu víc. Průvodce, který je za dodržení limitu na prohlídku paláce zodpovědný, naskenuje u vstupu svoje ID. Těžko říct, co by se stalo, kdybychom se zdrželi, ale my jsme nepřijely vyhledávat problémy…

Tibet: bude promítání

Pravidelný čtenář si už asi říká, kam zmizel článek o Tibetu? Nezmizel. Nebyl totiž ještě publikován (a hlavně dopsán). Už jsem obdržela dotazy po fotkách a článku o naší tibetské cestě a vězte, že na něm pracuji. Materiálu na zpracování mám ale v hlavě a deníčku mnoho a bude to ještě chvilku trvat. Rozhodně tu nebude dřív, než proběhne poslední promítání, na které bych ty, které to zajímá, chtěla pozvat.
Promítání proběhne ve čtvrtek 9. října v Praze a tentokrát se ho zúčastníme v úplné sestavě. Místo ještě upřesním. Pro další informace sledujte událost na FB: https://www.facebook.com/events/921532987861587/?ref_dashboard_filter=upcoming
Tak na viděnou v Praze, tedy Demo!

Národní park Jiuzhaigou

Už je to chvíle, co jsem zveřejnila fotky z národního parku Jiuzhaigou, ale protože zkouškový týden není radno podceňovat, zvlášť pokud i normálně máte pocit, že zaostáváte (zejména za japonskými a korejskými spolužáky), dostala jsem se ke shrnutí zážitků z takzvaného ráje až nyní.

Národní park Jiuzhaigou 九寨沟 (Ťiou čaj-kou, Údolí devíti vesnic) není od Chengdu daleko, alespoň vzdušnou čarou ne. Abyste se sem dostali, musíte ale přežít 8 (a více) hodinovou jízdu autobusem přes den, protože v noci autobusy z bezpečnostních důvodů nejezdí. Přišlo mi to jako kojotina, ale brzy jsem měla pochopit, proč.

Nepodcenila jsem tedy přípravu a z Halloweenské oslavy den před odjezdem jsem nikterak nespěchala. To aby se mi v autobuse dobře spalo. Z únavy mě probrala kontrola lístků, kdy jsem zjistila, že se mi ho podařilo během chvíle nepozornosti ztratit. Myslela jsem si, že je to formalitka – vždyť mi ho před nástupem kontrolovalo několik kontrolorů včetně řidiče, ale to jsem se samozřejmě mýlila. Autobus kvůli mně nemohl vyjet z nádraží. Achjo. Rázem byli všichni cestující na nohou a hledali pod sedačkama a v uličce až se ho někomu podařilo najít... No jo, zase ti hloupí cizinci J.

Cestu jsem prospala a večer jsem dorazila do turistického městečka rozkládajícího se u vstupu do parku, našla ubytování ve vychlazeném hostelu, kterému na zbytek večera vypadl proud, a pokračovala ve spánku, abych byla druhý den čerstvá už od brzkého rána.

Fotky jste už asi většinou viděli (zde), a tak využiju příležitosti a pokusím se shrnout poznatky z čínských národních parků obecně.

1)      Čínské národní parky (ty velké a známé) se rozkládají na místech s naprosto úžasnou scenérií a přírodou. Bohužel z ní zůstane jen ta krásná skořápka. O divoké přírodě si nechte zdát. Vždy se na takových místech nechávám unášet představou, jak to asi vypadalo před tím, než tam najely buldozery a vystavěly hladké asfaltky, chodníky, toalety, odpočívadla, občerstvovací stanice, parkoviště, obchody se suvenýry, obchody bez suvenýrů …

2)      Do čínského národního parku se platí vstupné, a to vysoké, velmi vysoké vstupné.

3)      Odpadkové koše na směsný a „recyklovatelný“ odpad jsou co každých 20 metrů (časté asi jako turistické značky v ČR – dohlídnete od jednoho k druhému), ale běžný čínský turista dělá jako by tam nebyly. Proto národní park zaměstnává velké množství sběračů odpadků, kteří znásobují už tak velký počet lidí.

4)      Národní park je protkán silnicemi a chodníky. Po silnicích proudí jeden autobus za druhým, na který stačí jen mávnout, nastoupit a svézt se k dalšímu "fotogenickému" místu.

5)      Ticho a klid? Vtip. Kromě toho, že jsou po parku instalované bedýnky (většinou šikovně zamaskované ve tvaru nějakého zvířete – ne opravdu od živého k nerozeznání :-D ), které vás informují o slevách na suvenýrech, pravidlech chování v parku atd., tak čínský turista rád huláká. Jen tak. Ze srandy. A většinou se najde nějaký další, který mu jakoby ozvěnou odpoví. A to je pak teprve veselo. Odsud asi pochází „hulákat jak na lesy“…

6)      Mimo hlavní body („points of interest“) označené na mapě, kde se skrz davy skoro nedá projít, zas tolik lidí nepotkáte. Proto je nutno a vřele doporučuji vybírat si co možná nejdelší a nejnáročnější cestu, protože park bývá většinou zajímavý a nádherný všude.

7)      Vztah k rostlinám v národním parku se od jiných míst liší. Alespoň já mám ten pocit, že běžně se k přírodě chovají podle pravidla „využít, vyčerpat, zahodit“, v národním parku zase trochu přehánějí limity kácení.( Jakože, když u tam tu širokou asfaltku pro autobusy a chodníčky musí mít, proč nevykácejí těch několik stromků, které jim rostou uprostřed?)

No a co Jiuzhaigou?

Jiuzhaigou, národní park pod ochranou UNESCO, se rozkládá ve dvou údolích ve tvaru písmene Y původně obydlených Tibeťany. Řeka ledovcového původu, která jím protéká, vytvořila na mnoha místech vodopády neuvěřitelně krásná jezera s průzračnou vodou a odstíny modré, které si ani nelze představit. Jako ve snu. Vybrala jsem si navíc jedno z nejkrásnějších období k návštěvě, kdy se k těm všem odstínům modré vody přidávají ještě podzimně zbarvené stromy a do toho bílý sníh. Takovou barevnou paletu jsem v životě neviděla. Od úsvitu do západu slunce jsem byla na nohou a tak jsem ho skoro celý prošla pěšky, fotila a fotila, neodpočívala, lačná, co bude za dalším rohem.

Na večer se ke mně přidala čínská turistka z Guangzhou, která tu taky cestovala sama a posledních 5 km jsem (už skoro po tmě) šly spolu. Bylo po odjezdu posledního autobusu, takže park se vyprázdnil a my samy scházely dolů údolím, sdílely zážitky, názory a dojmy. Milé.

Ráno jsem nasedla do prvního autobusu směr Chengdu, který odjížděl už v 6 ráno, protože jsem věděla, že později by mohla být někde po cestě zácpa. Moje předtucha byla správná. Už za hodinu jsme stáli v zasněženém kopci. Většina čínských řidičů neumí na sněhu jezdit, a tak byli zaskočeni bíle pokrytou silnicí. Někteří nasazovali řetězy a ti ostatní prostě zastavili, vyskákali z vozů a začali se v té bílé mokré sra… fotit. Byla jsem asi jediná, kdo z té náhlé sněhové nadílky neměl radost. Cestou jsme kvůli dopravní nehodě stáli v zácpě ještě jednou.

A já seděla hned za řidičem. Luxusní výhled, nohy na pomyslných brzdách, smrt ve vočích. Za 10 hodin v autobuse jsem musela zestárnout nejmíň o 10 let.

Mám-li svůj výlet shrnout, stálo to za tu únavu, 2 dny strávené v autobuse i fakt, že za vstup, dopravu a ubytování jsem utratila velkou část stipendia, a tak jsem následujících deset dní žila jak poustevník. Asociálně a na instantních nudlích a jídle z menzy. 

Tibet: část druhá

Tak v prvé řadě se omlouvám za délku příspěvků a doufám, že vás moc neubíjí to číst.

Kde že jsem to skončila? Jo, v tibetském stanu někde uprostřed plání po noci plné hrůzy a pošťuchování dobytkem ... jednom z nejlepších zážitků z celé cesty.

Ráno, po té, co jsem byla občerstvena (obsnídána J ) tsampou (mouka + cukr + máslo – rozdrobit, zalít horkým čajem a míchat), jogurtem z jačího mléka a čajem, jsem se rozloučila a protože napadl sníh, schoval cesty a já nebyla dostatečně na sníh vybavená, neodvažovala jsem se dál údolím nahoru, ale rozhodla jsem se vrátit do Tagongu. Jak jsem ale sestupovala, začalo mi to být líto. Nechtělo se mi zpátky do města. A tak jsem odbočila do „random“ údolíčka a vyškrábala se na hřeben a na nějaký „random“ vrchol. Cestou jsme potkávala jen jaky, spousty jaků.

Kolem poledne jsem dorazila zpět do Tagongu, navštívila zlatý klášter a vrátila se do Khampa café, abych si domluvila další homestay. Nechala jsem si tam věci a jen s foťákem se vydala k tři hodiny vzdálenému ženskému klášteru.

Někde tam uprostřed plání jsem pocítila strašně intenzivní pocit štěstí a radosti. Chtělo se mi běžet, křičet, zpívat, tančit a skákat zároveň. Bylo krásně, kolem mě jen hory, jaci, krásné výhledy a pár tibetských stanů.

Zlaté střechy kláštera byly vidět už z dálky. Vypadal jako by byl na dosah ruky. Tak ale vypadal ještě další dvě hodiny. Postupně jsem rozpoznávala červené postavy postávající před branou do kláštera. To mniši jen tak zevlili, poslouchali hudbu, jezdili na skateboardu a na motorce … Pohoda. Počkat. Něco tu nesedí, že? Mniši? Neměl to být ženský klášter?

Uvnitř jsem potkala další 3 cestovatelky z Chengdu, se kterými jsem se seznámila už předchozího dne u Angely. Shodly jsme se, že zpátky zkusíme něco stopnout, protože je to fakt docela daleko a už jsme byly všechny unavené nehledě na to, že se připozdívalo. Ale jako na potvoru zrovna nic nejelo, a tak jsme se vydaly do přilehlé vesničky, mezi níž a klášterem proudily skupinky mnichů. Domky vestavěné do svahu, všechny v podobném stylu (taková tibetská verze roubenek). Tady už poměr mnišek výrazně vzrostl. A tak jsme došly k obrovské Mani zdi, kterou obcházely početné davy věřících. Wow! Kde se tu vzalo najednou tolik lidí? Někteří z nich se plazili po zemi. A nikdo na nás nekoukal nepřátelsky nebo divně. Tak teprve teď jsme dorazily k onomu ženskému klášteru, který jsme si původně spletly s jakousi školou (ona budova se zlatými střechami). Ještě, že jsme nic nestoply!

Nějaké špinavé dítko s červenými tvářemi jsem obdarovala obrázkem a najednou jsem jich kolem sebe měla slušný hrozen, a tak jsme vyprázdnila kapsy a rozdala jejich obsah. Bohužel se na všechny nedostalo. To už na nás ale čekal řidič – první, kterého jsme zastavily, aby nás odvezl zpět do Tagongu.

Můj další homestay byl přímo v „centru“ Tagongu, protože jsem druhý den časně ráno chtěla vyrazit dál. Tentokrát jsem bydlela u rodiny jednoho ze zaměstnanců kavárny. Doma však byla jen jeho žena Sinlu, asi 5 letá dcerka a dědeček. Večer jsme strávili hraním karet (snažila jsem se je naučit něco na způsob větší bere, ale nevím, jestli to tak úplně pochopili J) a blbnutím s culíky, které se mi to škvrně pokoušelo učesat. Dost marně. Já jsem se zas pokusila o zaplétané copánky (taky dost marně).

Ráno jsem se snažila vyrazit brzo, abych se vyhnula jakýmkoliv dopravním komplikacím. O to víc mě naštvalo, když můj řidič ne a ne vyrazit (ano, situace se opakuje), a tak jsem po hodině čekání opět sesbírala svou batožinu a vyrazila na vlastní pěst. Stopla jsem první projíždějící auto mým směrem a už jsem se vezla.

Cesta z Tagongu do Danby je opravdu nádherná! A počasí přálo. Bože, všechna ta nádherná údolí a kopce! Jak se může koncentrovat tolik krásy na jednom místě? Čínská posádka vozu si mě hleděla jako oka v hlavě a tak, když jsme asi po třech hodinách dorazili do Danby, mě skoro nenechali vystoupit, že prý chtějí, abych s nimi šla na jídlo a 出去玩 („bavit se“). Musela jsem zdvořile odmítnout a poprosila jsem, aby mi zastavili u autobusového nádraží. Měla jsem dobrý důvod/výmluvu. Bála jsem se, že všechny lístky do Chengdu na druhý den budou brzy vyprodané.

Moje obavy byly oprávněné. A tak jsem si musela pobyt v Danbě o den prodloužit. Našla jsem hostel a v lobby se mě ujala skupinka španělsky mluvících studentů a jejich dvou čínských kamarádů/průvodců. Netrvalo to dlouho a už jsem se s nimi vezla do nedalekých tibetských vesniček. Počasí bylo opravdu nádherné a užili jsme si spoustu srandy s místníma děckama, která nás protáhla celou vesnicí a vzorně se o nás starala. Došlo i na tibetštinu, ochutnávání ovoce a soukromou prohlídku 600 let starého buddhistického chrámu.

Po návratu jsme spolu s novými přáteli společně povečeřeli a museli se rozloučit, protože oni byli ti šťastnější, kteří pořídili lístky do Chengdu včas.

Já se druhý den ráno vydala do další tibetské vesničky (Jiaju), ale byla jsem z ní docela zklamaná. Ne, že by nebyla nádherná, ale byla spíš potěmkinovského rázu. Vlastně to ani nebyla tak vesnice, jako skanzen. Všechno špígl-nýgl, dokonce i krávy jakoby se leskly a na každém rohu drahé ubytování a vystavěné platformy pro fotografování. Přesto tu nebylo moc turistů a užívala jsem si krásných výhledů, sluníčka, různorodých cestiček a chodníčků mezi domky a poli.

Protože jsem si neplánovaně prodloužila výlet o jeden den, potřebovala jsem se chvíli věnovat studiu, a tak jsem se jala hledat klidné místečko. Park, nebo snad venkovní čajovnu? Nic takového v Danbě však neexistuje. Začala jsem tedy instinktivně lézt do kopce směrem z města a zanedlouho jsem dorazila na jeden z vrcholků, kde stála osamělá stúpa s nádherným výhledem na město pode mnou. Nikde nikdo. Ideální prostředí. Začala jsem psát esej a učit se slovíčka. A za nedlouho zase jeden nezapomenutelný moment. Vyškrábal se sem taky stařík, který začal zpívat/předčítat modlitby (mantry?), zapálil vonné tyčinky a věnoval se nerušeně svým obřadům. Jen jsme se na sebe několikrát usmáli a dali si najevo, že jeden druhému nepřekážíme. Zpíval krásně a vytrvale ještě, když jsem odcházela.

No a dál už to jelo podle scénáře … návrat na hostel, ráno vstávačka v 5, v 6 odjezd autobusu, strastiplná 13 ti hodinová jízda po šílených cestách na sedačce, která nedržela polohu, takže se mnou neustále pérovala a já si připadala jak na 13 hodinové centrifuze, ale nakonec šťastný návrat do Chengdu a druhý den zase do školy …

Zbytek fotek jsem nahrála do stejného alba (začínají někde kolem čísla 115).

Tibet བོད་: část první

Víte jaké to je, když se plní sen? Já už jo.

Podívat se do Tibetu bylo mým snem už dávno a teď úplně nečekaně a neplánovaně jsem dostala příležitost do něj nakouknout. Abych to uvedla na pravou míru, mluvím-li o Tibetu, mám na mysli rozlehlé území ve střední Asii obývané Tibeťany, a to zdaleka neodpovídá pouze Tibetské autonomní oblasti spravované v rámci ČLR, ale zasahuje z velké části i do přilehlých provincií (Sečuán, Qinghai, Gansu, Xinjiang) a části Indie a Bhútánu.
Do západního Sečuánu tak zasahuje jedna ze tří tibetských oblastí, Kham, a tam taky mířily moje kroky během týdenních prázdnin, které jsme měly na oslavu založení ČLR. Bylo mi jasné, že bude všude spousta turistů, čínských turistů, ale kdy mi dají zase týden volna? Brzo to asi nebude. Protože jsem ještě neměla čas se tu rozkoukat a najít vhodného cestovního parťáka (moje nároky jsou vysoké, jak víte J) a když už to vypadalo, že jsem ho (ji) našla, tak to zrušila…. no, zkrátka jsem se rozhodla jet sama, což teda vyloučilo možnost stopovat celou cestu, jak jsme to plánovaly.

Cesta do Kangdingu, vstupní brány do Tibetu, trvala na místo obvyklých 8 hodin, hodin 14, ale protože jsem podobnou zrůdnost čekala, nevadilo mi to. Měla jsem dost času, abych pochopila pravý význam slova 堵车 (zácpa). Co ale mi vadilo, byl náš řidič, který troubil úplně nesmyslně a pořád. Mám podezření, že to dělal proto, aby nikdo v autobuse náhodou neusnul, když on sám nemůže. Do Kangdingu jsme dorazili v jednu v noci. Strašně pršelo a já neměla zamluvený žádný hostel, což ale nakonec nebyl zas takový problém, protože se na nás hned po příjezdu vrhli dohazovači ubytování. Problém byly ceny, které byly přemrštěné a pro studenta žijícího ze skrovného stipendia tedy nepřijatelné. A tak jsem se vydala trochu dál od nádraží hledat na vlastní pěst. Nakonec jsem v tom dešti vyměkla a kývla na jednu nabídku, ale ten pokoj musíte vidět – prakticky se do něj vešla jen postel a zásuvka. Nic víc jsem ale stejně nepotřebovala. Nebyl by to ale správný čínský pokoj, kdyby v něm nebyla televize. Ta byla na zdi nad postelí a vypadala, že každou chvílí spadne.

Ráno jsem se rozhodla ještě den aklimatizovat a zůstat v Kandingu (2616 m.n.m.), který se táhne horským údolím podél řeky. Vydala jsem se tedy do kopce na druhou stranu městečka hledat buddhistické kláštery a hostel popsaný v LP . Každý vstup do klidu tibetského kláštera byl vysvobozením od rušné hlavní ulice, po které proudily auta, autobusy, taxíky a další dopravní prostředky dál do Tibetu.

V klidu buddhistických klášterů jsem si zase jednou uvědomila, jak mocný nástroj je lidský úsměv a jak málo ho používáme.

Vyškrábala jsem se taky na horu Paoma 跑马山, odkud byly výhledy na město v údolí a na protilehlé kopce.

Abych si odpočala, odebrala jsem se do tibetské kavárny, kde jsem si místo kávy objednala tibetský čaj, který se připravuje z jačího mléka, másla a soli. Svou porci jsem usrkávala asi 3 hodiny a snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že mi to chutná. Marně. Večer jsem se vrátila na hostel, kde jsem i přes strašný bolehlav způsobený přicházející bouřkou a nedostatkem tekutin, byla velmi společenská - seznámila se svým spolužákem z USA, cestovatelkou z Británie, učitelem fyziky z Chonqingu, bandou Číňanů a podařilo se mi tak získat místo na spaní v poslední volné vyhřívané posteli.

Ráno jsem vyrazila už v půl šesté, abych včas našla sdílené taxi do Tagongu. To by jeden nevěřil, jaký to bude problém! Taxikáře bych měla hned, ale další spolucestující ne a ne najít. Řidič si mě ještě zamkl v autě, abych mu snad někam neutekla a měl mě jistou. To mě naštvalo, a tak jsem nakonec stejně zdrhla a obdržela za to jeden nasraný telefonát. Nu co už, hlavně, že jsem se hla z místa. Cesta dál do hor byla kouzelná, ale bohužel jsem čekáním nabrala zpoždění a museli jsme několikrát stát v zácpě. V nejvyšších místech, kterými jsme projížděli (sedla přes 4000 m.n.m.), byl sníh a docela zima, ale ty pohledy na stáda jaků a roztroušené stany pastevců, koně, malebné vesničky, kopce pokryté barevnými praporci a vlaječkami ... ach!

A tak jsem dojela do Tagongu, nejkouzelnějšího místa na cestě. Dosud to byla Čína, ale tady ... tady začíná Tibet. Čína zůstala někde na asfaltové silnici, v drahých autech, které se při průjezdu Tagongem boří do bahna. Po ulicích běhají psi a perou se o kus žvance vylovený z popelnic, kolem kláštera chodí dokola staříci a stařenky, točí modlitebními mlýnky, jakoby chtěli udržet běh světa a řád věcí, bez ohledu na křik turistů a provoz na hlavní třídě, která se po vydatném dešti proměnila v bahnitou řeku. Ty vrásčité tváře a úsměvy se mi vryly hluboko do paměti.

A tady uprostřed toho všeho je Khampa Café, místo, kam směřují první kroky všech cizinců. Angela, americká provozovatelka této malé kavárny a ubytovny, tu žije už několik let a je cenným a spolehlivým zdrojem informací o okolí a mimo jiné zprostředkovává homestay u tibetských rodin. Ještě téhož dne jsem si domluvila homestay u rodiny v 3 hodiny vzdálené vesnici kdesi v horách. Dostala jsem popis cesty na kusu umolousaného papíru a po krátkém odpočinku jsem vyrazila na cestu.

Do západu slunce jsem měla tak akorát 3 hodiny, a tak jsem věděla, že nesmím zabloudit. Trochu mě ale zneklidnila skupinka, kterou jsem potkala hned zkraje cesty a která mi tvrdila, že se vrací, protože to nemohla najít … ale když jsem se konečně vyškrábala z údolí, kde už nebylo ani živáčka, do sedla, a otevřel se mi pohled do dalšího údolí, kde jsem viděla vesnici, věděla jsem, že jsem správně. Úleva. Seběhla jsem tedy dolů ke stádu jaků a mostu přes řeku. O mém příchodu už se vědělo. U mostu na mě čekal „koňák“ a máváním mi ukazoval další směr. Nakonec jsem se setkala se svojí hostitelkou, která mě dovedla k velkému černému stanu, kde jsem měla spát. Stan z velké části zaplňoval dobytek (mláďata jaků), uprostřed bylo malé ohniště s konvicí na čaj. Třicetiletá amala (tibetsky „maminka“) a její 2 drobci byli skvělými hostiteli. S tím starším (mohlo mu být tak 5) jsme se hodně nablbli – nejvíc ho zaujal můj foťák a karty z kvarteta s obrázky z českých večerníčků. Amala rozdělala oheň na sušeném jačím trusu (v této nadmořské výšce už nerostou žádné stromy a dřevo je tu poměrně vzácné) uvařila k večeři tibetské nudle (které z fleku vyrobila) a čaj (s jačím mlékem samozřejmě). Po večeři jsme si chvíli zkoušeli povídat, ale já tibetsky neumím a ona jen nerada komunikovala přes čínštinu a anglická slovní zásoba se omezovala na pár nejběžnějších slov. Přesto jsme si skvěle rozuměli.

No a teď ta děsivá (nebo spíš úsměvná?) část příběhu.

Amala mě s péčí zabalila do spacáku a několika dek, aby mi nebyla zima a všichni jsme ulehli. Samým nadšením jsem ale nemohla usnout, což byla chyba, protože za chvíli jsem uslyšela, jak pes, který byl uvázaný venku, začal výstražně štěkat a pak se ozval dusot a hrozivé funění nějakého velkého „to“. Pak „to“ zakoplo o nádobí a našlo asi nějaké zbytky jídla a začalo je hlasitě požírat. V tenhle moment jsem si uvědomila, že „to“ musí být uvnitř našeho stanu. Neodvažovala jsem se pohnout, natož rozsvítit čelovku a podívat se, co „to“ je. Asi se mi podařilo ještě několikrát usnout, ale vždycky mě „to“ nějakým hrozivým zvukem vzbudilo. Veškerá moje představivost byla zapojena na plné obrátky. No a vrcholu to dosáhlo, když „to“ přišlo ke mně a začalo mi funět u hlavy, natož, když mě hlavou začalo šťouchat do žeber. To už jsem myslela, že umřu strachy. Ale předstírala jsem, že jsem pytel rýže a za chvíli mě „to“ nechalo na pokoji. Nemohla jsem se dočkat rána a světla. Byla to noc hrůzy a moc jsem toho nenaspala. Hrozivé „to“ byla nejspíš nějaká potulná kráva, která si našla cestu do stanu a ráno ji vyděsila amala, která odkryla díru na střeše a dovnitř proniklo měkké světlo.

Venku v noci napadl sníh!

/Pokračování příště/ 
Fotky

Vánoce v Xi´anu

Vánoce se v Číně neslaví, ale to jsme se s dovolením rozhodly nerespektovat a domluvili se s ostatními sinology na severu, že se na svátky sejdeme v Xi´anu, hlavním městě provincie Shaanxi, kde 3 z nás studují.

Cestou jsme se s Marťou stavily v Luoyangu, kde jsme z naší poslední návštěvy měly ještě nějaké resty – chrám Bílého koně a muzeum.

Do Xianu jsme dorazily dalšího dne po nepříjemné noci, kterou jsme strávily v KFC a chladném vlaku. Jaké bylo naše překvapení, že v hostelu nás ubytovali hned ráno a že měly vyhřívanou podlahu a výborné kafe! Počkaly jsme na holky, které přiletěly z Changcha a vydaly se na prohlídku centra. Bylo krásně, tak jsme se projely po městských hradbách, které mají přes 14 km na kolech a jednom dvoukole.

Večer jsme se sešly v hostelu a učili se za asistence milých zaměstnanců bao jiaozi 抱饺子, tedy plnit čínské knedlíčky. Shodou okolností byl zrovna pátek 21.12., den zimní rovnodennosti, která se v Číně slaví tradičně tak, že se společně vyrábějí, vaří a jedí knedlíčky. Není to ale až zas taková náhoda, protože „balení jiaocek“ (jak je familiárně nazýváme) je náplní snad všech tradičních čínských svátků. V pokročilé části večera čelily Bejkovy přesvědčovací schopnosti velké výzvě – ukecat nás, abychom šly do klubu. Kdo ho zná, ví, že se nerad vzdává, a tak se mu podařilo přesvědčit i (ohledně čínských klubů striktně smýšlející) Martinu. Výsledkem bylo, že poté, co už všichni Číňani (konečně) odpadli únavou a uvolnili tak místo, jsme ovládly parket.

Druhý den jsme se vypravily podívat se na světoznámou Terakotovou armádu, 8. div světa.

Opět památka v čínském stylu. Abyste se dostali ke vstupu do areálu, kde jsou jámy s terakotovými bojovníky, musíte projít kolem nekončících stánků s občerstvením a nevkusnými suvenýry, z nichž na vás pokřikují prodavači a pokoušejí se prodat vše od zvířecích kůží, nudle, malé terakotové bojovníky, velké terakotové bojovníky, pozlacené terakotové bojovníky, Mao Zedonga, falešný nefrit … a další předražené nesmysly, o které nemáte zájem. No a když konečně dojdete ke vstupu, zjistíte, že pokladny jsou dole – před touto nekončící nákupní třídou. Nezbývá, než se obrnit trpělivostí a absolvovat to samé ještě dvakrát.

Nicméně pohled na zástup několika tisíc bojovníků s vysoce vyčesanými drdoly, hledících kamennými výrazy k východu, očekávající příkazy přes 2000 let zemřelého císaře, za to ale stál.

Večer jsme se prohřály v hostelové sauně, kde jsme se seznámily s dvěma americkými studentkami z Pekingu a domluvily se, že se druhý den společně vydáme do muslimské čtvrti a muzea, a tak se také stalo. Muslimové, nebo-li čínští Huiové jsou čínskou vládou oficiálně uznávaná národnostní menšina, ale jak je z názvu znát, jde prostě o náboženskou menšinu, která je v Shaanxi (a koneckonců i v Henanu) poměrně silně zastoupená. Pozná se to podle toho, že je se častěji objevují v nabídkách venkovních stánků s občerstvením huiské nudle, šašlik (maso na špejli) a třeba taky胡辣汤, pálivá zeleninová hustá rosolovitá polívka. V muslimských čtvrtích to ale mimo jiné žije… V Xi´anu se nachází nejstarší mešita v Číně, kterou jsme druhý den také navštívili. Nemá s mešitama, na které jsme zvyklí například z Istanbulu, nebo východní Evropy nic společného. Minaret by tu člověk hledal marně, ale za to tradiční čínskou bránu, která má chránit vstupy proti zlým duchům, ano. Opět bylo krásné, ale mrazivé počasí, a tak jsme se přemístily do historického muzea provincie Shaanxi, abychom si prohlédly známou vrubovku (malou sošku ve tvaru tygřice skládající se ze dvou částí, kterou používali vojevůdci k legitimizaci) a teda taky proto, abychom se zahřály.

Večer jsme tentokrát strávili u Bejka na koleji v čistě české společnosti a propi(vova)li se tak do Štědrého dne.

Štědrý den nastal.

Držet půst, když se chystáte na nákupy do muslimské čtvrti, nemá smysl. Začaly jsme kávou v McCafé (odvolávám vše zlé, co jsem kdy tvrdila o tomto řetězci haburgáren – kafe mají skvělé) a vpluly do úzkých uliček plných stánků s občerstvením, suvenýry, šperky a oblečením. Nic neudělá ženským větší radost, než nákupy a hezké cetky, zvlášť na Štědrý den. Empiricky ověřeno.

Odpoledne jsme rychle posháněli suroviny a vrhly se v polních podmínkách hostelového lobby na přípravu štědrovečerní večeře. Nevím, co kolem toho doma vždycky naděláme, ale my jsme měli asi za 2 až 3 hodiny hotovo včetně cukroví, salátu a grilované ryby, kterou jsme jedli s vědomím, že ještě hodinu před tím se potápěla v nádrži posledního otevřeného stánku na rybím trhu. U štědrovečerní tabule se nás sešlo 5 Čechoslováků (Bejk, Karin a já zastupující Prahu, Marťa a Marťa zastupující Brno a Vašek z olomoucké sinologie), Breya ze států (spolužačka Martiny v Changsha) a naši 2 hosteloví spolubydlící - Severo-Irka a Američan.

Když byla zábava v nejlepším, objevila se v hostelu tříčlenná rodina z Čech, která rozšířila náš sinologický kruh a slavila s námi až do brzkých ranních hodin.

Podle toho, co nám napověděly vypuštěné svíčky ve skořápkách, bychom se ve stejném složení měli sejít za rok zase. Ale kdo ví? Každopádně bych chtěla poděkovat všem zúčastněným, kteří se podíleli na vytvoření skvělé atmosféry a toho, že to byly nejspíš jedny z nejlepších (a jednoznačně nejoriginálnějších) Vánoc, které jsem zažila a každopádně jeden z nejlepších zážitků za celý dosavadní pobyt v Číně.

Rozloučím se básní, kterou jsme společně složily:

圣诞节在中国

很好玩，不过。。。

Anyang

Když jsme se rozhodovaly o tom, kam pojedeme víkendu, nejsilnějším argumentem byla pro mě skutečnost, že kdyby se nejmenovaný doktor přednášející na našem ústavu starověké dějiny Číny, dozvěděl, že jsem byla půl roku v Henanu a nenavštívila Anyang, asi by mě nepustil ke státnicím ... Proč? Anyang je jedno z 8 historických hlavních měst Číny. Za své sídlo si ho zvolila dynastie Shang a je to tam samá archeologická vykopávka ...

Už ve vlaku tam jsme si užily dost srandy. Neměly jsme bohužel lístky na sezení, a tak jsme stály v uličce u záchodů. Já jsem se snažila číst „Cestu na západ“ (ačkoliv jsme směřovaly na sever), přičemž mi v okolí kouřící Číňani koukali POD rameno, co že to čtu. Martině zase koukali po botách, a když zjistili, že opravdu nemá podpatky, vzájemně si to se smíchem sdělovali. Smělejší mladíci zas cestou na záchod chtěli prohodit pár slov anglicky, přičemž (jako by se asi domluvili) byl obsah rozhovoru i pořadí otázek pokaždé téměř stejný:

Odkud jste? …  Aaa, vy mluvíte čínsky? ... Líbí se vám v Číně? … Chutná vám čínské jídlo? … Kolik vám je? … Jste vdané?/Máte přítele? … (přes tuhle otázku jsem „úspěšně“ prošla jen já) … Líbí se vám Číňani? … No, co na to odpovědět, aby byl člověk zdvořilý a zároveň nelhal? A tak jsem se jen rozpačitě usmála, pokrčila rameny a naznačila něco o tom, že jsou Číňani na můj vkus poměrně malí.

Není nic lepšího, než jet na archeologické vykopávky v zimě, když je jejich velká část schovaná pod vrstvou sněhu, který pár dní předtím napadl. Tak jsme tam postavily sněhuláka, aby bylo alespoň na co koukat.

Samozřejmě přeháním. Muzeum Yinxu je opravdu velmi zajímavé. Nachází se tu hrobka královny a první čínské vojevůdkyně Fuhao (1200 přnl.). Její hrobka byla objevena NEPORUŠENA roku 1976 a obsahovala hromady nefritových, bronzových a kostěných předmětů. V muzeu je síně bronzu, kde jsme se poučily o všech typech bronzových nádob a prohlédly si největší bronzový kotlík v Číně (takže vlastně i na světě). Nenechaly jsme si také ujít povozy, které byly nalezeny v jedné z hrobek spolu s pohřbenými koňmi a vozky. Lidské oběti byly během shangských obřadů naprostou nezbytností.  O všudypřítomných nápisech na kostech a krunýřích snad ani netřeba mluvit ...

V areálu muzea, který je z větší části venkovní, jsme strávily poměrně dost času, ale ještě nám zbylo trochu (přesně půl hodiny) na návštěvu hrobky Yuan Shikaie, generála a druhého prezidenta Čínské republiky. Dalo nám trochu práci to najít, ale nakonec jsme opravdu dorazily k areálu monumentální hrobky, která – podle popisku – kombinovala moderní západní a tradiční čínský styl… Byly jsme opět samy v zasněženém areálu. Nádhera. Prohlédly jsme si Yuan Shikaiovy prezidentské šaty, první republikánské bankovky a vlajku a spěchaly zpátky na vlak do Zhengzhou.

Cesta zpátky byla pohodlnější, protože jsme měly lístky na sezení a utekla rychle, protože jsme vedly družný hovor s tatínkem a holčičkou, co seděli vedle mě a nenechali mě číst…

-          „Tati, já jí nerozumím.“

-          „Jasně, že jí nerozumíš, ona je cizinka.“

-          „Z Ameriky? Tam odkud je I-phone?“ …

Fota na rajčátku: http://najahaje.rajce.idnes.cz/Anyang/