Národní park Jiuzhaigou

Už je to chvíle, co jsem zveřejnila fotky z národního parku Jiuzhaigou, ale protože zkouškový týden není radno podceňovat, zvlášť pokud i normálně máte pocit, že zaostáváte (zejména za japonskými a korejskými spolužáky), dostala jsem se ke shrnutí zážitků z takzvaného ráje až nyní.

Národní park Jiuzhaigou 九寨沟 (Ťiou čaj-kou, Údolí devíti vesnic) není od Chengdu daleko, alespoň vzdušnou čarou ne. Abyste se sem dostali, musíte ale přežít 8 (a více) hodinovou jízdu autobusem přes den, protože v noci autobusy z bezpečnostních důvodů nejezdí. Přišlo mi to jako kojotina, ale brzy jsem měla pochopit, proč.

Nepodcenila jsem tedy přípravu a z Halloweenské oslavy den před odjezdem jsem nikterak nespěchala. To aby se mi v autobuse dobře spalo. Z únavy mě probrala kontrola lístků, kdy jsem zjistila, že se mi ho podařilo během chvíle nepozornosti ztratit. Myslela jsem si, že je to formalitka – vždyť mi ho před nástupem kontrolovalo několik kontrolorů včetně řidiče, ale to jsem se samozřejmě mýlila. Autobus kvůli mně nemohl vyjet z nádraží. Achjo. Rázem byli všichni cestující na nohou a hledali pod sedačkama a v uličce až se ho někomu podařilo najít... No jo, zase ti hloupí cizinci J.

Cestu jsem prospala a večer jsem dorazila do turistického městečka rozkládajícího se u vstupu do parku, našla ubytování ve vychlazeném hostelu, kterému na zbytek večera vypadl proud, a pokračovala ve spánku, abych byla druhý den čerstvá už od brzkého rána.

Fotky jste už asi většinou viděli (zde), a tak využiju příležitosti a pokusím se shrnout poznatky z čínských národních parků obecně.

1)      Čínské národní parky (ty velké a známé) se rozkládají na místech s naprosto úžasnou scenérií a přírodou. Bohužel z ní zůstane jen ta krásná skořápka. O divoké přírodě si nechte zdát. Vždy se na takových místech nechávám unášet představou, jak to asi vypadalo před tím, než tam najely buldozery a vystavěly hladké asfaltky, chodníky, toalety, odpočívadla, občerstvovací stanice, parkoviště, obchody se suvenýry, obchody bez suvenýrů …

2)      Do čínského národního parku se platí vstupné, a to vysoké, velmi vysoké vstupné.

3)      Odpadkové koše na směsný a „recyklovatelný“ odpad jsou co každých 20 metrů (časté asi jako turistické značky v ČR – dohlídnete od jednoho k druhému), ale běžný čínský turista dělá jako by tam nebyly. Proto národní park zaměstnává velké množství sběračů odpadků, kteří znásobují už tak velký počet lidí.

4)      Národní park je protkán silnicemi a chodníky. Po silnicích proudí jeden autobus za druhým, na který stačí jen mávnout, nastoupit a svézt se k dalšímu "fotogenickému" místu.

5)      Ticho a klid? Vtip. Kromě toho, že jsou po parku instalované bedýnky (většinou šikovně zamaskované ve tvaru nějakého zvířete – ne opravdu od živého k nerozeznání :-D ), které vás informují o slevách na suvenýrech, pravidlech chování v parku atd., tak čínský turista rád huláká. Jen tak. Ze srandy. A většinou se najde nějaký další, který mu jakoby ozvěnou odpoví. A to je pak teprve veselo. Odsud asi pochází „hulákat jak na lesy“…

6)      Mimo hlavní body („points of interest“) označené na mapě, kde se skrz davy skoro nedá projít, zas tolik lidí nepotkáte. Proto je nutno a vřele doporučuji vybírat si co možná nejdelší a nejnáročnější cestu, protože park bývá většinou zajímavý a nádherný všude.

7)      Vztah k rostlinám v národním parku se od jiných míst liší. Alespoň já mám ten pocit, že běžně se k přírodě chovají podle pravidla „využít, vyčerpat, zahodit“, v národním parku zase trochu přehánějí limity kácení.( Jakože, když u tam tu širokou asfaltku pro autobusy a chodníčky musí mít, proč nevykácejí těch několik stromků, které jim rostou uprostřed?)

No a co Jiuzhaigou?

Jiuzhaigou, národní park pod ochranou UNESCO, se rozkládá ve dvou údolích ve tvaru písmene Y původně obydlených Tibeťany. Řeka ledovcového původu, která jím protéká, vytvořila na mnoha místech vodopády neuvěřitelně krásná jezera s průzračnou vodou a odstíny modré, které si ani nelze představit. Jako ve snu. Vybrala jsem si navíc jedno z nejkrásnějších období k návštěvě, kdy se k těm všem odstínům modré vody přidávají ještě podzimně zbarvené stromy a do toho bílý sníh. Takovou barevnou paletu jsem v životě neviděla. Od úsvitu do západu slunce jsem byla na nohou a tak jsem ho skoro celý prošla pěšky, fotila a fotila, neodpočívala, lačná, co bude za dalším rohem.

Na večer se ke mně přidala čínská turistka z Guangzhou, která tu taky cestovala sama a posledních 5 km jsem (už skoro po tmě) šly spolu. Bylo po odjezdu posledního autobusu, takže park se vyprázdnil a my samy scházely dolů údolím, sdílely zážitky, názory a dojmy. Milé.

Ráno jsem nasedla do prvního autobusu směr Chengdu, který odjížděl už v 6 ráno, protože jsem věděla, že později by mohla být někde po cestě zácpa. Moje předtucha byla správná. Už za hodinu jsme stáli v zasněženém kopci. Většina čínských řidičů neumí na sněhu jezdit, a tak byli zaskočeni bíle pokrytou silnicí. Někteří nasazovali řetězy a ti ostatní prostě zastavili, vyskákali z vozů a začali se v té bílé mokré sra… fotit. Byla jsem asi jediná, kdo z té náhlé sněhové nadílky neměl radost. Cestou jsme kvůli dopravní nehodě stáli v zácpě ještě jednou.

A já seděla hned za řidičem. Luxusní výhled, nohy na pomyslných brzdách, smrt ve vočích. Za 10 hodin v autobuse jsem musela zestárnout nejmíň o 10 let.

Mám-li svůj výlet shrnout, stálo to za tu únavu, 2 dny strávené v autobuse i fakt, že za vstup, dopravu a ubytování jsem utratila velkou část stipendia, a tak jsem následujících deset dní žila jak poustevník. Asociálně a na instantních nudlích a jídle z menzy. 

Patejdl

Co se všechno dá stihnout za jeden týden? ... Ples DAMU, sjezdovky, běžky, snowboard (dosáhla jsem úrovně - sjede mírně nakloněnou rovinu a udrží se na vleku :)), boby, Śnieżka, slunce, déšť, sauna, vířivka, poker, kytárka, aktivity, bang, víno, pivo, rum..., Pan Polštář se Zuzkou, kafe s druhou Zůzou, kterou jsem už dlooouho neviděla, ping-pong s An, zmrzlinový pohár a mnohé další... kromě pořádného spánku.

Na fotky z týdenního pobytu na Patejdlově boudě v Krkonoších (organised by "ký tý vý fí fí") se můžete podívat zde. Bylo nám krásně :)

Citáty, které bychom neměli zapomenout:
"Zvládnutě"
"Živá slova"
"Všechno špatně"

Laponsko

Pobyt v Turku se blížil ke konci. Skoro každý den jsem se s někým loučila. Na našich ranních snídaních nás stále ubývalo... Nejdřív Cécile, pak Hildur, pak Dima...
A tak se stalo, že 29.5. jsem opouštěla Turku i já. Ráno dorazil z Čech Matěj, který rozšířil náš rodinný kruh na terase. Já se po celý den balila a uklízela náš skvostný byteček. Vrátila jsem starting package, klíče a na posledním obědě v Assarinu řekla sbohem (teda spíš "naviděnou") i našim českým kamarádům.

K večeru jsme se vydali na vlak směr Rovaniemi. Cesta trvala celou noc a byla chladná. Brrr... nevím proč pouští v noci klimatizaci. Do Rovaniemi (města u severního polárního ruhu a hlavně u Santa Claus Village ;) ) jsme dorazili v brzkých ranních hodinách a přesedli na autobus směr NP Saariselkä. Na to, že je Saariselkä jedno z největších lyžařských a turistických center (pozor mají tu nejdelší sjezdovku v celém Finsku! Celých 1,2 km dlouhou!) byla pozoruhodně vylidněná. Nakoupili jsme v jednom z mála otevřených obchodů se vším. Nakonec se nám podařilo sehnat i mapu a my mohli vyrazit.
Okolní příroda těžce připomínala Jizerky a Krkonoše. Borovice, břízy, potoky, mokřady, ale ticho, klid a nikde nikdo. Pár "rejndýrů" (raindeer = [eng.»čj.] sob) a kříže na vysokých tyčích značící zimní běžkařské trasy.
První den (spíš tedy odpoledne) jsme ušli asi 15 km a kolem 5 hodiny to zalomili v chatě Luttotupa u potoka (to bylo ale skoro všechno :))
Chaty ve finských národních parcích slouží všem. Jsou otevřené, kdokoliv může přijít, odpočinout si v nich, uvařit si (skoro všechny jsou vybaveny plynovými vařičemi.) Kamna, ohniště a grilovací mříž, popř. opíkáky jsou samozřejmým vybavením. Přespat se dá na dřevěné lavici. U každé chaty najdete také dřevárnu s dostatkem dřeva, které si na zátop musíte naštípat. Sekera i pila se vždy válí někde poblíž ;) Kadibudka je také součástí vybavení. Ptostě luxus, který může fungovat asi jen v nordických zemích... Druhý den se naším cílem stala chata u jezera na druhém konci národního parku Saariselkä - Rautulampi. (21,6 km) Cestou jsme potkali ještě několik dalších chat a odpočívadel, kde jsou v zimě např. fungující kavárny či "infocentra", ale teď "mimo sezónu" jsou úplně prázdné. Naši chatu jsme sdíleli s jedním Finem, který na nás kromě pozdravu nepromluvil a s finskou rodinou, která si postavila stan venku. Chata stála u nádherného, ale ledového jezera, jak jsem při vykonávání hygieny zjistila. Měli jsme štěstí, protože jen co jsme dorazili začal hrozný liják.
Další den jsme vylezli na jeden z nejvyšších vrcholů v okolí, Kiilopä (celých 546,3 m.n.m. :)). Po něm jsme pokračovali do stejnojmenné vesnice, kde jsme si chtěli dát kafe, ale vše bylo zavřené, tak jsme se aspoň naobědvali a snědli borůvkový koláč, kterým nás obdarovala jakási Finka. Asi jsme vypadali hodně hladově:)). No a pak už jsme pokračovali k nejstarší chatě národního parku, Vanha Rumakuru, která se stala naším dalším útočištěm. Protože jsme dorazili včas, prozkoumali jsme ještě okolí a viděli stádo rejndýrů, kteří nás ale posléze ucítili a utekli.
Úterý byl den přesunu z jednoho NP do dalšího. Vstali jsme proto časně, abysme stihli autobus, který nám odjížděl v 7,10 z 5 km vzdálené Saariselky. Přesunovali jsme se do vesnice Inari, hlavního "města" sámské kultury, kde se nachází úžasné muzeum Siida, pojednávající o Laponsku a hlavně o Laponcích a jejich kultuře. Samozřejmě jsme ho navštívili. V plánu bylo pokračovat do NP Lemmenjoki, jenže jsme zjistili, že dětem právě začaly prázdniny, a tak byly zrušeny všechny pravidelné linky tímto směrem.
Vypadalo to dost beznadějně, ale nakonec jsme se domluvili s pošťačkou-taxikářkou-kurýrkou (a bůhví kolik dalších zaměstnání zastávala), že nás sveze do našeho 50 km vzdáleného výchozího bodu, Njurkulahti. Na to, že jsme na místo dorazili v pozdním odpoledni, nás čekala ještě dlouhá cesta (cca 15 km) k první chatě. Na začátku jsme se hned trochu ztratili (aspoň si to myslíme) a taky začalo pršet. Taky jsme řešili problém, jak přejít řeku, na které nejsou žádné mosty. Nakonec jsme ale došli k místu, kde byla samoobslužná loďka přivázaná na laně. Do chaty Ravadasjärvi jsme tak dorazili kolem 10 večerní úplně mokří a vyčerpaní. O to víc jsme byli překvapení z neočekávané obsazenosti chaty. Naštěstí se ale pro nás místa našlo dost - chata měla dokonce 2 od sebe oddělené místnosti. Po rychlém rozvěšení mokrých věcí jsme uvařili, najedli se a zalehli. Naši spolubydlící - sympatický a překvapivě upovídaný finský pár - se ráno spakovali a odešli ještě před námi. Když jsem se ráno odhodlala skočit a umýt se v jezeře, slyšela jsem od osazenstva druhé místnosti nějaké výkřiky o bláznech, ale když jsem z té ledové vody vylézala, vybíhal zároveň jeden z Finů v ručníku ven se slovy: "If you swim, I swim!" ("Když ty plaveš, tak já taky!") a skočil tam.
Náš další cíl byla chata Morgamoja vzdálená jen asi 15 km. My ale měli strach z obsazenosti té další, tak jsme to zalomili už zde. Nutno ale zdůraznit v jak krásném místě to bylo! Až do večera nikdo nedorazil, takže jsme si vychutnávali klid a krásné počasí.
Druhý den byl ale o to náročnější, protože jsme museli ujít to, co jsme předchozí den nechali být. Celkem nás tedy čekalo něco kolem 30 km. Cesta vedla víceméně v lese po břehu "řeko-jezera", takže stále stoupala a klesala. Potom, co jsme ji překročili (opět na loďce ve stejném místě) jsme si vylezli na jeden z vrcholů, Joenkielinen (534 m.n.m.), odkud byl pěkný výhled, nicméně nás tu chytla sněhová přeháňka, a tak jsme spěchali k tzv. Lappi hut, kde jsme si naplánovali poslední noc. Lappi hut je takové lepší TeePee, ale je v něm pěkná zima i když hoří oheň v ohništi. Kombinace "smrádek a teplíčko" je zlá, ale ještě horší je varianta "smrádek a zima"... Pěkně jsme se tu vyudili a vyzmrzli. Ráno jsme se posílili čínskou polívkou a vanilkovou vodkou a pak už spěchali dál, protože jsme měli sraz s naší "taxikářkou" v 7 km vzdáleném Njurkulahti. V Inari jsme se i přes padající sníh občerstvili pivem a zmrzlinou a zašli do kempu požádat o sprchu. Paní nás změřila pohledem a pak si od každého řekla o 4 eura.
Poslední noc jsme strávili v chatce Haapakoski na konci naučné stezky asi 5 km od Inari. Večer dorazili ještě další 2 turisté, a tak jsme se museli trochu uskromnit už v tak malé chajdě.
Ráno jsme si museli přivstat páč nám v 7,20 odjížděl autobus zpátky jižním směrem... Přestupovali jsme v Ivalu, kde jsme museli zabít asi 3 hodiny čekáním na další spoj. Ještě nikdy jsem nenakupovala skoro nic po 1 hodinu v supermarketu. Ale všechno ostatní bylo zavřené a nám byla zima. Potom ale už otevřeli naší oblíbenou "kavárnu" spojenou i s obchodem se suvenýry a bleším trhem, kde jsme strávili zbytek času. Další autobus nás svezl do Rovaniemi, které bylo v sobotu večer opravdu městem duchů. I přes to nás ale na ulici oslovil jeden z finských kandidátů do evropského parlamentu ;) a bavil se s námi i přes to, že mu bylo jasné, že od nás žádné hlasy nedostane. Sympaťák.
Po prohlídce Rovaniemi jsme už jen nasedli do nočního vlaku a ujížděli do Turku.
Sbohem/Nashledanou, Laponsko!
Fotky jsou k nahlédnutí zde.

Chata u jezera

27.2. - 3.3. 2009

Minulý prodloužený víkend jsem strávila v oblasti finských jezer (východní Finsko), kde Cécile a její kamarádi z Francie zamluvili chatu - jak jinak než u jezera (ono to tam totiž ani jinak nejde - schválně se podívejte na mapu).
Cesta z Turku nám trvala skoro celý den (vlakem 5 hod., busem 1 hod. a pěšky cca 1 hod.). Nicméně jsme nezaháleli a času využili ke studiu, neb první zkoušky se už blíží...
Cestou jsme přibrali Cécile, Thomase, kteří přijeli z Jyvaskyly a Jeana, který mířil z Helsinek. Když jsme večer dorazili do chaty, už na nás čekali Marie, její bratr (jehož jméno jsem si nezapamatovala, protože skoro vůbec nemluvil a když se představoval, tak to tak nějak zakuňkal a mě bylo trapný ptát se ho po třetí...) a Martin. Vyjma mě a Midji všichni Francouzi... Mno povedená partička :)
Co se na takové chatě dá dělat? V létě určitě spousta věcí, jako výlety do okolí, výlety na lodičkách, koupačky, barbecue, rybaření, lov (né, že bych byla fanda dvou posledních položek)...
V zimě se dá dělat taky spousta věcí ... Každý večer jsme se uchylovali do sauničky a potom do sněhu a popřípadě do ledové díry na jezeře, kterou hoši pilně vysekali a udržovali, aby znovu nezamrzla ... a zlomili při tom tzv. "pikaglass" (taková ta tyč, co se s ní šťouchá do ledu). Realizovali jsme také jeden pěší výlet po okolí (alespoň něteří z nás), bobovačku i přes to, že v okolí nebyl žádný kopec, a tak jsme si aspoň užili sněhu ve sněhové válce.

Nesměla chybět makara (= barbecue), filmový večer, kdy jsme poprvé shlédla Monty Pythony. Ale jeden z nejvězších zážitků bylo karaoke ve finštině (Suomi rock). Co vám mám povídat, písničky, který jsem v životě neslyšela v jazyce, kterým jsem (skoro) nikdy nemluvila (natož zpívala) ... prostě sranda :)
V pondělí jsme (Midja, Jean a já) zanechali některé, stále ještě spící, Francouze v chatě, protože jsme se rozhodli využít dne k návštěvě 2 blízkých měst. Nebudu se dlouze rozepisovat o tom, jak jsme ráno běželi na autobus, protože jsme vyšli z chaty o něco později...
První zastávkou bylo Kuopio, kde jsme strávili cca 2 hodiny. Prošli jsme místní tržiště, kde jsme zakoupili kalakukko - finskou specialitu a produkt v ochranném režimu - jde o rybu/ryby zapečenou v chlebu. Dál jsme pokračovali k zamrzlému jezeru v centru města, které se v zimě mění v běžkařskou dráhu, kluziště a kdoví co ještě.

Druhou zastávkou bylo město Jyväskylä, proslulé svou architekturou. Žil a tvořil zde světoznámý architekt Alvar Aalto. Mno, nejsem příliš fanda funkcionalismu 50. let, ale i tak to bylo zajímavé. Potkali jsme se tu s Jeanovou kamarádkou Janou, studentkou z Prahy. Společně jsme zašli na oběd do studentské menzy a prošli se městem.
Rozloučili se a už nás čekala jen dlouhá cesta domů...
Kotel fotek už jsem nahrála na rajče. Do alba přispěly také dokumentaristky Cécile a Marie.

Burren 6.9. 2008

Řekla jsem stop vlhkému zelené prostředí a namísto toho přimíchala trochu tvrdé, ostré, kamenné šedivé... a trochu sluníčka (konečně!)
Včera jsem podnikla (podle toho jak se dnes cítím) poměrně náročný turistický výlet do oblasti zvané Burren.

"Burren (Boirean neboli "skalistá země") je rozlehlá náhorní plošina z vápence a břidlice, která zabírá území SZ Clare o rozloze přes 200 km2 . Jedná se o krajinu tvořenou řadami skalních útesů, terasami a vápencovými deskami, které jsou zřídkakdy přerušeny něčím výraznějším..."

Zkrátka to, co byste v Irsku asi nehledali. Z dálky působí Burren s okolím kontrastně - jakoby sem nepatřil. Přesto má svoje kouzlo a díky mému štěstí na počasí se mi tu velmi líbilo.
Už samotná cesta autobusem byla plná krásných výhledů, protože jsme jeli po pobřeží a jakožto Čecha mě pokaždé fascinuje, vidím-li moře. Ještě si asi neuvědomuju, že tady to není nic výjimečného ;). Poprosila jsem pana řidiče, aby mi zastavil mimo zastávku (měla jsem vystupovat v městečku Ballyvaughan), v místě, kde jsem si naplánovala start své cesty po Burren way. Kupodivu mi ochotně vyhověl. (Irové jsou všeobecně víc ochotnější než Češi...)
Vycházela jsem od hradu Newman Castle, který jsem si chtěla prohlédnout, nicméně byl zavřený (Mo-Fri 9-16 nebo tak nějak). To jsem v sobotu krátce před polednem opravdu neočekávala. Ale to bude asi proto, že vstup je zdarma... Alespoň jsem tedy ušetřila nějaký čas.
Bylo krásně, nikde nikdo a já začala pomalu stoupat k "vrcholkům" Burrenu. (Vrcholek na takovém typickém Burrenském kopci může mít třeba i několik kilometrů čtverečních.)
Jinak je tady každý kousek země rozdělený kamennými "ohradami" na pastviny a pasáci krav tady jezdí na teréních motorkách ;)
Výhledy opravdu stojí za to - na jednu stranu se rozprostírají Burrenské kopce a na druhé straně oceán s Aranskými ostrovy. No a z této strany pochopitelně taky fouká silný vítr. Nejvyšší bod, kterého jsem dosáhla, měl kolem 300 m.n.m., takže na naše poměry bída, ale na Irsko celkem dobrý ;). Prostě jsem svůj osobní rekord opět nepřekonala.
Za cíl jsem si zvolila lázeňské městečko Lisdoovarna, kde se zrovna konal "dohazovací" festival (Lisdoonvarna matchmaking festival). Ulice byly plné starších lidí, kteří tu bujaře slavili za doprovodu odevšad se linoucí hudby. Bylo to příjemné oživení na závěr i když jsem si tu připadala příliš mladá. Taky jsem tu navštívila Burren Smokehouse, kde se specializují na uzení lososů - mňam!
No a zpáteční cesta autobusem byla taky zážitkem. Slunce už se blížilo k západu a my jeli opět kolem krásných míst na pobřeží (tentokrát ale směrem na jih), kde jsme nabírali poslední turisty.
A kolikže jsem toho nachodila? Přesně ještě nevím, ale bude se to pohybovat mezi 26-30 km...
Pár fotek je k nahlédnutí zde.