Jak jsem slíbila, dokončím zápis o
transsibiřské magistrále, i přesto, že tím naruším kontinuitu zpráviček z Číny.
Vraťme se tedy o 2 příspěvky zpět.
… S Bajkalem jsme se úplně
neloučili, ačkoliv takhle intenzivně jsme si ho už nikde neužili.
Zpět do Irkutsku (cca 600 km, viz.
mapa) jsme dojeli stopem a do našeho dalšího cíle Sljudjanky taky. Trvalo to
jen jeden den a celkem jsme vystřídali 5 stopů, přičemž jsme zažili
neuvěřitelnou pohostinnost, s jakou jsem se snad nikde jinde na světě
nesetkala (rozhodně teda ne v ČR). Světlana nás vzala všechny 4 najednou i
s bagáží a vezla asi 6 hodin, další pán nás viděl stát v protisměru a
vrátil se pro nás, protože si všiml, že stojíme špatně a převezl nás přes celý Irkutsk
na námi požadovanou výpadovku a na úplný závěr, skupina družných křesťanů měla
pocit, že se o nás musí postarat po všech stránkách, a tak nejen, že nás
odvezli až do Sljudjanky, ale cestou nás pozvali na jídlo a vyměnili si
s námi kontakty, že prý máme kdykoliv zavolat. Připadala jsem si jak
v Jiříkově vidění.
Ve Sljudjance jsme si udělali
jednodenní výlet po tzv. krugobajkalce (circumbaikal trail), úzkokolejce, která
vede asi 100 km podél břehu Bajkalu a jednou denně po ní jezdí vlak. Vyjeli
jsme tedy několik km za město a vrátili se zpátky po kolejích, přičemž jsme se
vykoupali a popili červené víno. Následujícího dne jsme vyrazili na třídenní
trek, spíš trečík, do Sajan, přilehlého pohoří. Zde jsme pokořili Pik
Čerskogo (1900 m.n.m.) a místním dobrovolníkům pomohli se stavěním mostu. Poznatky
ze Sajan jsou následující – Rusové jsou děsná čuňata, co se odpadků týče. Všude
se povalovaly obaly, plechovky, plasty…, zkrátka všechno, co turista
nepotřeboval, zahodil. Jakákoliv ochrana proti medvědům v podobě
schovávání jídla daleko od tábořiště byla tedy zcestná, protože jste
v podstatě stanovali na skládce. I takové je Rusko. A s tím
dobrovolničením to taky není tak slavné, jak to vypadá. Rusové by sice mohli
postavit skromnou, ale funkční lávku přes říčku, ale to bysme nebyli v Rusku.
Most musí být se vším všudy – s mohutným zábradlím (nechci vědět, kolik
stromů na to padlo) a s obrovskou kamennou přístupovou cestou (to aby líný
turista nezabloudil), přičemž kameny a balvany dobrovolníci brali přímo
z řeky, čímž v podstatě zničili její koryto. Nechci vidět tu jarní
smršť. Jinak se nám ale poslední společný trek líbil a s pocitem nostalgie
jsme vyrazili do Ulan-Ude, hlavního města burjatské republiky. První noc jsme přečkali
u mojí kamarádky a kolegyně Darimy, která z Ulan-Ude pochází a zrovna byla
na prázdninách doma. Nikdy jí nezapomeneme, že nám věnovala tolik drahocenného
času a pozornosti. Čekali jsem chudé východní město, ale z Ulan-Ude se
vyklubalo město výstavností a moderností srovnatelné s tím, na co jsme
zvyklí v Evropě. Má styl a atmosféru. Z datsanu (buddhistického
kláštera) za městem jsme ale byli zklamaní – turistická atrakce pozbývající
jakoukoliv duchovnost. Co byste ale očekávali od instituce vystavěné na pokyn
samotného Stalina? Asi i ta největší Leninova hlava na světě, která stojí
v Ulan-Ude na náměstí, na mě udělala větší dojem.
Nastal čas. A naše cesty se
rozdělily. S Jirkou jsme pokračovali po magistrále dál do Vladivostoku a
naše dva óbrcestovatele Zuzku s Petrem jsme zanechali u Bajkalu svému
osudu. Do Vladivostoku jsme tentokrát jeli kupéčkem a trvalo to skoro 3 dny,
během nichž jsme se seznámili s celým vagónem a dotáhla jsem (Jirka je na
tom mnohem líp) svou úroveň ruštiny na takový level, že jsem překládala
švýcarsko-německé dvojici. Ha! Užili jsem si to moc.
Ve Vladivostoku jsme měli jen jeden
den, nicméně protože jsme byli přes couchsurfing v kontaktu
s Marinou, u které jsme taky spali, ušetřili jsme spoustu času. Marina nás
provedla po centru a navigovala k majáku, kde jsme se konečně vykoupali
v Pacifiku! Až na to, že jsem se strašně spálila a někde ztratila jeden
díl plavek, to byl supr zážitek.
Vladivostok se v současné době připravuje
na mezinárodní summit ASEANu, a tak se tu uklízí, staví, buduje, upravuje a
vypadá to, že brzo se bude dát všude platit platebníma kartama a lidi budou
umět anglicky. Jen tak dál! Večer jsme navštívili čerstvě otevřený Golden Horn
Bridge, nejdelší visutý most na světě, který je atrakcí i pro samotné Rusy. Pomník
českým legionářům jsem tu nenašla. Na to nebyl čas a internet. Snad příště.
Rozhodně se sem musím vrátit pro ten druhý díl plavek!
Tak a cesta byla u konce. To, co
jsme absolvovali za měsíc ve vlaku, autobuse a stopu jsme zvládli za několik
málo hodin letadlem. Byl to můj nejdelší den. nespala jsem víc než 24 hodin,
což Yamato, japonský kuchař sushi a téměř profesionální couchsurfer, žijící v Helsinkách,
u kterého jsem spala (teď už sama samotinká protože Jirka se odpojil v Moskvě) během
stopoveru, nehodlal akceptovat a snažil se mě naučit bojovému umění BJJ,
přičemž se mnou házel o zem a škrtil mě až do 11 hodin večer. Když jsme se
druhého dne rozloučili, trochu se mi ulevilo. Jak já se těšila do letadla a domů!
Omlouvám se za dlouhý článek. Měsíc
to byl plný zážitků a snažila jsem se vybírat jen to nej. Pokud jste dočetli až
sem, tak klobouk dolů.
